1968
(Jan)
Břečťan šplhá po kamenech,
vinná réva ovinula mříže.
Plaňky v plotě uhnily a provaz zpuchřel.
Nový vítr přece jenom odvál smrad
zkažených mozků, rozložených v čase.
Pod skálou se ze semena souká klíček,
ze štěrbiny hradeb kmínek břízy pučí,
v závějích se bílé sedmikrásky klubou,
pod ledovým krovem pramen potoka si bručí.
Horké kameny a kopa nadýchaných peřin,
v kotli voda bublá, v kamnech oheň hučí.
Bába vyvařuje kleště, otec v předsíni se motá,
doktor spěchá zabláceným újezdem
a nedočkavé dítě kope matku do života.
Plamen v plicích, hlava v sevření a tma,
po cestě utrpení skrze rozbolené útroby
a maso, z kterého se nový život vyděluje.
Tunel smrti beze světla, bez východu,
křik a zadušení, klesání a beznaděje.
Bůh jenž oděl masku ďábla křičí: "Ven!"
A člověk padá z ráje bez křídel a svatozáře.
Pak náhle tenký paprsek a nitka naděje.
Jak škvíra v zabouchnutých dveřích.
Zázrak na poušti,
když hudba smyslů ožívá a břicho pralesa se otevírá.
Voda stéká žíznícímu po rtech
a do dlaní se vlévá radost člověka,
jenž objevuje svoje tělo.
Rodička se potí, svírá pěsti, kouše rty a křičí,
otec bije čelem do zdi, vítr tříská okenicí.
Bába lapá po nožičce, ruce v zkrvaveném mase,
hodiny se líně převalují, ale doktor nejde.
Slzy, pot a horká zimnice a dítě zpola visí z lůna
na pupeční šňůře jako na oprátce.
Promodralé tělo,
bába táhne jako o život, však utahuje smrt.
A doktor spěchá zabláceným újezdem a vázne v dešti,
který jako bičem do tváře ho šlehá, pozdě do dveří.
V síni už na dlaždicích otec pláče do vrásčitých dlaní,
bělostná jak z vosku žena pod peřinou skučí,
v mihotavém světle krbu bába porodnická
svírá dětské tělíčko jak panenku, co v koutě pohodili.
Plynul čas a rány se solí se stáhly, zajizvily.
Torzo těla sedí na vozíčku, zírá skrze okno do prázdna,
tak jako jeho rodiče stárnou a usychají v tichém otupění.
Hodiny, co monotónně odbíjely času bolesti
a času přebolení i času zranění a času zahojení,
náhle jak by prasklo pérko, kukačka se vprostřed letu
zadrhla a v útrobách ji naposledy škublo.
Už se nezhojila bolest, vlak co vykolejil,
už se nenavrátil zpátky na svou dráhu.
Ořezaný, znásilněný strom, ne víc než smolný pařez,
vyhnívá a v jeho břiše kvete cizopasný hmyz.
A od té doby každé jaro petrklíče v trávě pláčou,
každé převrácené jaro, které zmírá na podzimu.
Ale ještě zbývá přece zrnko víry v srdci,
ještě kdesi v hloubi uvězněna jiskra, Noemova archa,
zápasící s větrem na smrdutém moři potopené žumpy.
© Dominika Dery, 1999
Knihovna Jana Drdy, Příbram, 2000
