Mnoho z nás s velkými nadějemi sledovalo úchvatnou cestu tohoto charismatického muže. Dokázal něco, co se na jejím začátku zdálo naprosto nemožné. Nejprve pomocí internetu a sítě dobrovolníků porazil, a poté i získal na svou stranu propagandistickou mašinerii elit. Svou nespornou inteligencí, novým stylem kampaně a dynamickou rétorikou přetáhl na svou stranu především menšiny a mladé lidi. Sliboval změny v domácí i zahraniční politice. Hovořil o dialogu s domácími politickými rivaly i předchozí vládou démonizovanými zahraničními nepřáteli, o reformách sociálního a zdravotního systému i o hospodářské obnově. Nabízel nový styl vládnutí, sliboval, že zkrotí lobbisty a tvrdil, že zájmy většiny budou mít přednost před „special interest groups“.
„Obama efekt“ funguje, a naprostá většina Američanů je přesvědčena, že první černošský president si ve své funkci vede skvěle.
Po prvních sto dnech jeho vlády nastává příležitost zhodnotit, jak si ve své funkci skutečně počíná. Nejprve se však pokusím zrekapitulovat, v jakém stavu se nachází americká ekonomika:
- Americké hospodářství dále padá volným pádem. Roční pokles je přes šest procent, a to je jenom začátek. Americký export klesl o v prvním čtvrtletí o neuvěřitelných 30 procent. Chrysler již zbankrotoval, General Motors zřejmě čeká totéž 1. června. Věřitelé Chrysleru přitom požadují likvidaci společnosti, rozprodej majetku a zabavení veškeré hotovosti, včetně té, která byla určena na výplaty a penze zaměstnanců.
- Zátěžový test bank ukázal, že deset z devatenácti největších amerických bank potřebuje další kapitalizaci ve výši až 75 miliard dolarů. Nezaměstnanost roste a počet lidí na podpoře je nejvyšší v americké historii. Ceny domů a bytů pokračují v pádu, pokles se přenáší do cen komerčních nemovitostí. A to zdaleka není všechno. Ve frontě na bankrot jsou Fannie Mae, Freddie Mac, Merrill Lynch, Citigroup, AIG a další američtí korporátní giganti. Ztráty vykazují Ford, JPMorgan Chase, Wells Fargo, Goldman Sachs, SunTrust, Fifth Third Bank, GE, čímž se stávají dalšími kandidáty na bezprostřední boj o přežití.
- Vládní záchranné balíčky se ukazují být naprosto neúčinným opatřením. Zkušenosti ukazují, že jenom prodlužují agónii. Banky nepoužily peníze z vládní pomoci na rozhýbání finančního trhu, ale na skupování konkurence a výplatu nemravných bonusů manažerům, navíc zvýšily bankovní poplatky a úrokové sazby. Přímá pomoc a státní záruky přitom prý již převyšují 14 bilionů dolarů, veřejnost však i nadále nemá šanci se dozvědět, na co byly již poskytnuté peníze daňových poplatníků použity. Po celých Spojených státech proběhly „tea party“ proti tomuto plýtvání, guvernéři některých států Unie odmítají přijmout peníze ze záchranných balíčků, začíná se dokonce hovořit o odtržení od USA.
- Americký rozpočtový a obchodní deficit se dále prohlubuje. Po očekávaném pádu automobilového průmyslu lze očekávat další prohloubení již tak stěží představitelného deficitu americké obchodní bilance. Americký rozpočtový deficit má dosáhnout nejvyšší poválečné úrovně ve výši 12,3 % HDP, což je suma 1,75 bilionu dolarů. Na fiskální rok 2010 byl schválen rozpočet s deficitem 1,4 bilionu dolarů. Přitom byl stejně jako ten letošní český postaven na nereálných odhadech příjmů.
- Kauza Madoff otřásla důvěrou investorů ve finanční instituce. Nikdo si nemůže být jistý svými penězi. Lidé masivně přicházejí o své úspory a investice. Dá se přitom předpokládat, že takových „Madoffů“ jsou v deregulovaném a zkorumpovaném finančním systému desítky. Ukázalo se, že americké banky se podvodným způsobem snaží přesvědčit vkladatele a investory, že se jejich hospodaření zlepšuje. Ve vážných potížích je také celý pojišťovací a penzijní sektor.
Sto dní Obamovy vlády, v níž sedí až příliš mnoho těch, kteří se aktivně podíleli na vzniku a eskalaci globální hospodářské krize, ukazuje stále větší rozpor mezi efektním a efektivním Obamovým politickým stylem na jedné straně, a skutečnými dopady jím přijatých a prosazených hospodářských opatření na straně druhé.
Každý politik může vylézt na pódium a slíbit cokoliv pro potěchu důvěřivých bláznů, například že rozpůjčuje či utratí miliardy. Tyto sliby se ovšem nejprve musí proměnit do podoby zákonů či vládních nařízení, jež se potom musí uvést do praxe. Z výše zmiňovaných čtrnácti bilionů dolarů státní pomoci a záruk bylo utraceno nebo půjčeno stěží 2,5 bilonu. Zdá se to být hodně peněz, když si ovšem uvědomíme, že podle údajů FEDu jenom majitelé domů ztratili pouze za rok 2008 takřka 13 bilionů dolarů v cenách svých nemovitostí, pohlédneme na státní zásahy jinou optikou. A to nepíšu o ztrátách, které začínají dopadat na klienty pojišťovacího a penzijního sektoru.
Nic není zadarmo. Kongres může jen těžko plošně zvyšovat daně v době krize. Vláda si nemůže půjčovat peníze bez ohledu na stabilitu měny, nadměrné státní zadlužování vede totiž v konečném důsledku ke zvyšování úrokových měr pro všechny. FED nemůže do nekonečna emitovat peníze, aniž by to nezničilo důvěru zbytku světa v dolar a americké finanční trhy.
Zabýval jsem se tím, co nový americký president udělal. Je tu však jedna věc, kterou od něj prostí Američané očekávali, ale nedočkali se jí. Nejlépe to popsal Michael Moore: „...namísto abychom lidi, odpovědné za tohle všechno, uvěznili, proč jsme jim poskytli obrovské peníze z našich vlastních kapes, aby se dostali z potíží, které si sami zavinili? Bernard Madoff je jen strupem na ráně. Také je to jen odvádění pozornosti. Kde jsou fotografie bývalých šéfů společností AIG, Merrill Lynch a Citigroup? Kde je fotka Phila Gramma, senátora, který vypracoval návrh zákona, jenž odstranil regulaci finančních trhů, kde je fotka prezidenta, který ten zákon podepsal? A co fotografie těch, kdo vytvářeli falešné údaje v ratingových agenturách, kde jsou fotografie lobbistů, kteří učinili podvodné účetnictví legální praxi?"
Skutečný trh přežil deregulační řádění republikánských neoconů, a zcela jistě přežije i keynesiánské zásahy demokratů, nechová se totiž striktně podle katedrových pouček a sofistikovaných matematických modelů. Přežijí však Spojené státy?
