TOPlist

Abeceda masmediálních hříchů: A – E

Reklama


 

Jakých metod používají žurnalisté k manipulaci veřejností? Různorodých, ale vždy je to nějaká forma lhaní. Tady máte příklady.


Agenda setting – dáte vodu do krabice od džusu a obal potisknete nápisem "Elixír života". Fakta uvnitř článku sedí, ale obal (nadpis, anotace, vyznění) je lež. Jde o nasvícení či zatemnění scény, postupné rozsvěcení a zhasínání mediálních reflektorů podle toho, jak věci jdou či nejdou podle plánu. Jedna z nejmocnějších zbraní médií. Příklady z poslední doby: evropská dluhová a hospodářská krize, arabské jaro, občanské války v Sýrii a Libyi, nepokoje na Ukrajině, proces s Davidem Rathem.


Ahistorismus – posuzování historických událostí z dnešního pohledu. Politicky korektní přepisování dějin, které má posloužit současným „aktuálním úkolům”. U nás se naplno projevuje v diskusích kolem vzniku samostatné ČSR, Mnichovské dohody a odsunu sudetských Němců. Vyniká v tom zpravodajství ČT, musí dělat svižné obraty podle politické objednávky.


Amerikanizace – nekritické přejímání americké kulturní dominance, představa, že složité světové problémy lze řešit s „kolty nízko u pasu”, vyzdvihování amerického „individualismu” projevujícího se masovou spotřebou a kulturou. Přejímání systému, v němž „vítěz bere vše” a o osud poražených (tedy většiny) se nikdo nezajímá. Úlohu kulturních nosičů od holywoodských westernů přejímají „soap opery” a „reality show”. Pro média to znamená, že musí najít jasného padoucha-nepřítele, udělat z něj "teroristu" a vysvětlit, proč musí být humanitárně zneškodněn za podpory místních teroristů, třeba z Al-Kájdy (viz mediální scénář kolem Libye, Sýrie). V Sýrii už jede další kapitola scénáře podle filmu Limonádový Joe: "Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!" Viz heslo "agenda setting" nebo "war on terror" v klíčových slovech článků.


Autocenzura – vědomé či podvědomé sebeomezování žurnalistů. Všichni velmi dobře vědí, které osoby, instituce, vlády, etnika či náboženské skupiny jsou nekritizovatelné. Exemplárním příkladem z poslední doby je zpravodajství ČT o smrti a pohřbu válečného zločince Šarona.


Banalizace – z krásných pusinek v souměrných a dokonale nalíčených tvářičkách nad skvěle padnoucími kostýmky se denně linou stovky zpráv o ničem. V komerčních médiích vítězí dopravní nehody, krimi zprávy a zvířátka v nesnázích, v těch veřejnoprávních problémy vlekařů, rady spotřebitelům či bunkry z 2. světové války. Někdy mám dojem, že editoři České televize velmi pečlivě váží, co už je taková „neudálost”, aby bylo možno ji zařadit do Událostí. U Českého rozhlasu je to jen o málo lepší. V USA v tom vyniká CNN (vzor pro ČT), kde lež a demagogie dostala nová studia a novou grafiku.


Bulvarizace – pokles kvality spojený s naháněním laciných senzací, naprosté podceňování diváka či čtenáře. Krásné tvářičky v nápaditých oblecích se nimrají ve „skandálech” celebrit. Veřejnoprávní média nabízejí v hlavním zpravodajství rady spotřebitelům, (amatérsky) skrytou reklamu, PR zájmových skupin a prostoduchou provládní propagandu. Pes vytažený z kanálu a počasí pak zastíní každou opravdu důležitou událost.


Cenzura – zakrývání skutečnosti pokročilo na vyšší úroveň. Vše působí dojmem, jako by existovaly černé seznamy lidí, kteří do mainstreamových médií nemají přístup. Pokud se tam někdo z kriticky smýšlejících lidí nějakým omylem dostane, moderátoři ho okamžitě svými otázkami vedou do „bezpečných vod”. A pokud by se jim on či ona chtěli vysmeknout a mluví to tom, co je důležité, vedou je k pořádku, nebo jim vezmou slovo.


Deargumentace – média v drtivé většině případů vůbec netrvají na tom, aby jejich komentátoři svá tvrzení dokládali nějakými argumenty. Jsem pevně přesvědčen, že nikdo zpětně neanalyzuje a nehodnotí pravdivost obsahu veřejnoprávních, natož komerčních médií. Je vcelku překvapivé, že tak nečiní ani média navzájem, i když by si teoreticky na stále se zmenšujícím trhu měla tvrdě konkurovat.


Destorifikace – z médií zmizely lidské příběhy. Na čem jiném než na tragickém či komickém příběhu se dá nejlépe ukázat nějaký problém? Přesto v médiích nevystupují „běžní občané” (a pokud ano, tak pouze jako kompars) a „příběhy celebrit” se smrskly na líčení jejich partnerských vztahů či jejich boj s celulitidou nebo jinou podobně zákeřnou nemocí.


Dekontextizace – vytrhávání z kontextu, případně zasazování do falešného kontextu. Velmi častý způsob skandalizace, bulvarizace a banalizace. Příklad z poslední doby – přirovnání Ariela Šarona, nesmlouvavého bojovníka s velkými zásluhami o výstavbu zdi na okupovaných palestinských územích i jejich postupné kolonizaci židovskými osadníky, s Nelsonem Mandelou, bojovníkem proti apartheidu a velkým zastáncem práv Palestinců.


Dvojí metr – stejný výrok politika, stejnou situaci, stejné politické rozhodnutí lze označit za:

  • autokratické/nedemokratické/odvážné

  • bezcitné/technokratické/racionální

  • čestné/naivní/hloupé

  • destruktivní/revoluční/pokrokové

  • extrémistické/výstřední/nekompromisní

  • falešné/lstivé/chytré

  • geniální/překombinované/nereálné

  • hloupé/nedomyšlené/jednoduché

  • iracionální/nedotažené/bezprostřední

  • moudré/kompromisní/zbabělé…


Emocionalizace – není důležitý obsah sdělení, ale výraz s jakým bylo pronešeno, postoj, který při něm politik zaujal, ohlas publika, znamení nebes, kulisy, barva kravaty. Aplaudovaná banalita mimoděk utroušená celebritou je důležitější než hluboká myšlenka řidiče autobusu.


Eintopfizace – novinové články a televizní zpravodajství míchají páté přes deváté, hledají se souvislosti tam, kde neexistují, volně se přeskakuje přes kontinenty a obory, aniž by se autoři namáhali alespoň tím, že vše propojí alespoň „oslími můstky”. K tomu hodně pomáhá postmoderní nemyšlení, nedostatek kritického úsudku a zbabělost či lenost blogerů a nezávislých médií, které s největšími blbostmi prostě nepolemizují.


Expertokracie – samozvaní odborníci na cokoli, o kterých v odborné komunitě nikdo nikdy do té doby neslyšel, se sebevědomě vyjadřují způsobem, který okamžitě zpochybňuje jejich odbornost. Zásadně se neuvádějí možné střety zájmů. Odhadem devět z deseti nezávislých expertů nejsou ve skutečnosti nic než obyčejní lobbisté. Ale na obalamutění diváků to stačí.


Pokud chcete praktické příklady, podívejte se na naši analýzu náhodně vybraných hlavních zpráv ČT z března 2013 (Lže nám Česká televize?(external link)).

 

Napsáno pro e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku