Jeden z bývalých nejznámějších sovětských disidentů Vladimír Bukovskij byl pro svou činnost v minulosti dvakrát internován na psychiatrické klinice. Tři roky prožil v gulagu, a v roce 1971 byl odsouzen k 7 letům vězení a 5 letům vyhnanství. V roce 1976 jej sovětská vláda vyměnila za vězněného chilského komunistu Luise Corvalana.
Dnes Vladimír Bukovskij žije v anglickém univerzitním městě Cambridge a věnuje se přednáškám a publikační činnosti. V roce 2002 navštívil Polsko, kde mj. v Zemské kanceláři „Hnutí za jednomandátové volební okrsky“ ve Wroclawi 30. dubna uspořádal tiskovou konferenci, kde mj. přirovnal Evropskou unii k Sovětskému svazu. Z rozhovoru, který byl uveřejněn i v časopise „Opcja na prawo“ č. 6/2002, a byl přeložen do češtiny Vladimírem Petrilákem, mimo jiné na otázku, v čem podle něj spočívá podobnost Evropské unie a Sovětského svazu, uvedl:
„Složitější je ukázat na rozdíly.
Čím byl Sovětský svaz? Byl to svaz socialistických republik. Před několika lety, když vznikla Evropská unie, nebyla ničím jiným nežli svazem socialistických republik. ….
Jak vypadalo vládnutí v Sovětském svazu? Vládla skupina 15 lidí, které nikdo nevolil, kteří nenesli před nikým žádnou odpovědnost a které nikdo nemohl odvolat. A jak vypadá vládnutí v Evropské unii? Vládne skupina 25 lidí, která není nikým volena, před nikým nenese odpovědnost, a které nelze odvolat.
V Sovětském svazu existoval princip omezené suverenity, týkající se zemí patřících do sféry vlivu Sovětského svazu, jmenoval se Brežněvova doktrína. Např. Československo se v roce 1968 rozhodlo, že zmodifikuje svou formu socialismu. Proto Brežněv a jiní intervenovali a zavedli vlastní modifikaci. Tentýž princip platí v Evropské unii. Pakliže si Rakousko zvolilo EU neakceptovaného politika, byl vyhlášen bojkot Rakouska. Když byl v Itálii zvolen premiér Berlusconi, čelní představitelé EU dlouze diskutovali, nežli došli k závěru, že přeci jen nevyhlásí bojkot Itálie. Příčina byla jednoduchá: Itálie je příliš velkou zemí, aby bylo možné ji bojkotovat.
V ústavě SSSR měla každá republika teoretické právo odloučit se od Svazu. To byla samozřejmě propaganda, žert. Neexistovala přece žádná procedura umožňující odstoupení. A nejmenší pokus zahájení diskuse o tom by byl považován za zradu, za záměr rozbití SSSR. V ústavě Evropské unie neexistuje žádný bod, který by dovoloval odstoupení. Nejen, že není žádná procedura, ale neexistuje ani právní podklad. Vstoupení do EU je považováno za neodvolatelné.
Jaká základní idea stála u zrodu SSSR? Byl to pokus spojení různých národností v jeden, nový, historický útvar – sovětský národ. V čem spočívá cíl EU? Jde v posledku o to, aby zmizely národnosti a vznikla nová jakost – evropská společnost.
Celá struktura moci EU přesně, precizně odráží mocenskou strukturu Sovětského svazu – to je gigantická byrokratická mašinérie, kterou nikdo není schopen kontrolovat. V SSSR existovalo státní plánování – Gosplan. Komise Gosplanu plánovala s pětiletým předstihem výrobu každého šroubku, každé drobnosti. Národohospodářský plán bral v potaz každý detail. Evropská byrokracie dělá vlastně totéž, formuluje standardy, podrobnosti veškeré lidské činnosti: velikostí rajčat, okurek počínaje a konče výškou sloupů a šířkou cest. Např. v Anglii nám bylo řečeno, že naše klobásy se již nesmí nazývat klobásami. Prostě nesmí a hotovo. Musíme změnit název. Vždyť to je absurdní. Takových příkladů je nespočetně mnoho. Snad uvedu ještě jeden. V každé zemi existuje a rozvíjí se korupce. V “normální” zemi korupce prožírá mocenské struktury zdola nahoru, v socialistických zemích to bylo naopak, ze shora dolů. Korupce Evropské unie je typickou, modelovou socialistickou korupcí.
Analýza, kterou jsem provedl, dokazuje, že ony podobnosti nejsou náhodné. Ještě v 80. letech Gorbačov ohlásil ideu “společného evropského domu” a sociální demokraté připravovali své struktury na to, aby vytvořili tento společný evropský dům, shodně s ideou Gorbačova. Byl to společný projekt evropské sociální demokracie a Moskvy. Tak se stalo, že východní část – ta sovětská, se rozpadla a zmizela, zatímco ta západní – evropská se rozvíjí a žije si svým životem. Vše, co říkám, se zakládá na dokumentech, které jsem studoval v archívu Ústředního výboru (ÚV) a Politbyra.“
Jsem zastáncem co nejhlubší evropské integrace: důvod je pro mne zřejmý – jen jako jednotná síla je Evropa, kolébka euroatlantické civilizace, schopná stát jako rovný s rovným dalším rozhodujícím hráčům na světové politické a ekonomické scéně při nástrahách a krizích budoucnosti, a své hodnoty, svou civilizační orientaci uhájit. Neznamená to však, že bych se uzavíral před opačnými názory, anebo je jen tak prostě bagatelizoval, byť jsou v nich skryty i chyby a omyly v představách Vladimíra Bukovského před sedmi lety. Proto mi i vrtá hlavou otázka, zda sjednocená Evropa bude mít tolik vnitřní síly a soudržnosti, aby to s ní nedopadlo jako s oním Sovětským svazem. Lidu států, které byly do svazu v průběhu první poloviny minulého století začleněny, se nikdo na jejich názor neptal, podobně, jako je tomu v případě přijímání Lisabonské smlouvy.
Foto: Vladimír Bukovskij
