10 důvodů, proč má EU uznat Palestinu

Reklama


Září 19, 2011

V situaci, kdy Česká republika, Německo, Itálie a Nizozemsko budou nejspíš hlasovat proti palestinské státnosti, napsali (uznávám, lehce provaření) Martti Ahtisaari a Javier Solana (lehce machiavelistický) článek do New York Times, v němž nabízejí deset důvodů, proč by Evropská unie naopak měla jednotně hlasovat PRO.

Shrnuji: Tím prvním je fakt, že rezoluce OSN má naději alespoň udržet při životě princip řešení na základě dvou států a tím pádem i stvrdit smysluplnost následného mírového procesu. Druhým důvodem jsou mraky peněz, které EU už do dvoustátního řešení investovala, včetně miliardy eur ročně plynoucích do fungování palestinského státu. Souhlas se státností tomu všemu nevezme smysl. Třetím důvodem je prostě pozitivní reakce na snahy Mahmúda Abbáse vybudovat funkční stát. Čtvrtý důvod má co dočinění s arabským jarem: hlasování PROTI jen dále zdůrazní evropský dvojí metr, který se z různých důvodů uplatňuje vůči postrevolučním vládám a konzervativním režimům, a přitom odmítá uznat práva Palestinců, byť je všudemožně obhajuje. Pátý důvod spočívá v tom, že hlasování ANO spojí evropské zájmy s evropskými hodnotami – zájmy (včetně zabránění džihádistickému terorismu, držení Íránu na distanc, dodávkám surovin a uchování trhů pro evropský export) by se pokrytectvím v přístupu vůči izraelsko-palestinskému konfliktu těžce poškodily. Šestý důvod: navzdory obavám „atlanticistů“, že hlasování PRO Palestinu poškodí vztahy EU s Amerikou, lze argumentovat, že by to bylo naopak přímo v zájmu Washingtonu. Spojené státy nemohou hlasovat PRO z očividných domácích důvodů, ale pokud tak učiní evropská sedmadvacítka, posílí americkou pozici při jednání s Izraelem. Sedmý a osmý důvod se týkají obav Izraele. Izraelská námitka proti hlasování – že je jednostranné a porušuje předchozí dohody – je děravá a nenabízí Evropě žádný skutečný důvod, proč nehlasovat PRO. Takové hlasování by sice otevřelo Palestincům možnost posílit své vyjednávací pozice, ale ve finále by pomohlo i Izraeli. Posun k uznání palestinské státnosti v hranicích z roku 1967 by zároveň posílilo legitimitu i samotné existence Izraele. Bez ohledu na obavy Izraele by to přitom nemuselo usnadnit Palestincům cestu s žalobami k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu a umožnilo by to Evropě vyvíjet na Palestince tlak, aby si žaloby proti Izraeli na nějakou zásadní dobu ještě rozmysleli. Devátým důvodem je pak ten, že se jím nijak nezvyšuje pravděpodobnost palestinských násilností, naopak hlasování PRO by Palestincům ukázalo, že pokrok je možný. A desátý důvod: uznání palestinské státnosti nikoho nenutí uznat ten stát bilaterálně, ve hře je nyní jen povýšení palestinského zastoupení v OSN, dál ať státy jednají podle svého.

A nakonec Ahtisaari se Solanou uvádějí i 11. důvod: Svět už má po krk neschopnosti Evropy vystupovat na mezinárodním poli jednotně. Optimisté proto doufají, že tentokrát bude EU s to svět překvapit tím, že udělá správnou věc a zajistí si i náležitý diplomatický úspěch.

Když už jsem u hlasování, Čína varovala Spojené státy, že pokud budou palestinskou žádost „navzdory názoru světa“ vetovat, „vzroste na Blízkém východě napětí“ a „Izrael bude izolovaný ještě víc“. Dokonce i dlouholetý zastánce Izraele v New York Times Tom Friedman konstatuje, že veto „jen dále prohloubí rozhořčení vůči Spojeným státům“ a normální, zdravá vláda by dokázala takovým škodám předejít, ale američtí vůdci jsou „rukojmími“ „mocné proizraelské lobby“ a proto raději nanesou škody své zemi, než aby na sebe přivolali hněv lobby. A někdejší izraelská velvyslankyně při OSN Gabriela Šalevová podotkla, že ať už hlasování o Palestině dopadne jakkoli, bude Izrael „vypadat jako Jihoafrická republika v době apartheidu“.

 

Dál. V sobotu mi uniklo 33. výročí dohod z Camp Davidu, tedy mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem. Egyptský velvyslanec v Tel Avivu byl povolán na izraelské ministerstvo zahraničí, kde mu bylo sděleno, že „mírová smlouva se nikdy a za žádných podmínek nebude znovu otevírat“. Izrael tak reagoval na prohlášení egyptského premiéra Šaráfa pro tureckou televizi, že „smlouva není posvátná a měnit se může“.

(Mimochodem, v sobotu 16. září bylo i výročí zahájení hrůzného masakru v palestinských uprchlických táborech Sabrá a Šatíla).

 

Zajímavý vývoj nastal v Libyi. Zatímco povstalci ustoupili od Baní Valídu a přeskupují se k masivnímu útoku na Syrtu, jejich vůdci se nedokázali shodnout na nové vládě, v jejímž čele by podle představ Západu měl stanout „premiér“ Mahmúd Džibríl. Počet křesel v ní byl snížen z nedávných 36 na 24, ale největší problém prý vyvstal se jménem samotného Džibríla. Povstalecká „vláda“ přitom fakticky neexistuje od srpnové vraždy generála Júnise, kdy ji Džibríl rozpustil kvůli „administrativním procedurám“. Otázka, koho že to tedy uznala OSN za představitele Libye, tedy ve vzduchu visí dál.

O tom, že se v Libyi nedostává avízovaných mrtvol, už jsem psala, nyní se objevují zprávy, že povstalci házejí stovky těl do neoznačených hrobů na různých „prokaddáfíovských“ hřbitovech, přičemž není jasné, o jaké oběti se vlastně jedná. Na jednom takovém hřbitově odložili na osm set neidentifikovaných těl. Rebelové v Misurátě mezitím naplnili jednu z místních škol lidmi, kteří nejsou nijak oficiálně obviněni, ale provinili se prý „zločiny proti Misurátě“. O osudu obyvatel Tavorgy, kteří se provinili nejspíš něčím podobným, už řeč byla.

A k Libyi už jen drobnost: The Daily Telegraph píše, že Tony Blair jezdil do Tripolisu mimo jiné orodovat za banku JP Morgan, aby ji Kaddáfí pustil k miliardám Libyjského investičního úřadu.

 

Jemen. Jemenský diktátor Sálih se sice stále ještě doléčuje v Saúdské Arábii, jeho oddíly ale v San´á postřílely nejméně 26 lidí a desítky dalších zranily. Srážky propukly už v noci na neděli, kdy do demonstrantů začali střílet odstřelovači a dav začal zapalovat domy, v nichž se podle něho odstřelovači skrývali. Vojáci pak proti demonstrantům otočili protiletecká děla… Jeden z nejkrvavějších dnů za poslední měsíce – fotogalerie pro otrlé je tady – přitom přišel v době, kdy prý Sálih zvažuje, že předá moc svému zástupci, generálu Hádímu. Střelba do lidí tak může být vnímána jako Hádího pokus ukázat, že umí být stejně „rozhodný“ jako Sálih (nebo jakýkoli další „lídr“ v regionu).

 

Nová studie humanitární organizace Relief International zjistila, že asi 10 procent – tedy 1,5 milionu — žen v Iráku jsou vdovy, přičemž 59 procent z nich přišlo o manžela během americké okupace zahájené v roce 2003. Jinými slovy, od roku 2003 ovdovělo na 900 tisíc žen, což vypovídá o mnohem vyšším počtu civilních obětí, než USA oficiálně přiznávají. Studie Relief International nicméně konstatuje jinou věc: být vdovou v demokratizací zdevastovaném Iráku je tvrdý úděl a mnohé z těchto žen jsou náchylné ke mstě, třeba v podobě sebevražedného teroristického útoku. Řeč je o 900 tisících ženách. Bushova válka v Iráku nekončí ani zdaleka.

 

A na závěr perlička týkající se nedávného protestu čtveřice Čechů a Slováků v Izraeli, kde ministru Dobešovi předhazovali Bátoru. Přepis Dobešových odpovědí na otázky novinářů je fakt skvělý (i když je to ve skutečnosti spíš k pláči, nebo vzteku):

Můžeme se Vás zeptat na reakci na tu demonstraci, kterou jste potkal v památníku Yad Vashem.

Josef Dobeš (ministr školství):

Tak já se přiznám, že mě překvapila, proto jsem byl v úplně jiném rozpoložení, takže jsem ji zaznamenal. Byl jsem překvapený.

A budete na ni nějak reagovat doma?

Ne, rozhodně ne, to… Já se přiznám, že jsem byl v jiném rozpoložení a že jsem si tak jako říkal, že to je jakoby chvíli z jiného světa. Zavnímal jsem to. Nebudu na to reagovat.

Co říkáte na to, že už to takovýmhle stylem a zrovna tady překračuje hranice České republiky.

A tak mě to překvapilo, já jsem tam vnímal možná, že to byli nějací studenti, ale ale říkám, tak jsem to zaznamenal. Byl jsem v úplně jiném rozpoložení, bylo to jakoby najednou jiný svět.

Z druhé strany mně to v něčem připadalo symbolické. Pokud člověkovi věřím, že to co je na transparentu není pravda, tak je naopak potřeba se za něho postavit. Tak to je takovej možná most toho, co jsem zažíval, když jsem tam předtím viděl, jak občas někdo dostal odvahu se postavit za lidi, kteří byli masově vražděni, tak možná taková malá souvislost, protože pokud cítím, že je to nespravedlivé, tak jsem to takhle vnímal.

Pan Bátora se účastnil semináře o českém antisemitismu.

Pan Bátora se účastnil mnoha seminářů, protože se o tu, o historii o všechnu zajímal, ale já nevnímám v jeho činech, v jeho projevech nic takového, ale znovu říkám, překvapily mě ty transparenty i ti studenti.

Neptali se vás izraelští partneři na angažmá pana Bátory a jeho názory.

Ne, to určitě ne. Já jsem byl ještě čtrnáct dnů před touto návštěvou u pana velvyslance izraelskýho bylo to velmi velmi přátelské a bavili jsme se o spolupráci, kterou tady máme.

Rozhodně tady ne. Já jsem dneska podepsal protokol, který byl velmi důležitý pro český školství. A to beru za podstatné.

(PS. Ondro, díky).

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku