Stát by měl šestnácti církvím, které právě bohatě obdařil, postupně vyplácet příspěvek v rozsahu 17 miliard až do roku 2029. Kromě 75 vydaného nemovitého majetku a 59 miliard finančních náhrad tedy ještě dalších 17 miliard státního příspěvku. Ale proč dávat příspěvek někomu, z koho se stal boháč?
Například z katolické církve se stává podnikatel a největší pozemkový vlastník v zemi.Aby bylo jasné, naprosto se nejedná o pouhé odstraňování křivd způsobených komunisty po únoru 1948. Ústavní soud v tomto týdnu posvětil platnost zákona, který nás ve skutečnosti vede hluboko před únor 1948. Vůbec mu nevadí, že se úplně ignoruje dosud platná právní úprava č.215/1919 – první pozemková reforma. Podle ní nesmí žádnému pozemkovému vlastníku zůstat více než 150 ha zemědělské půdy a 100 ha půdy lesní – celkem tedy 250 ha. Katolická církev ale nyní získává majetky mnohonásobně větší. Stejně tak návrh vládního zákona ignoruje důsledky revize první pozemkové reformy z 11.července 1947. Není pochyb, že katolická církev se dostane k majetkům, jejichž ztráta neměla nic společného s komunistickými křivdami. Pomáhá tomu také to, že vymezení hmotného majetku, který má být vydáván , je naprosto nejasné, vágní a nesrozumitelné.
Tím je porušována naše vlastní ústava a také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která říká, že zákon má být dostupný, přesný a předvídatelný.
Netransparentnost zákona je už dána tím, že se v něm mluví o „původním majetku“ církví, jehož seznam ovšem nikde neexistuje. Nikdo vlastně nedokázal tento majetek definovat. V zákoně se to formuluje např. jako to, co „příslušelo“ církvím. Podobná nesrozumitelnost zákona zakládá už dnes hrozbu celé řady soudních sporů.
Ústavní soud potvrdil platnost zákona, který nerespektuje princip rovnosti před zákonem. Nedá se mluvit o žádné spravedlnosti, když porovnáme restituce z roku 1991 a dnešní úpravu. Tehdy se museli fyzičtí restituenti domáhat svého práva u soudů a jejich nároky byly často upokojeny jen zlomkem původních nároků. Vyrovnání majetku církví se děje naprosto komfortně zákonem. Dnes se církvím za nevydaný majetek přiznává finanční náhrada ve výši současných tržních cen. Při restituci v 90. letech se náhrada určovala podle starších cenových předpisů a byla výrazně nižší.
Je to neuvěřitelná situace – dochází k vydávání obrovského státního majetku do soukromých rukou a nikdo vlastně neví, kolik se toho vydává. Ústavní soud se zcela vyhnul jakémukoli dokazování, jak se vláda dobrala rozsahu 75 miliard vydávaného nemovitého majetku a 59 miliard ve finančních náhradách. Ústavní soud se odmítl zabývat způsobem oceňování a výpočtu náhrad za nevydaný majetek. Nikdo nezná odpověď na otázku, jak mohlo probíhat oceňování nevydaného majetku. Nikdo neví, jak velký tento nevydaný majetek nakonec bude.
Přestože nikdo nic neví, Ústavní soud odmítl vyslechnout svědky, kteří měli popsat, jak vláda k uvedeným číslům dospěla. Ve svém zdůvodnění soudce-zpravodaj napsal, že takové dokazování Ústavnímu soudu nepřísluší. To mu ovšem nebránilo prohlásit, že mu rozsah vydávaného majetku připadá přiměřený. Obtížné soudit, o jaké přiměřenosti vlastně Ústavní soud mluví.
Ústavní soud ani neznepokojilo, že miliardy poskytované církvím, které se stávají zároveň nezávislými podnikateli, mohou způsobit distorzi trhu v oblastech, kde začnou církve podnikat. Právo EU proto přesně stanovuje, za jakých podmínek se mohou poskytovat jednotlivým subjektům jakékoli podpory a subvence. Proto jsme žádali Ústavní soud, aby učinil dotaz na Evropskou komisi, zda tu nejsme ve sporu s pravidly veřejné státní podpory. Také tuto žádost Ústavní soud většinou hlasů odmítl.
To znamená, že zůstává v platnosti, že prostředky církvím se poskytují bez jakékoli vazby na veřejně prospěšnou činnost. Pro církve nebudou platit ani ta základní omezení, která mají v zacházení se svými prostředky nadace a občanská sdružení v České republice.
Také v tomto smyslu je zákon diskriminační. Poskytuje neoprávněné výhody na úkor celé občanské společnosti.
Nikdo doposud neodpověděl na otázku, proč jsou finanční náhrady poskytované také církvím, které v rozhodnou dobu neexistovaly a tudíž žádnou finanční újmu neutrpěly. Ústavní soud byl posledním místem, kde bylo možné přinutit vládu, aby na řadu těchto otázek odpověděla. Protože zmiňovaný obrovský transfer majetku se týká poměrně úzkého segmentu občanů spojených se skupinou vybraných církví, měl být společenský konsensus nad tímto zákonem budován ještě přísněji než obvykle. Opak je pravdou. Na otázky se vůbec neodpovídá. Podpis smluv mezi církvemi a státem se konal skrytě a tajně s vyloučením veřejnosti.
Vláda se pokoušela vytvořit rozhodnutí na třicet let. To by ale musela postupovat jinak. Pokud výsledek příštích parlamentních voleb bude příznivý pro sociální demokracii, budeme samozřejmě usilovat o změnu zákona. Zrušení finančního příspěvku církvím v rozsahu 17 miliard je první možný krok, který nepředstavuje ani vážnější právní problém.
Po amnestii prezidenta republiky je tento zákon v krátké době další urážkou elementárního citu pro spravedlnost.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
