Soudce si odkašlal a řekl:
„Žádám zástupce žalobce a žalovaných, aby přednesli své závěrečné návrhy.“
Zástupce Komunistické strany Čech a Moravy, JUDr. Lubomír Charistu vstal.
Jeho postoj k dané věci byl suchý a vlažný – a neměl potřebnou jiskru, protože byl jen náhradníkem původního zástupce. Však také JUDr. Charistu na začátku dnešního stání v této souvislosti omluvil nepřítomnost dosavadního zástupce žalobce doktora Kratěnu, který byl bohužel před 14 dny spolu s celou rodinou omylem zabit. Firma příslušného řemeslného vraha se už také pozůstalým po doktoru Kratěnovi omluvila (se současným zasláním reklamního letáčku, kdyby i oni někdy potřebovali na zakázku někoho jaksi …). Z omluvy bylo zřejmé, že to řemeslného vraha upřímně mrzí, neboť chyby při dodávkách smluvního plnění snižují v tržní ekonomice reputaci i tehdy, je-li takovou firmou řemeslný vrah a jsou potom logicky jakýmsi „hřebíčkem do rakve“ dobré pověsti firmy („hřebíček do rakve“ je v případě firmy řemeslného vraha navíc velmi výstižné a vhodné přirovnání).
Doktor Charistu přejel svým pohledem soudní síň a přednesl závěrečnou řeč, ze které vybíráme následující:
„Vážený pane předsedo, vážení přítomní, domnívám se, že v průběhu řízení bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že žalovaní hrubě porušili zákony této země včetně ústavních a že tedy žaloba je podána důvodně.
Žalobce považuje za naprosto nepřijatelné, aby už v dětech byla takto zákeřně vytvářena až vybičována nenávist vůči jakékoli skupině obyvatel. Jsme přesvědčeni, že školní a předškolní četba pro nejmenší financovaná a doporučená Ministerstvem školství by neměla obsahovat prapodivné pohádky, ve kterých vystupuje Zlý Komunista, který nejen bere jiným lidem všechno, na co přijde, ale dokonce zabavuje i malému hrdinovi pohádky, Tomáškovi, jeho nejmilejší hračky. Pohádka je navíc doslova „ďábelsky“ gradována, aby nenávist dítěte ke Zlému Komunistovi postupně rostla: zlý komunista znovu a znovu odnáší malému chlapečkovi pod různými záminkami hračku za hračkou – z důvodů dezinfekce, kontroly ideové přípustnosti příslušné hračky, testování bezpečnosti, jiný tzv. společenský zájem atd.
Autor, který je bezesporu úchylný, pak dále rozvíjí svůj příběh. V jeho šíleném světě platí, že hračky, ke kterým si děti už nalezly svůj láskyplný osobní vztah, jsou dětem odebrány, aby jim už nikdy nebyly vráceny. Jsou takzvaně „přerozdělovány“ a dostávají je mateřské školy a jesle a také děti v chudých afrických státech. Tady (a v projevu doktora Charistu se objevila jízlivost) bych chtěl autorovi pohádky vyjádřit aspoň určitý dík, že v jeho příběhu odebrané hračky nemizí v pokojíčcích rozmazlených dětí komunistických prominentů, jak jsem při četbě tohoto výtvoru najisto očekával, že se tak stane.
Malý hrdina a především jeho otec se vzchopí k odporu proti Zlému Komunistovi ve chvíli, kdy chlapci je nakonec jako poslední hračka odebrán i jeho starý milovaný, opelichaný plyšový medvěd, na kterého byl nejvíce zvyklý a se kterým vždycky spával. Medvěd je mu odebrán zase z nějakých podivných hygienických důvodů, ale přitom je zároveň rozhodnuto o odvozu tohoto medvídka společně s velkou zásilkou někam na Pobřeží Slonoviny …
… Žalobce má za to, že jednání žalovaných, tedy i ministerstva školství vykazuje zřetelně manipulační a fašizoidní rysy a nemělo by být v demokratické společnosti tolerováno. To, co začalo jednostrannými návštěvami škol ze strany kdysi Milana Paumera a členů Konfederace politických vězňů, vyústilo potom v produkci takovéhoto neskutečného škváru, který má být dětem doporučován. Vychovávat děti v nenávisti vůči komunistům rozhodně odporuje principům demokratické společnosti, pane předsedo, jen tak namátkou …“
a doktor Charistu se pak odvolává a odkazuje na nejrůznější normy, mezinárodní a unijní deklarace a pakty, cituje z české Sbírky zákonů, z norem a celého aquis communitaire Evropské unie i z mezinárodního práva. Na závěr, než doktor Charistu předložil svůj konkrétně formulovaný návrh, aby kniha nemohla jako doporučená předškolní četba vycházet, zástupce žaloby dodává:
“ … pochybuji, že by žalovaní snad netušili, co v dětské duši vlastně vytvářejí – je jím to ale nikoli pouze jedno, naopak je to dokonce jejich cílem, protože sami jsou zcela v zajetí šílené nenávisti ke komunistům. V dítěti je inkriminovanou pohádkou krok za krokem, s řemeslnou brilancí dokonalého manipulátora neustále stupňována nenávist ke Zlému Komunistovi. Psychické naladění dítěte je proto potom takové, že dítě pociťuje hluboké uspokojení, když otec malého Tomáška Zlého Komunistu palbou z automatické zbraně skosí. Dítě tleská, dítě plesá a jeho jásavý pociť štěstí, že Zlý komunista dostal, co zasloužil, vrcholí doslova v jakési extázi. Zlý komunista z pohádky byl přece jednak zlý a jednak silnější než děti a bral těmto slabším jejich oblíbené medvědy a teď tu, hajzl, leží – rozstřílený jak řešeto. Tak se na komunistu musí! – řekne si dítě. A toto hluboké uspokojení z usmrcení toho, kdo bral dětem medvědy a jiné hračky, pak zůstává v duši dítěte hluboce a jak se domnívám i trvale zapuštěno. A po mém soudu bude i v dospělosti u takové osoby snížen práh nepřípustnosti někoho zabít v případě, že půjde o zabití „pouhého“ komunisty či osoby s komunisty (a možná že jednou prostě s jakýmikoli levičáky) jen spojené či spojované …“
-.-.-.-.-.-
Doktor Charistu skončil.
Ze své židle se zvolna a důstojně zvedl zástupce žalovaných, mladý ambiciózní advokát doktor Miroslav Štětináč. Na rozdíl od doktora Charistu planul elánem a bojovným nadšením, i když jeho projev začínal původně v poměrně klidném tónu:
„Vážený pane předsedo, vážení přítomní, domnívám se, že v průběhu řízení bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že žaloba postrádá jakýkoli smysl a vyhovět jí znamená hrubě ignorovat platné pozitivní právo, jehož součástí je i zákon o protiprávnosti komunistického režimu ale implicitně i další zákony, ze kterých vyplývá, že se tu po komunistickém režimu muselo to či ono napravovat, měnit a nahrazovat. Je pro dnešní dobu relativizace dobra a zla typické, že se – s neomalenosti sobě vlastní – odvážil takovou žalobu podat subjekt, který – nebo tedy řekněme jeho předchůdce – už v této zemi způsobil tolik, tolik zla a který by – pokud by tato republika skutečně byla právním státem – neměl už dávno vůbec existovat ….
Nic to ale nemění na tom, že právě proto by žaloba neměla být úspěšná.
Já se totiž ptám (a doktor Štětináč se otočil a provedl rukama rozmáchlé gesto, kterým na sebe přivolával pozornost všech přítomných v soudní síni), já se ptám:
Nedáváme snad v rámci hygieny a profylaxe dětem protilátky a neočkujeme je proti nebezpečným nemocem?
Jestli ano, tak kdo nám může mít za zlé, že chceme potřebné protilátky vštípit odmala do jejich vědomí, podvědomí, předvědomí i na úseku ochrany před vlivem zrůdného komunistického učení?
Kdo, vážení, kdo má tu odvahu nám v této nadobyčej potřebné prevenci bránit?
Jenom sami představitelé tohoto zrůdného učení (a doktor Štětináč po dalším rozmáchlém gestu ukázal prstem na právního zástupce žaloby), které se zde přítomný pan kolega Charistu ze Slezské Ostravy neštítí zastupovat …
Vážený pane předsedo, vážení přítomní!
Pohádky jsou sice prodchnuté pro děti srozumitelnou a popisnou realitou, ale v zásadě nesou společensky žádoucí symboliku.
A bral nebo nebral snad komunista lidem – i těm obyčejným?
Ano, bral.
Všichni to přece dobře víme.
Komunista skutečně lidem bral – a to velmi.
Bral i těm, kterým předtím sliboval, že jim brát nebude. Bral dokonce i těm poctivě, a nezřídka tvrdě pracujícím, kteří pracovali na vlastní účet. To všechno bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno samotnou historií, touto velkou učitelkou života, nositelkou největších ponaučení. Živnostník v 50. letech živořil v hrůze, co na něj státní aparát instruovaný ideologicky z centrál komunistické strany a vlády zase vymyslí, v čem mu zase znepříjemní podnikání, život, v čem ho zase bude komunistický režim šikanovat. A jestli ho nezavře.
No a později už pak žádný živnostník ani nebyl …
Chceme a potřebujeme statečnou mládež?
Jestli ano, co může kdokoli jiný, než sama odpudivá bolševická kreatura, namítnout proti závěrečným řádkům pohádky, o které je tu řeč?
Mám nyní samozřejmě na mysli onu závěrečnou pasáž, kde se zahanbený otec chlapečka, který už přišel dokonce i o svého nejmilovanějšího plyšového méďu, vzchopí. A právě závěrečný výkřik tohoto tatínka „Tak se stane všem tyranům!“ doprovázený dvěma zcela nekompromisními dávkami z izraelské automatické zbraně do zlotřilého komunisty, je něco, co má hluboce preventivní význam a charakter pro formování mládeže. V pohádce tedy opět vítězí Dobro a ani hračky dětem, ani nic jiného dospělým už zřejmě nikdo brát nebude. A konec pohádky je, jak se mi zdá, dokonce smířlivější, než by si komunisté zasloužili. Žádné lucerny, žádný masakr, na který jsou děti beztak už dnes navyklé z akční tvorby. Nikoli, vážení přítomní – nic takového! Konec pohádky je, vážení, idealistická, mírumilovná selanka, kterou by jistě známý Největší Čech Jára da Cimrman podrobil své známé, nelítostné, zdrcující a nekompromisní kritice podobnou té, o které se zmiňuje seminář ke hře „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“ s odkazem na Cimrmanův článek „Jak vychováváme naše děti“ v anarchistickém časopise Doutnák. Ustrašení, předtím pilně beroucí komunisté, vracejí – pravda se skřípějícími zuby, protože se samozřejmě nijak nepolepšili – hračky, které lze ještě vrátit. A děti vítězoslavně odcházejí od zlověstného Skladiště s náručemi plnými svých vláčků, vyklápěček, panenek, mončičáků a plyšových medvídků, které si v obludném Skladišti hned poznali.
A protože jde o děti citlivé, se srdcem na svém místě, nebo ještě lépe se srdcem na pravém místě (ano, na pravém místě, vážení přítomní, na pravém), nechávají ty hračky, které už skončily v jeslích a mateřských školkách v těchto zařízeních. Stačí jim, těm našim zlatým dětem z pohádky (a doktor Štětináč posmrkl dojetím a v krátké pauze se vysmrkal), stačí těm našim holoubkům (další posmrknutí), že už jim (doktor Štětináč jde do finále a jeho hlas bojovně sílí) komunista žádné další hračky brát a přerozdělovat nebude !!!
(Pausa je nyní delší. Doktor Štětináč se významně a vítězoslavně rozhlíží po soudní síni)
Ano, vážení přítomní, to je skutečně projev nejhlubšího humanismu autorů uvedené pohádky!
Ano, to je vítězství Dobra nad komunismem, nad Zlem!
A tak má také správná pohádka vypadat a končit a posilovat vůli dobrých lidí prát se s těmi, kdo jim chtějí jen brát a brát …
A my skutečně potřebujeme sebevědomou mládež, která je schopna se postavit na odpor, kdyby se jí nějaký „přerozdělovač“ pod nejrůznějšími záminkami celospolečenského blaha zase snažil brát to, co se naší mládeži podaří v rámci svobodné soutěže získat …
I kdyby se na ten odpor (Štětináčova tvář dostala zarputilý výraz) měla postavit s automatickou zbraní v ruce.
Ale i tehdy, pokud by měla v ruce jenom pouhopouhý nůž …“
Rozohněný doktor Štětináč skončil.
Chvíli mlčel a potom už vcelku klidným hlasem sdělil soudu, že žalované strany navrhují zamítnutí žaloby a nakonec – omámen, jakoby se ještě probíral z „bojového transu“ …
… si zvolna sedl na své místo …
-.-.-.-.-.-
Soudci bývají skeptici.
Při různých závěrečných řečech už slyšeli ledacos a není tak snadné na ně zapůsobit.
Bez ohledu na bojovnou řeč doktora Štětináče KSČM jako žalobce na prvním stupni se svou žalobou uspěla.
Žalovaní se pochopitelně odvolali a proti příslušnému soudci se rozběhl celonárodní psychologický nátlak. Na internetu se hned vytvořily významné iniciativy „Chceme soudy bez bolševických soudců!“, „Kdy už konečně svrhneme komunisty v soudnictví“, které začali pilně shromažďovat příznivce, signatáře a žádali jednání s ministerstvem spravedlnosti a kárnými orgány v soudnictví.
Na druhém stupni byla žaloba zamítnuta a zamítavý rozsudek „ve věci“ nabyl na druhém stupni právní moci.
Teď se ale objevil opačný odpor.
Tisíce a nakonec desetitisíce lidí se připojili pod obdobné iniciativy jako předtím „modří svazáci“ shora – ale tentokrát na opačné straně sporu.
Akce „Bojkotuj ten ksindl!“ volala po bojkotu oné knihy pohádek pro nejmenší i toho, kdo jí vydal a toho, kdo jí vytiskl.
„Ten ksindl musí zkrachovat. Ještě po deseti letech se musí vlastnici tiskárny a nakladatelství vzpamatovávat z toho, co udělali“, volá emocionálně Ing. Klosan, frontman této iniciativy.
Lidové noviny si zachovaly jakýsi odstup. Naopak Mladá fronta DNES, která předtím plně podpořila předchozí nátlak na soudce, který komunistům vyhověl, varovala nyní před psychologickým terorem levicových a prý psychopatických extrémistů poškozujících svobodný obchod a tvrdila, že vydavatel a tiskárna by mohly soudně dosáhnout odškodnění od aktivistů zmíněných iniciativ.
-.-.-.-.-.-
V dané věci bylo povoleno využít mimořádných opravných prostředků.
A tak celá záležitost byla – bez ohledu na nabytí právní moci – opět vrácena do hry.
Po dlouhých peripetiích skončila celá věc nakonec zdánlivě vítězstvím Komunistické strany Čech a Moravy jako žalobce, ale nejvyšší instance daly zároveň najevo, že v případě, že by v pohádce byl místo slova „komunista“ jiný vhodný výraz, mohly by klidně také rozhodnout jinak …
A tak knížka střelhbitě vyšla v podobě, kde „zlého komunistu“ nahradil „zlý bolševik“.
-.-.-.-.-.-
Komunistická strana Čech a Moravy se nakonec po dlouhém jednání za zavřenými dveřmi rozhodla novou žalobu už nepodávat.
Jednak věděla, že zde by jí už nepomohly posudky o „různých komunismech“ – bolševismus je zcela konkrétní a jednoznačná historická zkušenost a Gotwaldovo kroucení krkem po „bolševizačním“ V. sjezdu KSČ v roce 1929 je poměrně známým historický doložitelným bonmotem. KSČM se navíc sama k „bolševismu“ nijak nehlásila, snažila se – i když nepříliš úspěšně“ – následovat německou Die Linke a kromě jiného jí také trochu uklidňovalo to, že výraz „bolševik“ byl v té době už významově trochu jinde, že označoval spíš totalitní manýry obecně, napravo nebo nalevo a že ve společnosti se zcela normálně používaly obraty o „modrých“ nebo „bílých“ či „pravicových“ bolševicích, kterými byla označována fanatická část pravice, když by její fanatismus vedl dokonce k porušování politických a osobnostních liberálních práv.
Teprve později KSČM zjistila, že v tom spojování komunisty s bolševikem se poněkud zmýlila.
S bolševismem je komunista spojován pořád ještě víc než kdokoli jiný. Jinde se to bere jen jako jakási řečnická nadsázka, kdežto ve vztahu ke komunistům je bolševik pořád ještě – bez ohledu na všechny Dolejše a Ransdorfy – jakýmsi brutálním expresívnějším výrazem pro komunistu samotného.
-.-.-.-.-.-
V čem se KSČM ovšem nemýlila, to byla očekávaná neúspěšnost nové žaloby.
Protože novou žalobu jedna z obou trpasličích a extrémistických komunistických stran skutečně podala (z logických důvodů právě ta, která byla ministerstvem vnitra zaregistrována a byla tedy právně existujícím subjektem).
V té době ale už celá záležitost veřejnost omrzela.
A řízení proběhlo bez zájmu médií i veřejnosti a skončilo – tehdy už předpokládaným – zamítnutím žaloby …
