MNICHOV – Americký obchodní model se zhroutil. Během nedávných let si Spojené státy od zbytku světa vypůjčily gigantické sumy peněz. Jen v roce 2008 čistý import kapitálu dosáhl 800 miliard dolarů. Tyto peníze pocházely zejména z prodeje cenných papírů podložených hypotékami a kolateralizovaných dluhových obligací, nároků na nároky vůči americkým majitelům domů (či přesněji řečeno vůči domům samotným, neboť jejich vlastníky chránila bezregresní povaha úvěrů).
Trh pro tyto cenné papíry se rozplynul. Zatímco v roce 2006 objem nových emisí činil 1,9 bilionů dolarů, pravděpodobný objem v roce 2009 bude podle nejnovějších odhadů MMF pouhých 50 miliard dolarů. Trh ochabl o 97 %. Právě toto číslo nejlépe odhaluje skutečnou katastrofu americké finanční soustavy.
Jelikož americkým majitelům domů přestaly z okolního světa přitékat peníze, ceny domů se propadly o 30 % a výstavba nových domů o více než 70 %. Recese byla nevyhnutelná. Propuštění stavební dělníci si utáhli opasky, jakož i majitelé domů. Někteří tak učinili, protože se cítili chudší. Jiní proto, že jim banky, šokované krachem sekuritizačního byznysu, přestaly oproti hodnotě domu poskytovat úvěry na spotřební účely.
V posledním roce před krizí příliv nových hypoték převyšoval hodnotu výstavby obytných prostor o 60 %. Teď je o 150 % nižší.
Prvních jedenáct měsíců recese, která následovala, bylo stejně krušných jako počátečních jedenáct měsíců Velké hospodářské krize, která začala v roce 1929. Projevily se ovšem účinky obřích keynesiánských oživovacích balíčků, celosvětově v hodnotě přes 1,4 bilionů dolarů, společně s balíčky záchran bank v hodnotě osmi bilionů dolarů. Letos na jaře a zkraje léta zastavily propad a člověk doufá, že jde o víc než jen dočasnou přestávku recese.
Ochablost využití kapacity je však nadále nesmírná. Světové ekonomice bude trvat roky, než se vrátí k trendu, zejména s ohledem na to, že růstové vyhlídky nejsou právě slibné a v USA i v Evropě nepřestává růst nezaměstnanost.
Lékem, který se osvědčil a prozatím i nadále zůstává nezbytný, je vládní dluh. Vlády absorbují převis soukromých úspor nad soukromými investicemi a vracejí jej do globální ekonomiky, čímž stabilizují agregátní poptávku a finanční soustavu.
Všude tudíž strmě stoupají veřejné schodky. Téměř všechny země Evropské unie v roce 2009 prolomí strop fiskálních deficitů stanovený Paktem stability a růstu na 3 % HDP, přičemž některé budou hospodařit se schodky ve výši 10 % HDP nebo i vyššími, především Španělsko (10 %), Velká Británie (14 %) a Irsko (16 %).
Spojené státy, epicentrum krize, jsou v mimořádných nesnázích. Do konce letošního roku poměr zadlužení k HDP vyšplhá v USA ze 73 % v roce 2008 na 87 %, a jelikož deficit na příští rok má dosáhnout 11 % HDP, je jisté, že tento poměr v průběhu roku 2011 překročí 100 %. Země, která bývala symbolem kapitalistické stability a síly teď vykazuje rysy znepokojivě podobné rozvojovým zemím, jež na počátku 80. let 20. století postihla světová krize zadluženosti.
Státy se sice mohou propadnout do insolvence, ale mají mnoho způsobů jak svůj svrchovaný dluh snížit dřív, než k tomu dojde. USA zvažují možnost uvalit na zahraniční fondy amerických cenných papírů daň z převodu a mnozí lidé jsou přesvědčeni, že se pokusí vytáhnout „italskou kartu“: zmenšit své státní zadlužení pomocí inflace a devalvovat měnu, aby si zachovaly mezinárodní konkurenční schopnost.
Ovšemže, inflaci není lehké vyvolat, když se krátkodobé úrokové sazby blíží nule – a nelze je tedy dále snižovat, aniž by to zapříčinilo rozsáhlé hromadění hotovosti. Nicméně investoři po celém světě se v současnosti takového scénáře obávají, což může vyústit v sebenaplňující se proroctví, poněvadž jejich obavy přispívají k oslabování dolaru, posilování poptávky po exportu a zdražování amerických dovozů.
Je ironické, že pružné směnné kurzy pomáhají právě zemi, která krizi způsobila. V ekonomických mechanismech není žádná spravedlnost.
V Evropě platí opak. Evropská centrální banka už svůj střelný prach také spotřebovala a nedokáže inflaci vyvolat, ani kdyby chtěla (což ovšem nemůže, protože Maastrichtská smlouva za jediný cíl ECB stanovuje cenovou stabilitu).
Posilující euro ale snižuje jak dovozní ceny, tak poptávku po exportu, což samo o sobě způsobuje pokles cen. Evropa tudíž se vší pravděpodobností italskou kartu nerozehraje; bude se spíš střetat se zásadními potížemi při snaze vybřednout z nynější stagnace. Riziko pro Evropu tkví v tom, že nebude klesat italskou cestou, nýbrž japonskou.
Japonsko po tamní bankovní krizi let 1987-1989 zažilo dvě desetiletí stagnace a deflace se strmě rostoucím vládním zadlužením. Hlavní výzvou pro tvůrce evropských politik je v nadcházejících letech předejít opakování tohoto scénáře.
Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
