„Proti všem“ po 600 letech

Reklama






 

Poznámka úvodem 

Následující příspěvek je nejen příběhem pohádkovým, ale je zároveň důsledně (možná až příliš) zpracován podle českého mesiášského archetypu. K textovým obrazům, které snad ani nebude nutné nějak zvlášť vysvětlovat, inspirovaly autora zejména skutečné obrazy z Abuladzeho filmu „Pokání“, kde divák vidí současně atomový reaktor, vnitřní vybavení domu z doby předsecesní, zbrojnoše s halapartnou a ve středověkém kostýmu atd.…

 

 

Na ranveji jedné nejmenované země, která kdysi ve velké většině přijímala z kalicha, přistává boeing.

 

Po přistavených schůdcích sestupuje na letištní plochu sedm zachmuřených mužů a jedna stejně zachmuřená žena.  Nedbají na pozvání na slavnostní oběd a připravené vozy je podle jejich přání urychleně odvážejí přímo na velký hrad nad řekou.

Na Hradě, v místnosti k podobným setkáním určené usedá zachmuřené cizí Poselstvo k velkému stolu.

Naproti sedí prezident a vláda oné nejmenované, kdysi kališnické země.

Nikdo z nich příliš nemluví. Těm domácím není právě nejlíp, ale včerejší masové demonstrace, které se sice obešly bez zapálených aut, ale už nikoli bez násilí v ulicích, jim ukázaly pádně, že není kam ustupovat.

Opuchlé oči a tváře ukazují, že nikdo toho zrovna moc nenaspal. Ani jedna ze tří žen z vlády není nalíčená …

 

-.-.-.-.-.-

 

Vzájemné přivítání i první kontakt, první slova – vše je mrazivé a doslova zvoní ledem…

Nakonec obě strany přistupují k věci

 

Zachmuřené a mrazivé cizí Poselstvo se začíná rozehřívat:

„Žádáme vysvětlení!“

 

Bezpartijní prezident se snaží – bohužel marně – obrátit celou záležitost v žert:

„Ale naše země tu neprováděla žádné masové znárodnění“ …

trochu se křečovitě zasměje, ale nikdo se k němu nepřidává.

 

Vedoucí Poselstva, bavorský emisar ale neprojevuje žádný vztah k humoru a odpovídá vážně:

„To by tak ještě scházelo. Ale i to, co provádíte, si zatím nikdo nedovolil. Víte dobře, že veřejná podpora je v obecné poloze nepřijatelná. Je přípustná jen za určitých okolností – pravda, v Říši římské národů evropských okolností bohužel čím dál víc rozšiřovaných. Ale to, co předvádíte, nemá obdoby. Můžete nám nějak srozumitelně vysvětlit, kde jste vzali odvahu zavést veřejnou podporu jako obecný princip – tedy aby se tak řeklo totálně? Víte přece dobře, že mi tu žádný totalitarismus nepřipustíme…“

 

„No dovolte,“ ozval se rozhořčeně ministr vnitra té malé kališnické země, člen vlády za Nové liberály, „my tu přece žádnou totalitu nemáme. Naše země je demokratická, pluralitní a tak to i zůstane. Probíhají tu normálně svobodné volby a je pouze vůle obyvatelstva, že náš strategický směr je podporován v tak velkém rozsahu. Naši odpůrci tu zcela volně a svobodně kážou své Slovo – a mimochodem mají za sebou i víc jak polovinu informačních médií“

 

Bavorský vůdce poselstva se zaškaredil:

„O demokracii teď nemluvím. V tom jsme tolerantní – i když ne uvnitř hranic Říše. Mimo území Říše sneseme jako obchodní partnery i válečné spojence, hm řekněme, …. i řízené demokracie, pokud je to v prospěch věci. Tady nám jde o Velká ekonomická přikázání Římského konsensu národů, která jste nadobyčej brutálně porušili…“

 

Mladá ministryně práce a sociálních věcí za Novou radikální stranu to už nevydržela:

“Konsensus národů? Nebyl to spíš konsensus nadnárodních elit z různých národů – a to ještě ne všech?

Ptali jste se snad někoho?

Proběhla snad nějaká referenda?“

 

Rozpálenou dívku přerušil jiný, profesorsky vyhlížející člen Poselstva:

„Historie nás učí, že obyvatelstvo je náchylné k mediálnímu štvaní a podléhá propagandě a dost dobře nerozumí odborným otázkám …

 

„… a co je pro něj dobré, že“, dodává výsměšně rozčepýřená ministryně práce a sociálních věcí, „za to vy to víte nejlíp, co …“ 

 

Ministr financí, člen Sociálnědemokratické výzvy, korektně upjatý oblekem i chováním, jak ostatně žádá jeho resort, chce zastavit hrozící konflikt a monotónním hlasem věcně dodává:

„Rád bych ctěné poselstvo upozornil, že to, co děláme, je rovněž výsledek rámcových tržních kalkulací. Systém je uspořádán tak, že naše veřejná podpora se vrací do veřejných rozpočtů s přírůstkem – nyní už dokonce i tehdy, když nezapočteme stále slábnoucí výnosy z Tobinovy daně, kterou mimochodem přece mají zavedenu i jiné státy. Koloběh hodnot je na úrovni, kdy se ekonomický život reprodukuje a jen tak mimochodem veřejný dluh je u nás zvyšován znatelně nižším tempem než (ministr se ušklíbl) ve většině ostatních zemí Říše.

A také bych rád ctěné Poselstvo upozornil na ty, kteří to všechno platí. Je škoda, vážení, že jste tu nebyli včera,“ dodá jízlivě a pokračuje, „ a že jste proto neměli tu možnost shlédnout velikost demonstrací a jejich rozhořčení. Nejvíc transparentů neslo nápis „Nechte nám práci – dali jsme si na ní“. Jestli vám něco říká termín „mnichovská dohoda“, tak bych vás upozornil, že jde o parafrázi hesla právě z té doby, kdy našemu národu bylo nejhůř a že jde tedy o parafrázi symbolicky velmi významnou….“

 

Jediná žena z Poselstva se pokouší o vemlouvavý tón:

„Ale vždyť my nemáme jiné přání než vás pochopit. Ale nejprve bych se zeptala – jak je toto vše možné? Vždyť vaši předchůdci byli vždy spolehlivě poslušni Velkých ekonomických přikázání Římského konsensu národů …“

 

Nejstarší ministr, doyen reprezentace kališnické země, který toho už tolik zažil, polyglot, který ovládá asi 18 jazyků a nyní řídí za Sociálně revoluční stranu („leví eseři“) resort kultury, si jen smutně povzdechl:

 

„No právě proto, madam Trevandisová“, řekl stařec nedbaje tlumočníka nejen skvělou angličtinou, ale (zřejmě aby dámě, ve které bylo cosi smířlivého, zalichotil) dokonce i s mistrným napodobením cornwallského dialektu „právě proto. Výnosy z daně z příjmu právnických osob už hrají z relativního hlediska tak malou roli, že pro tuto zemi se stává nezbytným, aby byly vytíženy kapacity a aby skoro každý, kdo chtěl a mohl pracovat, tu práci měl za přiměřenou mzdu – i kdyby to znamenalo, že vysoká nabídka, která takto vznikne na trzích, téměř vygumovala zisky korporací. Je to pochopitelně škoda, že jsou zisky takto zasaženy nabídkovou hladinou, ale pro nás je důležité, aby plně vytížené kapacity a pracovní síly naplnily veřejné rozpočty z těch dalších zdrojů. Systém si na to už jaksi přivykl. Ze zisků jsme toho relativně vzato už beztak moc neměli, protože naši předchůdci přenášeli dlouhá léta – a to velmi pilně – na obyvatelstvo daňovou zátěž. Dělali to s ještě větším elánem než jinde … než například u vás.

A proto vznikla současná situace. Přišli jsme sice o daně ze zisků korporací – jenže ty už nás beztak zrovna moc neživili. Široká veřejnost platí skoro všechno a tak se vlastně živí víceméně sama – musí mít ovšem práci, což je nejdůležitější ze všeho. Nízké vytížení kapacit a práce by systém rozložilo – v tom je zájmový konsensus celé společnosti.

Právě ta velká poslušnost Římskému konsensu, ta – jak u nás říkají novináři „neoliberální mantra“ – způsobila, že všechno to zašlo mnohem dál než u vás – vy jste takto poslušné vládce neměli. No a přílišná poslušnost Římskému konsensu způsobila, že my už teď nemůžeme jinak. Tak dlouho jste ta své přikázání ekonomického katolicismu předkládali našim snaživým předchůdcům jako jediné světlo víry pravé, že to tito snaživci prostě přehnali. Jak se v naší zemi říká, byli „papežštější než papež“. Ale tato země tíhne k poměrně vysoké relativní rovnosti. A ta pomyslná pružina, oč byla napjatější, o to prudčeji překmitla na druhou stranu. Bohatec a korporace platili nesmírně málo – až to přestalo být významné v našich rámcových kalkulacích. A víte, potom když je skutečně zle – a zde bych si opět dovolil použít jedno naše staré úsloví – potom platí, že „košile je bližší než kabát“….

 

Starcova cornwallská angličtina dozněla.

Chvíli bylo ticho, protože nikdo najednou nevěděl, jak pokračovat v komunikaci.

 

-.-.-.-.-.-

 

Nakonec ticho přerušil bavorský předák cizího poselstva a s urputným výrazem procedil:

 

„Takže vy se dohodnout nechcete?“

 

Prezident, který toho zatím mnoho nenamluvil, odpověděl hlasem studeným jak damascénská ocel:

„Dohodou máte na mysli naší kapitulaci?“

 

„Samozřejmě, že ne“, zašveholila madam Trevandisová, „zde vám předkládáme takzvané řezenské ortely … tedy pardon, řezenské protokoly. Jsme schopni přistoupit na nejrůznější ústupky týkající se mechanismů veřejné podpory. Ostatně v ústředních orgánech Říše zkoumají váš model a myslím, že vám neřeknu nic nového, když vám povím, že existují i vaši stoupenci v centrále Říše – samozřejmě že ani zdaleka nepřevažují. Ale ten Váš ekonomický model totalizované parametrické veřejné podpory, musí být demontován, pokud mají být zachovány vaše vztahy s Říší. To se nedá nic dělat  – v této hypertrofované podobě, přehnané jak rakovinový nádor, ano tak je to správné přirovnání, v této skutečně maligní poloze a roli … je nezbytné společnou silou nádor vyříznout … jinak by nám nezbylo než to cizí ohnisko, než to ložisko jaksi … hm jak to říci …. „opouzdřit“ …“

 

 Ticho.

 

„Aha, takže  o p o u z d ř i t,“ hláskuje po chvíli ministr financí štítivě a ve tváři se mu objevují známky poraženectví, „čili to by znamenalo ….“, ministr financí nedomluvil a jen se upřeně díval do zdi za hřmotného bavorského předáka Poselstva …

 

„Ano“, řekl bavorský protagonista s jakýmsi labužnickým nenávistným elánem. Předtím v letadle řekl madam Trevandisové „nejedu se s nimi handrkovat jako na trhu. Jdu jim ukázat sílu Říše a jejich pravidel. Říše a Svět nejsou žádný holubník, žádná pokusná laboratoř, kde se v nějakých křivulích rozpouští to, co je základem světového pořádku“.

„Ano, chápete rychle a správně, Herr Kratochvil“, pokračoval bavorský předák Poselstva, „a nemáme ani příliš na vybranou. Současný řád je globalizace, globalizace je světová provázanost a světový obchod a tedy i mír. To vše váš způsob ekonomické reprodukce ohrožuje. Vaši předchůdci před 600 lety narušili univerzalistické světové struktury, připravili cestu Martinu Lutherovi, rozdělení Evropy, bartolomějským nocím a byli tak vlastně příčinou světového utrpení Třicetileté války …“

Teď ovšem Bavor nemohl pokračovat, protože se z pochopitelných důvodů ozvaly projevy nevole, nesouhlasu a zlobné výkřiky z té části Poselstva, která pocházela z protestantských států, nad kterými zvlášť vynikal hlas Bavorova kolegy ze severního Německa: „To jste přehnal, pane kolego, stoletá válka byla snad po Lutherovi?“  

 

Když se rozruch v Poselstvu utišil, Bavor pokračoval – raději teď z jiného než z filozofujícího konce:

„Ano, Herr Kratochvil, to „opouzdření“, jak to kolegyně trefně označila, bude znamenat …hm hm …. tedy lépe řečeno to BY PAK MOHLO … ano, tak je to správně … to by pak mohlo znamenat vaši naprostou izolaci … podrobnosti vám sdělí specializované útvary Říše.“ dokončil rychle a pak ještě dodal: „A jestli si myslíte, že tu izolaci od Římského konsensu národů zase (bavorský předák poselstva se pohrdlivě uchechtl) 100 let vydržíte, než vám dějiny dají podle vašich táborových řečníků za pravdu (druhé uchechtnutí) tak prosím. Žádnou „křížovou výpravu“ (třetí poslední uchechtnutí) samozřejmě proti vám neplánujeme …“

 

„….ale následky budou podobné, co ….“, usmál se hořce prezident kárané země.

 

 

Bavorský předák poselstva už ale dál neříkal nic …

 

-.-.-.-.-.-

 

Z MODENSKÝCH LETOPISů, kapitola 76, bod 13:

 

Čteme na str. 3376:

 

„…Česká strana bezprecedentní podmínky „řezenských ultimat“ nakonec přijala. Výbuch lidového hněvu musela krotit armáda a kordóny zvláštních jednotek obstoupily vládní budovy. Parlament – jak je v této zemi zvykem – přestal na dlouhou dobu fungovat …

Odlišná struktura nákladů nastavená na jiný koloběh reprodukce po vypnutí obecné parametrické veřejné podpory vyvolala vysokou nezaměstnanost. Ekonomika se přizpůsobovala těžce a chaoticky. Obyvatelstvo znovu masově vtáhlo do ulic a tentokrát došlo i na plenění, na hořící domy a hořící automobily na ulicích. Státní správa se doslova rozložila, jednotlivá území začala budovat veřejnou správu od svazků obcí stejně jak v dobách předlipanské a polipanské Interregny a stejně tak místní ekonomiku i koloběh veřejné podpory zařizovala na základě metody pokus-omyl. Místopředsedkyně jihočeského landfrýdu Naděžda Johanisová navázala první zahraniční kontakty.

Teď už Říše zavírala obě oči. Měla dost starostí sama se sebou a tak žádné další Poselstvo už na pražský Hrad nedorazilo …

 

Zdivočelá, zbídačelá a unavená země se zvolna zvedala z rozvalin. Využívala zbytky toho, co měla povoleno.

Ale povoleno toho bylo čím dál víc …

To proto, že tím, kdo se NYNÍ měnil, byla Říše samotná …

 

Kacíře se totiž potlačit a umravnit podařilo – kacířství ne …

A země nemusela 100 let čekat na nějakého nového Luthera.

Dva roky poté, co zemřel pod koly bezohledného off-roadu, stařec ze shora uvedeného příběhu, který ovládal tolik jazyků a zalichotil madam Trevandisové cornwallskými obraty a přízvukem, přijala Říše „Basilejský konsensus“, který byl v zásadě postaven na úplném respektu k mechanismům, které kdysi aplikovala ta nejdřív příliš poslušná a potom zas příliš neposlušná „země podobojí“ …

 

 

 

V Chrudimi dne 4. 9. 2010

 

Přejít do diskuze k článku