Poslední generace, která ještě zažila vlnu optimismu ohledně budoucnosti lidstva, patří k pamětníkům takových událostí jako bylo vypuštění sputniku a pak i Gagarina do kosmu. Na tehdejším knižním trhu se objevila spousta románů a povídek patřící k žánru sci-fi, a mnohé z nich se právě tímto tématem aspoň okrajově zabývaly. Třeba tím, jak bude lidstvo expandovat do kosmu. Podle jejich autorů jsme teď měli být ve fázi úspěšného osidlování Marsu, Venuše, o Měsíci ani nemluvě. A to přitom byly tyto scénáře vypracované v době, kdy o osobních počítačích, mobilech a jiných vymoženostech ještě nebylo ani tuchy. Pravda, psali to většinou mladí, často teprve začínající spisovatelé, jejichž znalosti o problémech rozvoje společností byly minimální a hodně, hodně zjednodušené. Bylo by zajímavé srovnat všechny ty tehdy vypracované žebříčky výdobytků (objevy, vynálezy atd.), které do roku 2000 či dokonce 2050 měly být dosaženy, aby se lidstvu zajistil dobrý vývoj do budoucna.
Včera se na Novinkách.cz psalo o zprávě NASA, která se obvykle nezabývá budoucností lidstva, v níž se objevila zajímavá informace právě o budoucnosti lidstva. Tato organizace zveřejnila varovnou prognózu o tom, co se stane s lidstvem, budou-li stávající trendy směřující k vyčerpání zdrojů pokračovat, což inspiruje k přemýšlení o tom, proč se z nás stali takoví škarohlídové a pesimisté. Opomíjíme přitom fakt, že se lidstvu jako celku (nemluvím o všech lidech !) nikdy v minulosti přes všechny současné problémy nežilo materiálně lépe než teď, i když nás je na Zemi již sedm miliard. Přesto si stále stěžujeme. I v Čechách není nijak neobvyklé, že potkáte známé, a brzy po uvítání uslyšíte o tom, co nás čeká a nemine v podobě různých trablů a možná i katastrof. Prakticky nikdy se však nedozvíte o tomto vývoji něco pozitivního. Dokonce jakoby to patřilo k místnímu bontonu. Možná, že to souvisí s tou šnůrou hororů a thrillerů, které různé televizní stanice prakticky nepřetržitě vysílají, možná se stavem domácí i vnější politiky. Ale je možné, že se to táhne už s námi dlouho. Snad od rozpadu starého Rakouska-Uherska. Je toho plná i bible českého národa sepsaná J. Haškem po válce, poté co prošel zkušeností z Bugulmy. Nicméně i tam je pár optimistických vět, třebas jak se Švejk loučí se sapérem Vodičkou a slibují si, že se po válce sejdou u Kalicha, což vyznělo tehdy velmi optimisticky.
Těžký pesimismus ovládl myšlení mnoha lidí zvláště poté, co si začátkem 70. let přečetli tehdy hodně známou knihu Limity růstu, na níž se podíleli hlavně manželé Meadowsovi. Tam byly hlavním tématem právě důsledky vyčerpání mnoha zdrojů jak energie, tak jiných surovin. Závěr byl jednoznačný: měli jsme přijmout různé restrikce a přejít na strategii nulového růstu. Nepřešli jsme však a žijeme stylem vyznačujícím se ještě větším plýtváním než tehdy. Ale je rok 2 014, a my jsme přesto ještě tady!
Otázkou je ovšem, v jakém jsme stavu. Svědčí o tom i nárůst civilizačních chorob a jiné defekty. Nemá smysl se zde zabývat tímto problémem, ani tím, proč tehdejší varovné prognózy (bylo jich více) nevyšly. Zajímavá je jedna věc. Když se sejdu se známými, většinou s bývalými kolegy, neustále dominují obavy z budoucnosti v jejich povídání o tom, co se děje a bude dít. Dokonce když se podívám na komentáře, které jsem zde předtím zveřejnil, také je to plné strachů z budoucnosti. Co to v nás je? Neumíme snad už vidět budoucnost trochu jinak? Třeba vnímat také to, co se podařilo i co se má ještě podařit, co nás hezkého očekává atd.? Je jasné, že zde jistou roli hraje věk a zdraví. To vystihl hezky ve svém scénáři k Vesničce mé, střediskové Svěrák, když vložil do úst Hrušínským hrajícího místního doktora větu adresovanou místnímu hospodskému, který si mu stěžoval na kumulující se zdravotní problémy: „Jeď se podívat do Pelhřimova, prohlédni se krematorium, ať víš do čeho jdeš“.
I my, věční stěžovatelé, bychom měli podobným radám naslouchat a nenechat se ovlivňovat jen věčnými, možná již dědičnými chmurami na duši, které v nás vyvolávají vlny špatných zpráv v ze zpravodajství ze světa i z domova. Prostě změnit mentalitu nebo aspoň náladu.
Zpráva NASA je vlastně zprávou Goddardova střediska newyorské pobočky NASA, která financovala rozpracování a sepsání studie o tom, kam směřuje naše civilizace s hypotetickým zakalkulovaným předpokladem, že směřuje ke zhroucení. Činnost vytvořeného týmu vedla ke studiu starší i nové historie lidstva jako neustále se opakujícího procesu, v němž po fázi delšího úspěšného růstu následuje fáze zhroucení. Na příkladu římské civilizace a tří civilizací, které se zformovaly v Indii, Číně a v Mezopotámii, byly sledovány změny v populaci, klimatu, vodním hospodářství, v zemědělských technologiích a také ve využívání energetických zdrojů. Jejich přezkoumán zjistilo nárůst napětí ve společnostech, kterých se to týkalo, jejich rozdělení na málo početnou bohatou skupinu a na stále se rozšiřující masy chudých, spojené se změnami uvnitř elitních struktur. Tyto struktury tváří v tvář rostoucím problémům se stávaly navíc slepými vůči pokračujícím tendencím, aniž by jim byly schopny zabránit. Byly nakonec konfrontovány s faktem souběhu několika krizí najednou, což vedlo k nezvládnutí dalšího vývoje a k civilizační katastrofě. I u nás se v loňském roce objevil objemný titul v nakl. Academia „Kolaps a regenerace“ s podtitulky „Cesty civilizací a kultur“ a „Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností“ s řadou celkem dobrých příspěvků, ale bohužel i s řadou těch velmi sporných, které degradovaly původní záměr této publikace.
Takový postup zkoumání starší i nedávné minulosti není nový. Jeho zásadním nedostatkem je ale absence pozitivního myšlení, která vylučuje jiné vnímání reality. Ano, jak římská říše, tak Mohendodžáro, Bybylón či mayská civilizace a mnoho dalších fenoménů už zaniklých společností starověku, středověku i nedávné doby (včetně sovětské společnosti) jsou již pryč, odešly ze scény. Ale místo nich se přece objevily, udržely a rozvinuly jiné společnosti. Také po dinosaurech se slehla zem. Začal ale rozvoj savců atd. Pozoruhodné je i to, že relikty zmíněných společností v podobě památek na dávné předky dnes docela slušně profitují v podobě zisků z cestovního ruchu. Není žádný problém dospět k závěrům, že každá existující civilizace má svá stádia, přičemž jedním z nich je stádium zániku, ale zapomíná se na to, že to, co zůstává po zaniklé společnosti, civilizaci v podobě materiální i jiné, se stává „humusem“ pro jiné civilizace. A to nejen v podobě turistických destinací a s ním spojeného „průmyslu“, ale i v podobě poznání a tedy i poučení o tom, jakých chyb se ta která společnost ve svém rozvoji dopustila.
Sám jsem dokončil nedávno studii o vývoji v české společnosti před Bílou horou a jejím pozdějším katastrofickém vývoji v období tzv. černé totality. Tedy o vývoji, který se zdál, že nevyhnutelně – v důsledku útlaku tehdejšího vládnoucího režimu, v němž dominantní roli hrála katolická církev – směřuje k zániku české společnosti. Kolem roku 1730-50 už by si nikdo nevsadil na její další rozvoj ani pětník. Přesto jsme zde jako česká společnost stále. Proto teď pracuji na třetím díle věnovaném příčinám obrození české společnosti. Tedy tomu, co dalo impuls takovému pozitivnímu vývoji v období, kdy se vše už jevilo beznadějné, kdy se přestalo doufat, že nějaké „příští“ ještě bude. Baroko přitom mělo být podle všeho našemu národu hrobem.
V té době došlo k něčemu pozoruhodnému, nikým dosud dostatečně nepopsanému a přitom hodně paradoxnímu jevu. Prakticky už neexistoval vzdělanec, který by psal česky. Ne že by nikdo neuměl česky. Ale jazyk po dlouhém období úpadku kulturních společenství (germanizace měst poničených za třicetileté války byla logickým důsledkem rekatolizačního procesu, který vedl k vyhnání kulturní vrstvy, která přežila zničující třicetiletou válku) už zřetelně zastarával a byl jen obtížně použitelným ve státní správě. Čeština, v níž kolem roku 1470 byla vytištěna po první německé knize i první ne-latinsky psaná, tedy česká kniha, spěla ke katastrofě. Tedy ten samý jazyk který se už v polovině 16. století stal rovnoprávným s latinou na soudech a po roce 1615 byl hlavním jazykem jednání na zemských sněmech, se stal z politických a ideologických příčin nekonkurenceschopným. Stačilo století útlaku ze strany církve, hlavně jezuitů, a také vetřelecké šlechty.
První nová katedra českého jazyka na universitě nebyla v Praze, kde dominovali jezuité, ale ve Vídni. V roce 1775 zde vídeňský Čech J. V. Zlobický (1743-1810) vytvořil centrum obnovy jazyka. Tedy 23 let poté, co na vojenské akademii z nařízení Marie Terezie bylo vytvořeno zázemí pro výuku češtiny, a tedy i pro její studium a modernizaci. Dobrovský, Jungmann a další obrozenci v té době většinou ještě nebyli ani na světě. Proč zrovna tam? Když sledujete vývoj české společnosti po Bílé hoře, nemůžete přehlédnout, že čeština se v té době udržela již jen na vesnicích. Vesnice ovšem byly – zvláště poté, co se vzpamatovaly z válečných hrůz – přirozeným zázemím pro rekrutování nových vojáků do armády rakouské monarchie. Nejen turecké války, ale i války o rakouské dědictví ve 40. letech 18. století byly náročné na potravu pro kanóny. Aby však vojáci splnili svoji povinnost, tedy bojovali, příp. i padli za císaře pána a jeho rodinu, muselo se jim velet. Jak velet vojákům, kteří neměli vzdělání (tereziánské školské reformy přišly až potom) a neuměli německy ani žblepnout? I o tom Hašek píše ve Švejkovi v příběhu majora Wenzla z Kutné hory. Češtinu, aspoň tu základní, se museli proto učit aspiranti na důstojnické hodnosti (důstojnická akademie) ve Wiener Neustadtu od r. 1752.
Habsburkové tak fakticky svoji podporou modernizace češtiny položili – jakkoliv se to zdá neuvěřitelné – základy budoucího českého obrození. Přímým důsledkem toho bylo totiž hledání české identity a z něho vycházející snaha o rekonstrukci českých dějin s důsledky, které známe. V reálu to souviselo mj. s úpadkem jezuitského řadu, který byl v roce 1773 rozpuštěn (v roce 1814 obnoven). Je to jen jeden z možných příkladů toho, jak v naprosto beznadějné situaci, kdy se zdá, že už vývoj končí katastrofou, může dojít k něčemu, co je sice nečekané, ale pro danou společnost velmi pozitivní. A kupodivu i logické!
I v tom marasmu, který dnes prožíváme v domácí politice, jsou nejspíše přítomny zárodky něčeho nového, pozitivního. To, že je nevidíme, není ještě důkazem toho, že neexistují. Jinými slovy: měli bychom se snažit být pozitivní, a místo katastrof a nevyhnutelného úpadku vidět na horizontu vývoje i nové cesty vývoje. Vzpomeňme si třeba – možná prorocká – slova známé písně z listopadové Národní třídy „Jednou bude líp“.
Foto: Petr Ďoubalík, www.douba.cz
