17. 11. 1989 jako druhá Bílá hora?

Tak a máme tu další výročí 17. listopadu 1989, neboli Velké listopadové sametové revoluce. S tím je už jako obvykle spojeno velké rojení všech našich současných „osobností“(?), pronášejících procítěné projevy o pádu totality a nastolení svobody, lidských práv a demokracie. A samozřejmě plno vzpomínek na nesmrtelného Václava Havla a vystoupení jeho spřízněných členů tehdejších disidentských klanů.

Tento „vítězný“ převrat nám přinesl restaurovaný kapitalismus. Od té doby však uplynulo už 27 let, co se rovná zhruba 2/3 délky trvání poražené totality. Máme tedy dostatek reálných podkladů a důkazů pro jeho věcné srovnávání a hodnocení. Na základě faktů, nikoliv oslavných řečí. Zapomeňme na to, co si o tom máme myslet, co se nám namlouvá, a podívejme se, co Československu a našemu (a v podstatě i slovenskému) obyvatelstvu skutečně přinesl. Co všechno se stalo:

1. Ztratili jsme respektovaný a významný (ozbrojený) stát a místo něho dnes máme dva nesvéprávné (odzbrojené) otloukánky. Banánové republiky, které nikdo nebere vážně a každý si do nich může kopnout
2. Přišli jsme o ohromný majetek (ze 65 až 70 % byl ve společenském vlastnictví) vybudovaný převážně v minulém režimu vlastní prací našich lidí. Bez cizího kapitálu, půjček nebo vyžírání zahraničních pracovníků. Území státu a jeho zdroje byly výhradně domácím vlastnictvím, věcný majetek měl hodnotu okolo 3 bilionů Kč, k tomu bylo za 85 mld. Kčs finančních rezerv a 107 tun měnového zlata (v dnešních „inflačních“ cenách by se tato hodnota ocenila osmi až desetinásobkem). Přešel „za hubičku“ do rukou převážně zahraničních vlastníků nebo domácích privatizačních zlodějů, kteří nám za to nyní vládnou. Už i to i naše území patří z velké míry cizině a cizincům a stáváme se v naší někdejší vlasti pouhými „nájemníky““. Je tragické, že největším soukromým vlastníkem v České republice se opět stal Vatikán a jeho svatá katolická církev, která „odjakživa“ stávala na straně našemu národu nepřátelské.
3. My, dnešní dnešní kapitalistická Česká republika, jsme v důsledku zbídačení a nemajetnosti  pouhou zahraniční kolonií. Pravda, dříve jsme existovali pod patronací bývalého SSSR, ale ten v posledním desetiletí se nám už skoro do ničeho nemíchal (což v řadách domácích partajních papalášů budilo spíše obavy než radost z takové „samostatnosti“ – podobně jako nyní zmatkují evropští bossové Evropské unie po vítězství Trumpa v listopadových volbách v USA). Dnes jsme zato pod tvrdým a důsledným dohledem ne jednoho, ale hned tří nových „velkých bratrů“, tj. Německa, Evropské unie a USA. Už si nerozhodneme ani o tom, jak má být zakřivený rohlík. A musíme za to suma sumarum ročně odvádět „do ciziny“ v nejrůznějších poplatcích, odvodech a příspěvcích stovky miliard korun, což jsme dříve neznali. Výnosy z naší práce zůstávaly tehdy plně doma a převážně našemu lidu.
4. Stali jsme se a zůstáváme evropskými občany druhé až třetí kategorie. Nejen americký protektor, ale dokonce i jakýsi eurounijní úředníček si na nás vyskakuje a my jen vždycky sklapneme kufry. Stali jsme se jejich politickými, ekonomickými a konečně i „žoldnéřskými“ poskoky (viz naše povinná vojenská účast v agresivních misích NATO v zemích, kde nemáme vůbec co pohledávat a kde jsme tedy spoluookupanty). Ztrácíme tak morálku i čest, protože znovu válčíme za nám nepřátelské cizí pány, jako kdysi za Rakouska-Uherska.
5. Byli jsme připraveni i o naši „víru“. Ne v nějakého všemocného Boha, ale ve spravedlivou a perspektivní moderní sociálně spravedlivou společnost. Rovnoprávných lidí a občanů, ne moderních otroků. Byli jsme více méně násilně za pár let bleskově „rekatolizováni“  jako po někdejší tragické Bílé Hoře, o níž bude ještě řeč. Vymazány byly všechny socialistické či demokratické ideály, teď musíme přisahat na lidská práva po americku, západní hodnoty (třeba multikulturalismus či politickou korektnost), kapitalistickou bankéřskou civilizaci atd. Zkrátka na současné vládce světa a jejich pravdy, vnucované nám dnešní propagandou a jejími nositeli (presstituty) od raného mládí a od rána do večera.
6. Byli jsme odměněni popliváním naší země, našeho národa i naší historie. Prý jsme si nikdy nedokázali vládnout a museli jsme proto být řízeni někým inteligentnějším a vůbec lepším – čímž se myslí Německo nebo někdo jiný ze západní Evropy a dnes dokonce ze zámořských Spojených států. Jsme prý pouzí neomalení Čecháčkové, pivaři a hloupí burani, kteří ničemu nerozumí a měli by se proto chovat oddaně a vzhlížet k našim cizím vzorům. Navíc jsme nacionalisté, xenofobové a rasisté, kteří se sami vyřazují ze společenství oněch slušných lidskoprávních západních či atlantických ušlechtilých globálně myslících států a jejich panstva. A o našich dějinách škoda mluvit. Husité byli zločinci, Žižka pouhý lupič a představitelé národního obrození hlupáci, kteří nepochopili komu vlastně „po právu“ patříme a koho máme poslouchat „na furt“. Přitom ale právě naše historické svědomí bylo až do současnosti naprosto čisté, určitě pokud se srovnáváme s agresivní a zločineckou minulostí takových Angličanů,. Francouzů, Španělů, Portugalců, Němců., Nizozemců či Belgičanů. I těch milých Dánů, Norů nebo Švédů (někdejších Normanů) atd. Dnes pak hlavně Spojených států, reprezentujících nemilosrdného a zákeřného světového četníka. Ti všichni druhé slabší v minulosti napadali, loupili, pálili, okrádali, vyžírali, znásilňovali Ti všichni mají za sebou miliony, desetimiliony a vlastně už stamiliony mrtvých a ožebračených po celém světě. Z čeho myslíte, že zbohatli? Ve skutečnosti právě „výnosy“ z těchto aktivit jsou základem jejich mimořádného okázalého bohatství do dneška. V tom byli skutečně „lepší“ než my. Tyto účty zatím nikdo nevyrovnal a nikdo si je nedovolí připomínat. Přičemž v této bohabojné činnosti pokračují vlastně pořád i v tom civilizovaném 21. století. Zrovna tito mají právo nám něco kázat. Kdo se tedy ksakru jako národ (stát) má za svoji historii stydět – my nebo oni?

Jak se změnily a jak dopadly naše vnitřní i vnější bezpečnost, naše kultura, naše školství, sociální spravedlnost, jak je to s našimi skutečnými svobodami, cenzurou nevhodných názorů a děl, rovností před právem atd. to ať si každý posoudí sám. Přesto všechno se nám říká, že musíme být vděčni, protože 17. listopad nám přinesl blahobyt, který naše země a její občané dosud nepoznali. Tak se na to podívejme ve světle faktů, o kterých se sice nemluví, ale které máme k dispozici a které nahlíženo jiným úhlem pohledu dokazují něco jiného (samozřejmě zde jen velmi stručně, i když by si toto tvrzení určitě zasloužilo samostatnou podrobnější analýzu).

Především nový režim naši životní úroveň „budoval“ na zcela nových faktorech. Nedokázal to vyšší společenskou produktivitou naší reálné ekonomiky (viz trvalý úpadek našeho propadlého zemědělství, zbytkového „montážního“ průmyslu i potácejícího se stavebnictví). Začal žít z dědictví po „komunistech“, protože i když náš dřívější ohromný majetek poničil a zašantročil, přece jen na této bázi byla vybudována nová třída domácích horních vládnoucích a bohatých deseti tisíc, kteří nám teď dodávají jakýsi společenský lesk. A něco málo z toho přece jen zůstalo k „použití“ i tomu státu (markantním příkladem je snadná útrata převzatých finančních rezerv a „prodej“ zlatého pokladu). Po jeho rychlém vyčerpáni se začalo žít na veřejnoprávní i soukromé dluhy, která nám už souhrnně narostly do horentních a vlastně nesplatitelných výšin a až dosud se ještě pořád každým dnem zvyšují. Podle zásady feldkuráta Katze, podle něhož „to se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou“. Podotkněme „zatím“. Začalo se ale i šetřit, i když ne na těch pravých místech. Především na zaostávající a chátrající infrastruktuře, což prokazuje zejména neblahý stav výstavby a rekonstrukcí našich silnic a dálnic, mostů, vodovodů a kanalizací, památkových objektů, škol a nemocnic, sociálních bytů atd. A na tom, co uniká běžné pozornosti, totiž na dětech. Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo 30 tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé, ale je to tak.

Za druhé došlo k zásadní změně v rozdělování vytvořených zdrojů. Každý si umíme představit, že jsou jiné příjmy na hlavu a jiná životní úroveň v rodinách s přibližně stejnými příjmy, pokud v jedné nejsou žádné a v jiných třeba pět dětí. A podobně je tomu i ve státě. Neboť náš současný stát to zařídil tak, že počet „příjemců“ výrazně snížil a mohl tak ponechat větší díl dostupného koláče těm zbývajícím, řekněme do určité míry dobově privilegovaným. O které lidi jde? Vypadli nám totiž v podstatě statisíce vyloučených nezaměstnaných, sto tisíc bezdomovců, milion exekuovaných a přes dva a půl milionů ožebračených důchodců. O kterých se neví a nemluví. To už pro ty zbývající přece hodilo něco navíc, aby se aspoň jim zalepily oči. …

Takže na první pohled si (ti „ostatní“ nepostižení) lidé žijí dobře, prý až moc. Bohužel i to je klamné. Na jakési špici opravdového růstu materiální životní úrovně vidíme docela po právu růst počtu nových bytů, zvlášť potom rodinných domků, osobních aut a moderní elektroniky. Ne nějakých triček a džínů.. Statistiky ale dokazují, že to v této oblasti není zdaleka tak slavné. Nových bytů a v tom i rodinných domků se každoročně staví méně, než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Počet osobních aut sice rostl, ale zase zhruba stejným tempem jako tomu bylo dříve (růst počtu aut na sto domácností za srovnávaných 20 let před a po listopadu). Přičemž ale dříve šlo výhradně o nové vozy a dnes skoro z poloviny o dovezené ojetiny (proto se také jejich průměrné stáří výrazně zvýšilo). A když si vezmeme kalkulačku ,uvidíme, že celková výše současných dluhů našich domácností se už zhruba rovná hodnotě (ocenění) všech těchto aut a snad dokonce i průměrného elektronického vybavení navíc (na druhé straně lidé nespoří nebo aspoň podstatně méně než dříve – nemají na to). Zato se hodně vypůjčuje, hledá se spása u bank i u lichvářů. Takže nejde o nějaký blahobyt, který nám přinesla „doba nové svobody“ ale převážně o pouhý rizikový flanc…

V naší historii za poslední století máme několik vysoce významných dat. K těm radostným určitě patří 28. říjen (1918), kdy došlo k obnově naší státnosti a 9. květen (1945), kdy jsme byli osvobozeni od německé okupace. Na druhé straně jako tragedii oprávněně vnímáme 15. březen (1939), kdy nás obsadilo Německo a udělalo z naší vlastí protektorát a 21. srpen (1968), kdy k nám vpadla a obsadila nás armáda SSSR spolu s vojsky „spojenců“.. Měli bychom si proto ujasnit, jak po dosavadních zkušenostech vlastně posuzovat vítězný 17. listopad (1989), který právě oslavujeme jako ten snad nejradostnější vůbec.

Tak se nám to říká a podsunuje shora z našich politických a „intelektuálních“ výšin i ze spřáteleného zahraničí. Pochybnosti ale v národě narůstají. Přestáváme tomu věřit. Neboť v našich dějinách máme ještě jedno velice důležité, ovšem shodou náhod rovněž nenápadné atum, kterým je 8. listopad 1620. Kdy také došlo k nevýznamné a dokonce i tehdy skoro nepovšimnuté bitvě na Bílé Hoře, která ovšem zcela zásadně změnila osud naší země a jejího lidu na tři staletí.. V tom nejhorším a velmi tragickém slova smyslu. Shrňme si to – přišli jsme tehdy o vlastní státnost, domácí majetek nám byl z velké části ukraden nově nastěhovaným cizím panstvem, kolaborující částí domácí šlechty a hlavně katolickou církví. Naši předkové byli násilím za nějakých pouhých deset let rekatolizováni a převedeni na víru pravou, z české země se stala vyžíraná kolonie nenáviděného Rakouska. Byla nastoupena doba plíživé germanizace a poddanství. Urychlilo se pronikání a usazování neloajálních německých imigrantů-kolonistů. Tato inflitrace se bohužel projevila (pro nás) negativními důsledky, s nimiž se potýkáme až do dnešních časů (sudetští Němci). Ti nás nepřišli učit, vždyť ani neměli co. Prostě jen přišli za lepším.

Žijeme ve zlomové době. Pokud ji český stát a český národ ve zdraví přežije (nenalhávejme si – nelze vyloučit, že nás čeká něco jako osud Lužických Srbů nebo dokonce možná Palestinců), a pokud tu potom ještě zbudou nějací objektivní historici, pak tito nezbytně musí a základě poctivého analogického srovnání dobových faktů, shodných závažných charakteristik i reálných dopadů těchto událostí dojít k závěru, že svými důsledky (viz výše) je 17. listopad 1989 i přes ty věky srovnatelný, a to ve velké míře právě s oním osudným 8. listopadem 1620. Podíváme-li se konečně pravdě do očí, potom bohužel nejde o nějaké vítězství lidu a národa, ale naopak o jejich porážku, v tomto případě dokonce sebevraždu.

Je to něco jako druhá Bílá hora. Těžko se to říká a ještě hůře po tom několikaletém masírování přijímá, ale je to tak. I když nyní to zní jako kacířství, jako svatokrádežné rouhání. Ale doba a historie nekončí, a nějaké budoucí přehodnocování dnešních pravd nelze na štěstí vyloučit. S tím máme přece sami dost vlastních zkušeností. Od roku 1918 jsme přece komplexně přehodnocovali kde co a kde koho už šestkrát (1918, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989). A jak zpívali naši klasici V+W „nikdo nic nikdy nemá míti věc za definitivní“…

V Praze, 15. 11. 2016