Tak máme konečně zase školní prázdniny. Jsou ovšem dosti problematické. Jak pro rodiče, tak pro školáky. Máte-li doma školáka, určitě vás také napadne nerudovská nebo spíše nerudná otázka: „Kam s ním?“
Jistě to není vůbec lehký dotaz. Slamník se dá někam zašantročit, ale dítě? Děti jsou sice radost, ale starost. Čím dále, tím větší. Starosti dospělých jsou jiné, než starosti dětí. Dospělí své dětství již dávno zradili a dětský svět nechápou. Ani na to nemají čas. Dávno ztracený dětský svět se ovšem v moderním tempu navíc ještě dosti smrsknul a digitalizoval. Otázka staré písničky od skupiny Katapult, „a co děti, mají si kde hrát?“, nikoho nezajímá. Ostatně týkala se roku 2006 a my dnes máme přece rok 2013. Vše se mezitím nějak vyřešilo a stále „zdárně“ řeší.
Děti dřepí u televize a u počítačů. Žijí s mobily a tablety. Zkouší zavčasu nalézt svoji identitu. Hrají si s trávou a s přirozením. Městské prostředí se kriminalizovalo. Nejen to. Je maximálně přizpůsobeno autům. Malé nezkušené dítě do něj vpustit nelze. Děti je potřeba hlídat více a mnohem bedlivěji než psy a „mít je stále na vodítku“ nestačí. Správná otázka zní: „A co děti, mají kde žít?“
Pokrok jde nezadržitelně kupředu. Ale kam? Vše v našem životě musí být totálně podřízeno a ekonomice a přizpůsobeno jejím bezohledným „rozmarům“. Chcete-si oddechnout? Musíte tvrdě platit. Mít dítě je rozmařilá, luxusní a nenávratná investice. Politikové si vybírají různá rukojmí, aby pomocí nich vydírali občanskou veřejnost a státní rozpočet. Činí vše pro své polapené voliče, dokonce i pro psy. Je to dobrý byznys, zastávat se kdekoho, komu nějak ubližují. Když se, jako děti, neozývá, má smůlu.
Problémy občanů se zásadně neřeší, ale dobře se na nich vydělávají peníze. Potřebujeme nutně potíže, jinak půjdeme ekonomicky ke dnu. Všichni nějak trpí. Je potřeba na tom vydělávat. Proto je nutné druhé dusit. A oni, když trpí málo sami, tak se navíc trápí citovým strádáním ropných magnátů v televizních seriálech. Pouze dětí se nikdo nijak moc skutečně nezastává. A pokud ano, týká se to pouze jejich bytostné deformace, která je má uzpůsobit k potřebě dravé ekonomiky.
Problémy dětí se řeší z hlediska dospělých a nikoliv dětí. Alespoň v médiích to není nijak zřejmé. Pokud ovšem nějaký pedofil nezprzní nějaké dítě. Celá ta ekonomika a politika je pouze průmyslem na zpracovávání dětí. Dokonce i rodiče se vstřícně zapojují do obrábění svých potomků. Chtějí pro své děti přece to nejlepší. Ovšem podle svých patologických představ, se kterými obvykle sami nesouhlasí. Vychovávají schizofreniky. Jejich děti přece musí úspěšně přežít v systému, který vlastně vůbec není k životu. Je stále horší a horší. Každá nastupující generace bere jako samozřejmost to, nad čím té starší vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ovšem bagatelizovat takové problémy jako je proces úpadku člověka a společnosti, umíme dokonale. Každý podle své hloupé či vychytralé inteligence a hlavně podle svého konta v bance. Nevytváříme přece svět pro mladé, zdravé a živé, ale pro nemocné, staré a mrtvé. A toto když děláme, děláme to navýsost dobře. Mrzačíme sami sebe ve svých dětech.
