TOPlist

Abeceda masmediálních hříchů: F – N

Reklama


 

Jakých metod používají žurnalisté k manipulaci veřejností? Různorodých, ale vždy je to nějaká forma lhaní. Tady máte další várku příkladů.


Falšování dat – rafinovaná metoda, při níž se zobrazí jen ta část časové řady, která zdánlivě potvrzuje obsah článku či televizního šotu, nezmíní se podstatná změna metodiky. Typickým příkladem jsou statistiky o nezaměstnanosti. Nebo se vybere špatný statistický ukazatel (např. průměrná hrubá mzda) a zamlčí se podstatná fakta; nebo se operuje marginálními případy (nízké daně v Hongkongu a Singapuru, degresivní zdanění ve Švýcarsku). Tímto způsobem lze prokázat, že voda teče do kopce nebo že Miroslav Kalousek byl nejlepší ministr financí ve vesmíru.


Generační válka – projevuje se nejčastěji gerontofobií, kdy jsou staří lidé líčeni jako komické a hloupé osoby, které brzdí pokrok a nostalgicky teskní po minulém režimu. Vyniká snaha „mobilizovat” nezkušené mládí, aby šlo za „moderními trendy”. K tomuto účelu jsou vhodní i někteří vybraní geronti, např. nějaké senilní kníže. Mladí pak natolik zhloupnou, že klidně hlasují či aktivisticky vystupují proti vlastním zájmům (pro zavedení školného, proti výstavbě sociálních bytů, pro svůj vlastní odchod do důchodu v sedmdesáti a více letech apod.)


Homosexualismus – politizace naprosto intimní záležitosti. Představte si, že by mamky a taťkové v podivných kostýmech s holými prdelkami demonstrovali proti DPH na dětské pleny nebo za usnadnění přístupu svých dětí do mateřských školek. U této skupiny se podobné chování stalo tolerovanou normou; kdo je proti, je označen za "homofoba".


Izolacionismus – okradená důchodkyně v Opavě dostává ve zprávách větší prostor než rafinované oloupení všech evropských občanů, zatoulané koťátko v Kardašově Řečici je důležitější než fauna a flóra Pacifiku ohrožená fukušimskou havárií. Česká republika se pohledem českých masmédií postupně stala jakýmsi ostrovem uprostřed Evropy. Soudě podle českých médií se v poslední době něco podstatného děje jen na Ukrajině, v Sýrii, ve Spojených státech, Rusku (a to jen kvůli OH) a pochopitelně v britské královské rodině. Kdy jsme naposledy slyšeli něco zajímavého a podstatného od zahraničních zpravodajů? Kdy jsme viděli, slyšeli nebo četli v mainstreamu něco o Rakousku, Německu, Polsku, Slovensku či Maďarsku? Víme, jak se teď žije lidem v krizí postižených zemích, jako jsou Řecko, Španělsko, Portugalsko, Irsko či Island? Čím méně lidé o světě ví, tím lépe jsou manipulovatelní. Totéž dělala média za komunistů.


Jednostrannost – většina zpráv a komentářů se spokojí s pohledem jedné strany. Pokud se náhodou dozvíme i pohled té druhé strany, masmédia se postarají, aby jej prezentoval někdo se špatnou pověstí. Skvěle se k tomu hodí komunisté. Je-li navíc ošklivý, koktavý, kulhavý, hrbatý a špatně oblečený, úspěch je téměř zaručen. Pokud by to přesto vypadalo, že by názor odlišný od názoru redakce mohl někdo začít brát vážně, nastupuje střih z režie. Výsledkem je svět naruby, který ale v reálu neexistuje. Koho u nás ale realita doopravdy zajímá?


Kampaňovitost – vysmívané bolševické kampaně proti americkému brouku či za světový mír mají nové následovníky v kampaních proti (fakticky nemožnému) návratu minulého režimu, levicovému prezidentovi, polským potravinám, korupci, kmotrům, populistům, islámu, extrémismu, či naopak za přijetí nějakého korporátního či státně-drancovacího zákona. Kampaně se vyznačují perfektním načasováním i gradací a jejich skutečné cíle obvykle vyplavou na povrch až po jejich úspěšné realizaci.


Konformita – novinářský stav se čím dál tím více začíná podobat uzavřené sektě, z níž je bez milosti vyhoštěn každý, kdo „nevyje s vlky”. Na pravé straně je jako maximum tolerováno verbální vlažné přihlášení se ke křesťanským postojům, na té levé unylý levicový liberalismus zaměřený na práva menšin a obecné proklamace o ochraně přírody. Ti, kteří se pokusí přinést nový a neotřelý pohled na svět, velmi rychle ve velkých médiích končí, a to i přesto, že prokáží svůj nepochybný žurnalistický talent.


Klerifikace – nelze si nevšimnout toho, jak se zvětšuje a „kultivuje” prostor poskytovaný zástupcům vysokého katolického kléru a ostatním představitelům církví. Přenosy ze mší a poutí, charitativní akce, besedy a rozhovory, v nichž jsou vůči biskupům, kardinálům a vrchním rabínům všechny hrany dopředu obroušeny. Komerční média vědí, kdo bude mít dostatek peněz na inzerci, ta veřejnoprávní tuší, kdo si za zrestituované miliardy bude schopen do budoucna koupit politický vliv a místa ve „veřejnoprávních” radách. Kolaborující a prorežimní církve se staly pro establišment a jeho média stejně nepostradatelné jako za komunismu.


Lhaní – chucpe, drzá nestoudnost, s níž je bílé označováno za černé, lidé nevidící si na špičku nosu za prognostiky, dar jako restituce, lháři za světce, vrazi za mírotvorce, bojovníci za svobodu za teroristy, agrese proti suverénnímu státu za osvoboditelský boj, bombardování a vraždění civilistů za jejich záchranu před nedemokratickým režimem či likvidaci teroristů atd. Stačí se podívat na masmediální zpravodajství o Jugoslávii, Iráku, Sýrii, Libyi, Gaze, Kypru, Řecku, Islandu, Španělsku, Ukrajině a porovnat s tím, co o tom píší a vysílají na nezávislých webech.


Mělkost – z masmédií v podstatě zmizela investigativní žurnalistika. Pokud už se o ni někdo pokouší, tak maximálně na komunální úrovni, podobně jako tomu bylo za minulého režimu. Názorově nezávislí a moudří komentátoři s vlastními pořady zmizeli, jsou příliš nekontrolovatelní. Divák či čtenář je svědkem nedotažených kauz bez pointy. Pokud už redakce náhodou přijdou se svojí vlastní kauzou, zásadně ji nechají vyšumět bez celkových souvislostí. I ty nejhorší průšvihy vyšumí, miliardy vybrané od daňových poplatníků létají ve vzduchu, veřejnost dostane od médií jen hysterické výkřiky typu "kdo co řekl". Výsledkem jsou nestíhaní, nesouzení či osvobození gauneři, kteří se vysmívají veřejnosti a v klidu si užívají plodů své nelegální činnosti.


Nálepkování – místo pečlivé analýzy projevů, chování a činů veřejných činitelů jsou jim dle potřeby přišívány či přilepovány nálepky. Z těch nejoblíbenějších – amerikanofil, antisemita, autoritář, bolševik, člen knížecí družiny, eurofob/eurofil, homofob, klausovec, modrobolševik, nacionalista, populista, pravdoláskovec, rusofil, xenofob, zemanovec…


Nekritičnost a z toho plynoucí nelogičnost – bezmyšlenkovité přebírání zpráv od světových tiskových agentur, nedostatečné vzdělání novinářů, přebírání informací pouze od jedné ze stran konfliktu, nedostatek informací přímo z místa, kde se stala popisovaná událost – to vše vede k tomu, že nikdo z novinářů nežádá odpovědi např. na to, proč bojujeme proti terorismu v Evropě a podporujeme ho na Blízkém východě, proč čeští komunisté, sociální demokraté a anarchisté jsou smrtelnými nepřáteli svobody a demokracie, kdežto ti ruští jsou bojovníky proti „Putinově diktatuře” atd.


Pokud chcete praktické příklady, podívejte se na naši analýzu náhodně vybraných hlavních zpráv ČT z března 2013 (Lže nám Česká televize?(external link)).

 

Napsáno pro e-republika.cz

 

Foto: Banksy


Přejít do diskuze k článku