„Nevítězné války“

Reklama


Květen 10, 2011

Pákistánci protestují...Napětí mezi Pákistánem a USA, které v únoru nastartoval agent CIA, když na ulici v Láhauru zastřelil dva lidi a o měsíc později byl propuštěn bez trestu, dosáhlo se zabitím Usámy svého dalšího maxima.

Pákistánský premiér Júsef Razá Gajlání totiž Spojené státy varoval, že na další podobné smrtonosné nájezdy na pákistánské území jeho země odpoví vojensky „plnou silou". „Nikdo by neměl podceňovat odhodlání a schopnost naší země a ozbrojených sil při ochraně naší posvátné vlasti," varoval premiér jaderného Pákistánu a nepromluvil jen tak pro nic za nic. Reagoval tak na prohlášení mluvčího Bílého domu Jaye Carneyho, že si prezident Obama „vyhrazuje právo" podniknout obdobné pozemní útoky v Pákistánu, kdykoli tuto nutnost pocítí. Americká strana v posledních dnech několikrát obvinila Pákistán z napomáhání Usámovi, celý příběh už se ale přepsal tolikrát, že v něm slova pákistánského premiéra „Je to absurdní obvinění" znějí jako jedny z nejracionálnějších.

Pákistánská média se do toho snaží odhalit identitu šéfa tamní sítě CIA – soukromá televize a deník už jeho jméno zveřejnily — nicméně jeho řídící důstojníci ho zatím nechtějí ze země odvolávat s tím, že je to profesionál, který se vyzná.

Vývoj vztahů s Pákistánem, přes který vede většina pozemních zásobovacích tras pro zhruba 150 tisíc vojáků USA a NATO v sousedním Afghánistánu, bude pro tamní válku v mnoha směrech klíčový. A než se uvidí, jak vše bude dál, Západ znovu hlásí z Afghánistánu další „významný úspěch": prý zabil nebo zajal tisíce talibů a zásadně tak prý ochromil jejich sílu. Opakovaný vtip už přitom není vtipem, tím spíš, že zároveň s touto sebechválou Spojené státy nařídily svým vojákům na jihu Afghánistánu stáhnout se na základny a zůstat tam, neboť po celé zemi roste počet útoků a stoupá násilí. Duben byl údajně nejkrvavějším měsícem za posledních pět let války a americká armáda do toho ještě vydala studii, v níž konstatuje, že bojová morálka jejích vojáků je na pětiletém minimu a mezi vojáky panuje rekordní hladina stresu.

Zatímco v Afghánistánu Západ „nevítězí" už skoro deset let, do stejné situace v Libyi se mu podařilo zabřednout už po dvou měsících. Povstalci ovládají východ země, Kaddáfí jeho západ, a žádná škatulata se nijak zásadně nehýbají. Generálové z NATO se tak prý ocitají v „zajímavém dilematu" – mají si zvyknout na status quo, nebo rozpumpovat válku do větších obrátek? (Varianta s mírem asi ještě nikoho nenapadla). Zdá se přitom, že ani zesílení podpory povstalcům situaci nijak nezmění, protože nové západní zbraně v jejich necvičených rukou žádný smysl v praxi nedávají, tím spíš, že západ země je očividně dál věrný Kaddáfímu a veškeré povstalecké ofenzívy v této oblasti končí žalostně. A ano, v Radě bezpečnosti OSN jsou Čína a Rusko nejspíš připraveny další eskalaci války – tedy její rozšíření na pozemní operace — už vetovat.

Ve Středozemním moři se mezitím po stovkách topí a umírají uprchlíci, které válka v Libyi vyhnala z jejich domovů, a NATO je natolik ponořeno do svých „humanitárních" starostí, že navzdory žádostem o pomoc nechává na moři uprchlíky umírat hladem a žízní. Jen pro pořádek připomínám, že i uprchlíci jsou lidé. Suma sumárum, agrese proti Libyi ukazuje to nejlepší, co v Západu je.

V Sýrii si režim Bašára Asada začíná odfukovat úlevou. Mluvčí vlády prohlásila, že „to nejhorší" už prý mají za sebou a „konec příběhu" se už blíží. Cenou za to je sice přes 800 mrtvých, tisíce pozatýkaných… ale hlavně, demonstrace pokračují dál se silou, která se nezdá nijak uvadající, takže si počkejme. Faktem ale je, že osud Asadova režimu bude rozhodnut za jeho hranicemi. Zatímco Izrael po USA požaduje jeho uchování, neb židovskému státu zaručuje stabilitu na hranicích, Saúdové podle všeho podporují islamisty v čele demonstrací a rádi by v doposud sekulární Sýrii viděli vládnout Alláha. Kdo nakonec zvítězí?

V Bahrajnu už byla po vlně zatýkání a trestů smrti situace znormalizována natolik, že král o čtrnáct dní posunul zrušení výjimečného stavu, který měl původně platit do půlky června. Nejzajímavější je na tom ovšem orwellovský slovník panovníka, který „výjimečný stav" nazývá „stavem bezpečí": „Stav národního bezpečí bude na celém území zrušen 1. června," citovala svého vladaře oficiální tisková agentura BNA.

V Egyptě mezitím – na mnoha nekoordinovaných frontách — pokračuje demontáž starého režimu. Ukázalo se například, že Gamál, syn diktátora Mubaraka a jeho zvažovaný nástupce (toho času ovšem ve vězení), si bral pět procent ze zisků z prodeje zemního plynu Izraeli, obžaloba z korupce byla vznesena proti někdejšímu ministrovi financí Júsefu Butrusu-Ghálímu (na něm je nejzajímavější asi to, že je synem někdejšího šéfa OSN a egyptského ministra zahraničí Butruse Butruse-Ghálího, který byl – coby křesťan s židovskou manželkou — Mubarakovým režimem vydáván za živoucí důkaz demokracie v Egyptě).

Skupina mládežníků, kteří se účastnili lednové revoluce, se v Káhiře setkala s šéfem Hamasu Chálidem Mišálem (zatímco tatáž skupina před časem odmítla setkání s Hillary Cllintonovou). Mimochodem, mladí aktivisté na 15. května, tedy na den 63. výročí vzniku státu Izrael, chystají „milionový" pochod do Gazy. Pokud se opravdu uskuteční, bude tahle akce skutečnou zkouškou „novosti" egyptské zahraniční politiky. Izrael, který u příležitosti oslav výročí od Hillary Clintonové slyšel své tolik žádané srovnání s „pochodní naděje a svobody", si tento den nebude chtít nechat ničím zkazit, a navíc do toho budou Fatah s Hamasem v Káhiře utvářet svou společnou vládu… jinými slovy, bude to zmatek jako na orientálním bazaru.

A na závěr… Al Kajda zveřejnila své nové prohlášení a podle arabských bloggerů je cítit, že už ho psal kdosi nový. Je to prý nový literární styl a určitě to prý není slovník Usámovy dvojky Ajmána Zavahrího. Prohlášení avízuje jakousi budoucí Usámovu audionahrávku a končí obsahově nijak novým trojverším, prý z pera samotného Usámy: (hrubě přeloženo)

„Říkat pravdu tyranovi, je hrdostí dobrého osudu,

Je to cesta k životu a životu po smrti,

Pokud si přeješ, zemři jako otrok, nebo pokud si přeješ, zemři svobodný."

Zvláštní je, že celá proklamace končí varováním Američanům, aby nezneuctívali Usámovo tělo. Ona ta všemocná a všudypřítomná Al Kajda netuší, jak jeho tělo skončilo? Nebo ví něco víc, než my?

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku