Absurdistán

Včera večer běžel na ČT 2 krátký pořad ze série Ta naše povaha česká, nazvaný Absurdistán, dvacet let poté. Je polistopadová politika doménou gentlemanů? Aktéry pořadu byli oslovení prostí občané i novináři. Všichni si bez rozdílu přizvukovali, že není, v čemž jistě měli více či méně pravdu. Východisko viděli v kroku nejít k volbám vůbec a čekat, až se objeví jedinci nebo hnutí nová a důvěryhodnější. Je to rozumné? Žijeme přece nyní a celkem pochopitelně si přejeme najít nejlepší řešení co nejdříve, nehledě k možnosti, jaké škody by ti zatracovaní politici zatím napáchali.

Realita nabízí tři východiska :

1. Přesvědčit osobnosti, jimž důvěřujeme, aby šly do politiky. Potíž je v tom, že kdyby to ti lidé chtěli udělat, nejspíš by už v politice dávno byli.

2. Jít do politiky sami. Zde do jisté míry platí totéž, co v předchozím bodě, ledaže by šlo o jedince, který teprve nyní dosáhl potřebný věk a objevil v sobě politické vlohy dosud netušené.

3. Vzít zavděk lidmi, kteří již v politice jsou.

Protože první dvě možnosti nepřipadají příliš v úvahu, zbývá třetí. Hřebík na hlavičku (i když zřejmě nevědomky) udeřil pan Martin Komárek, když povšechně hovořil o reprezentantech, kteří se voličům nelíbí, čímž zjevně myslel osobní image dotyčných. My ale nejdeme volit pana AB, protože je fešák, pana CD, protože má krásně ušité sako a pana EF, protože se dovede hezky usmívat! Kdyby tomu tak bylo, mohly by si politické strany najmout manekýny a modelky a z voleb udělat soutěž o nejkrásnějšího Čecha. My přece jdeme volit program, o kterém si myslíme, že nám bude nejvíce vyhovovat. Pokud bude strana hovořit o prosperitě a mladé mamince sebere polovinu mateřského příspěvku, nejspíš jí volit nepůjde. Totéž pravděpodobně udělá osmdesátiletý důchodce, který se dozví, že má vzít osud do vlastních rukou a naopak nemá čekat na pomoc státu. Začínající vysokoškolák se asi také nerozeběhne ke konkrétní volební urně se zjištěním, že bude od příštího roku platit mnohatisícové školné. Aby však tito lidé mohli udělat potřebné rozhodnutí, musí si program té které strany přečíst – alespoň ve zhuštěné podobě. Před volbami bude těchto tiskovin dost. Všichni nechť si zároveň vzpomenou, zda slibující stranu už znají a ověří si, zda v minulosti již něco splnila. Zda její sliby byly jedna strana mince a skutečný dopad její vlády druhá.

Když těchto několik poměrně jednoduchých úkonů udělají a vyvodí z nich praktický závěr, pak bude úplně jedno, že kandidát GH je tlustý, IJ se potí a KL nosí nevkusné tričko.