Aktivní sociální stát je nutnost – nikoli přežitek

Reklama






 

 

Pravidlo spravedlivého zdanění

 

V 18. století působila ve Francii tzv. „škola ekonomů“, kterým dnes obvykle říkáme fyziokraté.

Fyziokraté jsou v rámci dějin ekonomických teorií známí především svým reprodukčním modelem tehdejší ekonomiky zvaným „Ekonomická tabulka“. Zároveň prosazovali liberální poměry v ekonomice – a proto tuto školu (pod názvem „zemědělské učení“) spíše chválil patriarcha liberálů Adam Smith ve svém klíčovém díle „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ – zatímco tzv. merkantilisty („školu obchodní“) kritizoval.

 

Fyziokraté ale nebyli jen průkopníky zásad volné soutěže v ekonomice.

Vedle víry v prospěšnost liberálních principů, fyziokraté zároveň doporučovali jako jedinou (logickou) daň, daň z renty pozemkového vlastníka, a to proto, že podle fyziokratů skoro jen tehdejší renta pozemkového vlastníka měla v 18. století obsahovat tzv. čistý přebytek nad reprodukcí …

 

Ostatní sociální skupiny (než tehdejší pozemkový vlastník) byly podle fyziokratů prý tehdy pouze schopny reprodukovat svou ekonomickou situaci – tehdejší námezdní síla hlavně pracovní a životní potenciál sebe a své rodiny a tehdejší podnikatelé ještě navíc i svůj majetek a kapitál – ale nic moc dalšího nad tuto hranicí prosté reprodukce …

 

Zdaňovat lze tedy podle fyziokratů jen zřetelnější přebytek příjmů nad nezbytnou reprodukcí. Zdaňovat jinde znamená zdaňovat na úkor nezbytné reprodukce, což nakonec povede k poklesu produkce – a nakonec i toho (předtím existujícího a obnovovaného) přebytku …

 

 

 

Jak šel čas

 

Od dob fyziokratů se pochopitelně situace podstatně změnila …

 

Pozemkový vlastník nakonec přestal pohlcovat valnou většinu přebytku nad reprodukcí. Čile se rozpohyboval průmysl, manufaktura se změnila v továrnu a byl to nakonec kapitalista, kdo se stal společensky převažujícím podílníkem na přebytku,

Kapitalismus přešel do své expandující, akumulační, „budovatelské“, industriální fáze a zmocňoval se přebytku v podobě nové historicky dominující formy, tedy v podobě kapitalistického zisku    

 

-.-.-.-.-.-

 

Po druhé světové válce se ve vyspělejší části světa z více příčin najednou rozvinul do vysoce vyzrálé podoby sociální stát. Výrazné zdaňování hlavní formy přebytku v kapitalismu – tedy kapitalistického zisku – se ve „zlaté době“ sociálního státu (ať už rakouského korporativního, skandinávského nebo sociálně-liberálního amerického) stalo samozřejmostí.

 

Plně v logice pravidla spravedlivého zdanění …

 

A u fyzických osob nastoupilo v zásadě už přímo progresivní zdanění, které se v některých státech dostalo dokonce až „na dohled“ devadesátiprocentní mezní sazby. Kupodivu nejradikálnější toto zdanění bylo v americké sociálně-liberální verzi sociálního státu v USA – mezní sazby zde byly svého času dokonce větší než v pověstné Skandinávii …

 

 

 

 

Dnes

 

Od konce 70. let je sociální stát čím dál víc ohrožován. Jak globalizačními procesy, tak ofenzívou neoliberálních koncepcí a ústupem neokeynesovských přístupů, které v hospodářské politice vyspělých zemí původně dominovaly …

 

-.-.-.-.-.-

 

V současné době se kapitálu v reálné ekonomice Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa spíše poskytují daňové úlevy a vytvářejí se mu zvláštní podmínky, aby neodcházel za vyšší mírou zisku na jiný kontinent nebo do sféry financializačních spekulací. A v této souvislosti se dnes stává v této části světa typickým přesouvat postupně daňové břemeno na nízkopříjmové a střední vrstvy (dále též souhrnně „většina veřejnosti“ nebo „většinová veřejnost“ „společenská většina“ apod.) …

 

Dělo a děje se tak např. zmírňováním progresivity přímých daní z příjmů fyzických osob, snižováním mezních sazeb u daní z příjmu obecně – nebo různými kombinacemi obojího (výslovně rovná daň je ovšem nadále ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě extremismem).

 

Především, nejvíce a také nejtrvaleji se ale přesun daňového břemene na střední a nízkopříjmové vrstvy odehrává prostřednictvím relativního růstu role nepřímých daní placených při nákupech při naplňování veřejných rozpočtů. Nepřímé daně jsou přitom z povahy věci degresívní – a to proto, že (opačně než jejich nejvýraznější protipól, progresivní daně z příjmu) zatěžují poplatníka o to větším procentem z toho jeho příjmu, čím má poplatník ten svůj příjem nižší.

 

Přitom z ničeho jiného než ze svého příjmu žádný subjekt jakékoli daně platit nemůže.

Ani ty nepřímé placené až při nákupech …

 

Poznámka :

Nejde-li zrovna o rohlíky, chléb apod. lze samozřejmě říci, že zámožnější vrstvy mohou kupovat – a také kupují – dražší spotřební zboží než ti nejchudší při uspokojování potřeb stejného druhu (osobní vozidla, elektronika, bílá elektrotechnika, ošacení …).

Jenže autor tohoto příspěvku nehledá příliš rozpory mezi bohatšími a chudšími vrstvami oné společenské většiny. Základní rozpor ve společnosti vidí mezi většinovou veřejností samotnou a příjmovou elitou. Uvnitř většiny veřejnosti může být degresivní charakter nepřímých daní sice tlumen faktem, že vyšší střední vrstva kupuje dražší statky, aby kvalitněji uspokojila potřeby civilizovaného člověka Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa, které jsou stejného druhu jako ty, které chudé vrstvy většinové veřejnosti uspokojují prostřednictvím kupování těch levnějších statků na trhu – plnících ale tytéž funkce.

To je jistě možné.

Ale příjmová elita, ať už kupuje sebedražší zboží, platí nepřímou daň, která je zcela směšným procentem jejich příjmů – oproti zbytku společnosti.

Tady už degresivitu žádná cenová stupnice není schopna znatelněji tlumit – i kdyby šlo o to nejdražší zboží ze spektra statků uspokojujících stejnou potřebu (spektra, které začíná na nejnižším cenovém stupni těmi nejlevnějšími statky téhož druhu) …      

 

 

 

Kdy je rostoucí role nepřímých daní legitimní …

 

Zkusme tedy použít výše uvedené pravidlo spravedlivého zdanění, abychom zjistili, kdy je růst role nepřímých daní při plnění veřejných rozpočtů (pokud už k němu dochází) legitimní z hlediska většiny společnosti.

 

Základní jednoduché tvrzení „daně nechť platí ten, kdo má přebytek“ už v moderní civilizaci nestačí – přebytky jsou různě rozptýleny a podstatné jsou relace a trendy. Pro současnou dobu je proto třeba výše uvedené pravidlo spravedlivého a legitimního zdanění učinit komparativním a zdynamizovat.

Ale ani potom nebude výsledný závěr nijak zvlášť komplikovaný.

Bude vcelku logický, přirozený, jasný – a skoro až banální:

 

Zvyšování role nepřímých daní z principu dopadajících na většinu veřejnosti víc než na „boháče“, je legitimní pouze a natolik, nakolik zároveň roste přebytek této veřejnosti nad reprodukcí svých životních sil, rodiny a dnes, v moderní době samozřejmě též nad náklady na udržování odbornosti (lidského kapitálu) takříkajíc „na úrovni doby“ …

 

Nebo – pojato z jiné strany – nakolik klesá nerovnost ve společnosti …

 

Nakolik by tedy případně nerovnost začala v té „neskandinávské“ části Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa opět klesat a podíl většinové veřejnosti na přebytku opět růst, natolik je teprve legitimním onen (do jisté míry objektivní) trend rostoucí role nepřímých daní při plnění veřejných rozpočtů …

 

Proto má relativně vysoká nepřímá daň největší legitimitu ve Skandinávii, kde je nerovnost ve srovnání se zbytkem světa nízká. Nepřímé zdanění je zde ovšem relativně vysoké – ale dnes už dále neroste.

Přitom i v těchto zemích existuje prostor pro nižší sazby určené pro některé položky, např. kulturní povahy (v Dánsku je ovšem DPH vysoká (jen základní), jednotná a bez výjimek … zřejmě se tu využívají a používají jiné nástroje aplikující sociální a kulturní citlivost).

A především je zde také vysoké přímé zdanění bohatých občanů a poměrně vysoké nepřímé zdanění zde dále nenarůstá – zjevně pro provoz skandinávského sociálního státu už postačuje …

 

Vysokou míru této společenské legitimity vysokého jak nepřímého, tak přímého zdanění ukazují programy skandinávských politických stran i výsledky tamějších voleb, které způsobují, že se tamější sociální stát reprodukuje, nikoli slábne – a legitimita tohoto sociálního státu přizpůsobeného globalizaci je v politickém procesu obnovována …

 

-.-.-.-.-.-

 

Pokud to tedy zarámujeme do dnešního diskursu ČSSD se sociálně-liberální i radikálnější nekomunistickou levicí mimo ČSSD, o legitimitě rostoucí role nepřímých daní ve společnosti lze mluvit jen a pouze tehdy, pokud místo změn od „pouhé nerovnosti“ směrem ke „kellerovské nesouměřitelnosti“ bude zároveň probíhat proces přesně opačným směrem.

Tedy pokud by probíhal proces od zmíněné kellerovské „nesouměřitelnosti“ naopak směrem k pouhé nerovnosti revitalizovaného sociálního státu … a výhledově možná i ještě dál, možná ještě i k menší nerovnosti než která existovala v „zlaté době sociálního státu“

 

-.-.-.-.-.-

 

Nakolik naopak role nepřímých daní spíše roste a daňové břemeno se na širokou veřejnost relativně přesouvá (i kdyby v této naší části světa šlo o proces do jisté míry objektivní), ale přitom podíl většinové veřejnosti na přebytku spíše klesá, natolik se rostoucí nepřímé zdanění „zakusuje“ čím dál hlouběji do „těla“ tohoto dnes už spíše slábnoucího přebytku příjmů pracovní síly nad svou prostou reprodukcí …

… a s ohledem na trendy až téměř do vrstev blízkých hranici tzv. reprodukčních nákladů pracovní síly a její rodiny, včetně nákladů na údržbu lidského kapitálu na úrovni doby …

… a výhledově a dlouhodobě snad možná „až na kost“ …

 

Z hlediska toho, čemu se říká „veřejný zájem“, je ovšem neustálý pokles přebytku v příjmech většiny veřejnosti nepochybně selháním Systému ve vyspělé části civilizace a kapitulace před možnostmi dalšího přirozeného vývoje.

 

-.-.-.-.-.-

 

Nebude-li už nakonec možná dostatečně rozsáhlá dluhová expanze (ani ta proslulá americká kreditní karta zvaná „Můj Domek“, která už dnes, jak to vypadá, neposlouží), lze říci, že současný kapitalismus většiny Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa už není přirozeným systémem, schopným dlouhodobé reprodukce.

 

Naopak je to sociální stát, který by měl přestat být „nadstavbou“ či „šlehačkou na dortě“ nad „kapitalistickou základnou“ a který si prostě musí vytvářet dostatečně nosné a robustní základy vlastního mechanismu společensko-ekonomické reprodukce … 

 

 

 

 

Kdy může nerovnost agregátně klesat

 

Je-li tedy nakonec přece jen zapotřebí zvýšit podíl nepřímých daní na daňových výnosech, musí také podíl většinové veřejnosti na přebytku ve společnosti opět růst.

 

Ale „lidé práce“ jako základ většinové veřejnosti mohou obecně, makroekonomicky, agregátně zvyšovat přirozeným způsobem svůj podíl na přebytku jen tehdy, pokud jejich vyjednávací pozice (tedy vyjednávací síla práce) bude na pracovním trhu rovněž stoupat – a nikoli naopak klesat.

A to se – opět přirozeným způsobem – může obecněji stávat především prostřednictvím reprodukce dostatečně vysokého vytížení kapacit a práce, což zřejmě ziskově motivované soukromé investice nebudou v reálné výrobě Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa asi schopny dostatečně zajistit …

 

Dostatečně vysoké a frekventované investiční impulsy jsou tedy klíčové – i kdyby kvůli nedostatku ziskové motivace v reálné výrobě Starého vyspělého, kapitálově saturovaného světa – musely víc a ne méně, než kdykoli předtím nastupovat jiné než soukromé investiční impulsy.

 

K tomu je ale třeba dostatečně naplňovat veřejné rozpočty potřebnými zdroji … 

 

-.-.-.-.-.-

 

Myslím, že už bylo dost řečeno o poměrně bezvýchodné situaci Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa, kde kapitál buď odchází na jiné kontinenty – nebo se realizuje ve světovém finančním kasinu.

Dost už bylo řečeno o vyspělém světě, kde je čím dál produktivnější schopnost civilizace produkovat čím dál efektivněji bohatství paradoxně spojena s neustálým „utahováním šroubu“ na úkor široké veřejnosti, neustálým zhoršováním životních podmínek, neklesající, ale spíš rostoucí nebo stagnující nezaměstnaností a stále houstnoucí atmosférou rostoucí masové nejistoty ohledně budoucnosti a zhoršujících se možnosti milionů lidí Evropy provádět do budoucna své životní plány …

 

Přitom kapitálu a zisku v reálné výrobě v naší části světa se „podkuřuje“, ulevuje na daních nebo mu jsou v jednotlivých případech i v celých kategoriích poskytovány zvláštní podmínky – jako nějakému popudlivému starci na nemocničním lůžku, který ty ostatní kolem sebe soustavně peskuje a vyhrožuje jim, že změní nemocnici, kolem kterého všichni poskakují a běhají, zdravotní sestřičky i další personál …

Současný zdaněný „zisk“ už není ziskem, který by toto vše nepotřeboval – na rozdíl od hvězdné hodiny kapitalismu v druhé polovině 19. století a ještě dlouho potom …

 

Za takových okolností ale pak nemůže daňová role zisku ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě relativně neklesat

 

 

 

Také hospodářsky aktivní sociální stát

 

Je-li tomu ale tak – a v zásadě s tím v této části světa těžko něco nadělá levice, natož pravice, která to dokonce ani nemá v úmyslu – pak by se pozornost měla soustředit na co největší vytížení kapacit a především práce, což v rámci trade-off mezd a zisků (trade-off znamená „čím víc jednoho tím méně druhého“) posílí vyjednávací pozici práce a zvýší příjem za práci, který je přitom relativně čím dál více zdrojem veřejných rozpočtů (s ohledem na to zmiňované „přesouvání“ daňové zátěže na střední a nízkopříjmové vrstvy…).

 

Růst role autonomních, efektivních, užitečných, smysluplných (ale přece jen na ziskové míře otrocky nikoli závislých) impulsů veřejných rozpočtů se stává více než dřív nutností.

Neboť dojde-li zároveň k vyššímu vytížení kapacit a práce a tedy i ke zvýšení vyjednávací pozice práce, toto by pak mělo umožnit vyjednat vyšší příjmy práce, aby daňové výnosy progresivních přímých ale i robustních nepřímých daní z těchto příjmů ve světě, kde je daňové břemeno tolik přeneseno na pracovní sílu a většinu veřejnosti vůbec, vytvořily i v „dalším kole“ dostatek veřejných zdrojů pro udržení nezbytné hladiny veřejných investičních impulsů a stimulací  – schopných obnovovat shora uvedenou situaci …

 

Tento mechanismus a simultánní reprodukční koloběh by se zřejmě stával čím dál potřebnějším ve světě, který už asi nemůže dál spoléhat na další (natož výraznou) dluhovou expanzi jako dřív – a který může na zdanění finančních transakcí (Tobinova daň) spoléhat dočasně jako na sice potenciálně mohutné, určitě nezbytné – ale přece jen spíše „startovací motory“, kde o dlouhodobějším dalším vývoji jejich výtěžnosti nelze asi nic určitého říci …

 

 

 

Posílení (nikoli útlum) sociálního státu je nutností

 

Ve skutečnosti dnes potřebujeme aktivní sociální stát ne méně – ale ještě víc, než kdy jindy … víc než kdy předtím …

Pokud ovšem společnost nechce chudnout tak, jak to dostatečně plasticky popisuje ve svém hlavním díle v 16. kapitole o kapitálu John Maynard Keynes …

 

Potřebujeme i hospodářsky aktivní sociální stát proto, aby práce získávala agregátně a přirozeně stoupající podíl na přebytku – když už ta aktivní, pořád ještě „nechudá“ složka většinové veřejnosti (nejen střední vrstvy v užším slova smyslu) sociální stát relativně čím dál větším dílem živí a financuje.

Protože jen a pouze takto – jako „bohatnoucí“ – může být většinová veřejnost zvýšenými nepřímými daněmi zdaněna skutečně legitimním způsobem – tedy v prospěch obecně spravedlivějšího uspořádání a nikoli na svůj úkor …

 

Nikoli tedy útlum, ale naopak expanze sociálního státu (i kdyby s ohledem na objektivně rostoucí roli nepřímých daní přece jen poněkud odlišného) je nutnost – nikoli haraburdí odsouzené na ono proslulé „smetiště dějin“  …zejména pokud expanze dalších „dluhů všeho druhu“ už možná nebude …

 

 

 

Závěrem

 

Proto ti, kteří hájí typické vlastnosti aktivního sociálního státu, nejsou žádní nostalgičtí konzervativci, udržující při životě nějaký historický přežitek.

 

Jsou naopak těmi, kteří hájí a prosazují v zásadě vlastně „přirozené“ přerůstání kapitalismu v systémově nové uspořádání Starého vyspělého světa, kde by základním ekonomickým zákonem už nebyla maximalizace zisku – ale maximální vytížení stávajících kapacit, zejména však práce, aby vznikala co nejsilnější vyjednávací pozice práce a tedy i vysoký příjem práce – když už je na ní v naší části světa daňové břemeno tolik přesouváno …

 

Protože jen tak budou veřejné rozpočty maximálně plněny v systému, kde zvlášť nestimulovaný zisk jako příčina daňového výnosu hraje v reálné výrobě Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa relativně spíše klesající roli, ale kapacity vytížené i dostatečně vysokou rolí autonomních veřejných investic jsou podmínkou, aby veřejné rozpočty byly plněny z většiny těch ostatních zdrojů …

 

-.-.-.-.-.-

 

Levicový liberál nebo socialista tedy obhajobou sociálního státu nehájí žádnou ztracenou věc a něco překonaného.

 

Hájí naopak v zásadě progresívní proces (viz též Miloš Pick v článcích „Hrozí další kolo globální ekonomické krize“ ze 17. 12. 2010 a „Globální krize a sociální stát“ z 18. 2. 2011) a neměl by se nechat zmást, ukřičet a znejistět tažením ani ideologické pravice jako takové, ani žurnalistů „surfujících“ po povrchu věcí, žurnalistů s „okamžikovými“ rychle vyhasínajícími znalostními stopami v kaleidoskopu všemožných témat, ale ani znejistět kvůli postojům tzv. nezávislých ekonomických a finančních expertů, jejichž „nezávislost“ je už dávno směšné brát vážně …

 

 

 

V Chrudimi dne 20. 3. 2011

Přejít do diskuze k článku