Podle průzkumu STEM zveřejněného 5. 1. 2012 je politická situace ještě horší než špatná. Na počátku prosince 2011 se podle pouhé desetiny lidí vyvíjí situace správným směrem, podle poloviny jde situace u nás směrem špatným a 40 % zbylých respondentů prosincového průzkumu uvedlo, že situace „nesměřuje nikam“. To znamená, že převážná většina respondentů je zklamaná z necelých dvou let vládnutí pravicové koalice, reformy nepřinesly žádné pozitivní výsledky a 90 % občanů ani do budoucna neočekává žádné zlepšení. Ani podle výzkumu CVVM se situace nejeví o nic lépe a je možno ji nazvat doslova katastrofickou. Přesvědčování vládních činitelů o opaku je bezpředmětné.
Z průzkumů veřejného mínění provedených na přelomu roku 2011/2012 také vyplývá, že důvěra občanů k politické reprezentaci je na rekordně nízké úrovni. V novodobé historii České republiky zatím ještě nikdy nebyla u moci politická reprezentace s takto slabým mandátem. Poslanecká sněmovna PČR má důvěru pouhých 16 % respondentů. Senát je na tom o něco málo lépe, má důvěru celých 25 % respondentů. Značný propad důvěry v minulém roce zaznamenal také prezident Klaus, kterému ještě důvěřuje 51 % respondentů podle STEM, podle CVVM je to 58 %. V demokratické zemi by takto katastrofické výsledky vedly k neprodlenému vypsání předčasných voleb, v České republice zatím nikoliv.
Vláda se na straně 17 svého vládního prohlášení věnuje boji proti korupci. Již samotné personální složení vlády od samého počátku budilo pochybnosti, které se v průběhu dvou let ukázaly jako opodstatněné. Vládu muselo opustit několik ministrů pro podezření z finančních machinací, řádné vyšetření skandálů a vyvození trestněprávních důsledků však nenásledovalo. Vše nasvědčuje o politickém zásahu do vyšetřování. K samoočistné aktivitě nedošlo z iniciativy předsedy vlády, nýbrž teprve pod mediálním nátlakem anonymních skupin; prezident přihlížel a „zadroboval“. Další ministři umazaní nečistými privatizacemi či pochybnými kšefty ve vládě dál sedí. Výsledkem je, že po necelých dvou letech vládnutí pravicové koalice 90 % občanů považuje korupci za jeden z největších problémů naší země, 76 % občanů se domnívá, že vláda Petra Nečase se nesnaží vyřešit velké případy tunelování a 83 % ani nevěří, že by se vládě Petra Nečase podařilo míru korupce výrazněji snížit. V důsledku toho dochází k bezprecedentní ztrátě důvěry ve vládu a zpochybňování její legitimity k výkonu státní moci. V současné době má vláda podporu pouhých 5 % (!) respondentů, a naopak, 69 % respondentů se domnívá, že současná vláda neusiluje o řešení nejdůležitějších problémů v naší zemi. Vláda tedy fakticky vládne bez mandátu od občanů a na jejich námitky vůbec nebere zřetel.
Voliči se domnívají, že v roce 2010 nerozhodli správně. Důsledkem toho je stále narůstající podíl občanů, kteří mají problém vybrat stranu, které by chtěli dát svůj hlas. V současné době tento trend narůstá a dosáhl již 64 % dospělé populace. Na otázku, zda „s ohledem na povolební působení Vámi zvolené strany a jejích představitelů bylo Vaše rozhodnutí dát svůj hlas v květnových volbách 2010 právě této straně správné?“ odpověděla celá 1/3 respondentů, že ne. Dá se tedy usuzovat, že právě tato 1/3 byli naivní voliči pravicové koalice, kteří jsou dnes ekonomicky postiženi pravicovými reformami nejvíc, jsou rozčarováni korupčními aférami a neschopností vládní koalice. Za této situace by předčasné volby byly pro pravicové strany politickou sebevraždou, pro levicové strany nepřijatelným hazardem. Ztrátou důvěry však netrpí jen koalice pravicových stran, ale celá politická scéna.
Výzkum preferencí politických stran provedený 1. – 9. prosince sice zcela nezrcadlí skutečnost vzhledem k předvánočnímu shonu a zatím ještě nespuštěným pravicovým reformám, přesto jsou jeho výsledky zajímavé. Pokud by se volby do PSP ČR konaly v tomto termínu, drtivě by zvítězila levice ČSSD + KSČM počtem 117 mandátů, pravicová koalice by zásadně propadla a Věci veřejné by neuspěly vůbec. Téměř 26 % respondentů je nerozhodnutých a nevolili by žádnou z parlamentních stran. Vzhledem k omezené nabídce spektra politických stran však nelze hovořit o jednoznačných sympatiích k jednotlivým politickým stranám a souhlas s jejich programem. Pravděpodobnější je „protestní volba“ nevyjadřující politický názor, protože občané programy politických stran nečtou, neznají a proto je strany neplní. Tím se opět dostáváme k otázce mandátu současné pravicové vlády k realizaci nezvratných opatření, spuštění reforem a církevních restitucí.
Výzkumy veřejného mínění sice nemají přímý vliv na politické rozhodování, ani závaznou hodnotu pro politické činitele, ale jsou barometrem nálad ve společnosti, který nelze podceňovat. Pokud respondenti odpovídali pravdivě a průzkumy nebyly nějakým způsobem manipulovány, výsledky vypovídají o velkém pnutí ve společnosti. Narůstající nespokojenost s Nečasovou vládou, potažmo s celou pravicovou politickou reprezentací včetně prezidenta může díky jejich aroganci vyústit do spontánního sociálního výbuchu v ulicích. Ale to bohužel agentury pro výzkum veřejného mínění nezkoumají, ani nepredikují a náznaky sociálních nepokojů zrcadlené v souvisejících výzkumech veřejného mínění politici ignorují. Bouře v ulicích bývají překvapením pro každou vládu, která je přesvědčená o svém svatém poslání.
