Dnešní parlamentní volby, které se uskuteční v celém Afghánistánu, nám dnes a denně připomínají sveřepý problém, do něhož se před lety nechalo vtáhnout celé atlantické společenství, reprezentované vojáky NATO a především Spojených států amerických. Problém o to horší, že je téměř bezvýchodný. Na jedné straně voják (žoldnéř), který má prosazovat "demokratické principy západní civilizace", a na druhé zarostlý venkovan s turbanem a v galabíji, do níž se za studených nocí choulí ke spaní, s jediným výdobytkem lidské civilizace posledního století, který je aktuálně ochoten pochopit, se samopalem. Robocopovaný voják, čtoucí ve volných chvílích v campu komiks Red Meat, nebo prohlížející 3D fotky paraguajské fotbalové fanynky Larissy Riquelme, které "in full" otiskl především brazilský a pak světový Playboy proti pravděpodobnému sympatizantu at-talibů, padajícího pětkrát denně na kolena tváří k Mekce, a držící před tělem své dvě prázdné dlaně, symbolizující rozevřenou svatou knihu a recitující súry Koránu, které si osvojil možná v madrase, možná od starších svého kmene. Vzdálenost tisíce let, řeknete. Světelných, dodávám já.
Jedním ze zásadně zamlčovaných problémů "západního nasazení" je totiž nejen neexistence jakéhokoli jednotícího prvku mezi 28 milionovou populací a interventy s „demokratickou misí“, ale také neexistence možnosti se jakkoli domluvit. Zhruba před měsícem vyplavala na povrch informace, že firma v Ohiu, která najímá pro Afghánistán tlumočníky za 1,4 mld USD ročně, vlastně vysílá k jednotkám po osmi letech osoby, které paštó, darí, balúčštinu a jiné jazyky prostě… neumí. Vypadá to tak, že zájemce o působení v zemi se s firmou spojí mobilem a absolvuje telefonické interview. To, samozřejmě, může absolvovat i Afghánec, žijící ve Spojených státech (o "příteli na telefonu" toho víme dosti), přičemž smlouva na 210 000 dolarů ročně je poté podepsána někým zcela jiným, než osobou, která dělala onen tzv. over- the- phone test, osobou která do země skutečně vyjede. Pokud jde o vojáky, disponují Defense Language Institutem, který má, třeba onu balúčtinu, naučit od levelu one (popis věcí) až po level five, plynulou mluvu. Balúčsky se ovšem v DLI neučí, stejně jako se neučí další dvě desítky jazyků, používaných v podhůří Pamíru.
Diskuze americké čety, procházející afghánskou osadou, pak vypadá tak, že na kraji vesnice sice čeká pověřený stařec, a Američané si s ním sednou na bobek a poslouchají jeho litanie (od chvály Proroka až po stížnosti na centrální vládu), ale když se po tomto rozhovoru (a nebývá minutový) velitel zeptá svého tlumočníka, co stařec říkal, často slyší „he said O. K.“. Mohli bychom si realitu problému tlumočení dokazovat na perských větách, ale čeština je pro nás ilustrativnější, a americké příklady – tedy jak se TAM učí česky- nalezneme na www.language.brown.edu a na statích česky učících pedagogů od Wisconsinu až po Princeton. Nepochybně stejně se vyučují i orientální jazyky, ne-li hůře. Úvodem většinou američtí češtináři konstatují, že vzor současné češtiny (the model for the standard Czech) by měl být identický s „pražštinou“ (to be chosen by the present language of Prague), protože v Praze žije nejvíce Čechů (a jezdí tam nejvíce jazykových lektorů z USA – pozn. aut.). Měla by tak být postupně eliminována knižní spisovná čeština, protože je přece zbytečné pojmenovávat tutéž věc dvěma pojmy: vázanka vs. kravata. (My ten rozdíl ale cítíme).
„Elements like moci, peku, bychom, malá města… and many others would be transferred to bookish or stylistically marked status and gradually ELIMINATED for moct, peču, bysme, malý města as the only correct!“ Autorka, u níž můžete češtinu vystudovat, se přiznává, že v Praze kdysi bydlela na suchdolských kolejích, a když se jednou v noci vracela pustou ulicí, potkala místní obyvatelku, poptala se, kde že kolej je – a po odpovědi: „Vidíte tady tydle baráky?“ sundala střevíce a prchla noční Prahou… tydle baráky si totiž naše češtinářka přeložila jako those barracks, čili kasárna. Ćasto také zřejmě zahazovala slovníky, neboť slovesa vemem a helejse, tedy look, tam nebyla. Řez to musí být radikální, například místo oukej má být renovováno české spisovné jasně a hovorové jasan.
Už celkem barvitě vidím muže typu herce Gekka se zlatými brýlemi, jak se v ruzyňském Terminálu 2 tulí ke dvěma podezřelým talibancům, objednávajícím čaj, a na otázku servírky: „Taky čaj?“ hlasitě a zřetelně odpovídá: „jasan“. Nenápadné. Identifikací problému (zde v podstatě hluchoněmost intervenčních sil v okolí Kábulu) ovšem problém sám neodstraníme. Tlumočníci v poli nebudou nikdy (tedy kvalitní), a je také otázkou, zda po řadě vystřílených domorodých svateb vůbec nějaký Afghánec bude mít kdy chuť se s cizincem, navíc nezvaným a nepřátelským, jakkoli vybavovat. Přitom o tom, zda vojáky čeká/nečeká léčka za dalším kopcem, jim může říci jen styl a způsob mluvy, pokud by jí kdo vůbec trochu rozuměl. Afghánistán tedy pod kontrolou nikdy nebyl, není a nebude, a toho by si participanti z NATO měli být vědomi. Sobotní volby vyhrají loutky. Pro nás "pěkně drahé loutky". A tak je časem čeká buď stejně rychlý ústup a útěk, jako četných Ngo Dinh Diemových mužů ze střechy americké ambasády v jihovětnamském Saigonu šedesátých let, anebo cesta zpět do náruče talibů. Zda milosrdných a slitovných, jako býval k vlastním vojákům prorok Mohamed, o tom lze ovšem zdařile pochybovat.
Foto: zdroj
