Americký příbuzenský kapitalismus

BUENOS AIRES – Plných 20 let odsuzovali Američané „příbuzenský kapitalismus“ v zemích třetího světa, zejména v Asii. Avšak právě v době, kdy tyto regiony zlepšují kvalitu veřejného i firemního řízení – Hongkong nedávno zažil průlomové soudní rozhodnutí proti telekomunikačnímu magnátovi, jenž je synem nejbohatšího a nejmocnějšího muže v provincii –, zapouští „kamaráčoftský“ kapitalismus kořeny ve Spojených státech, tedy v zemi, kterou svět dlouho pokládal za zlatý standard rovných podmínek podnikání. Nedávno dokončené „zátěžové testy“ amerických bank jsou jen posledním v řadě náznaků, že bratříčkující se kapitalisté dobyli Washington, D. C.

Není žádným překvapením, že se výsledky zátěžových testů, které ministr financí Spojených států Timothy Geithner předepsal velkým americkým bankám, akciovým trhům líbily, neboť obecný výsledek prosákl na veřejnost už o několik týdnů dříve. Většina profesionálních investorů nicméně jejich výsledky odmítla jako nepoctivé, přestože jejich holdingy na rostoucím trhu vydělaly.

Dokonce i list Wall Street Journal , obvykle nejhlasitější roztleskávač finančních trhů, otevřeně zpochybnil poctivost testů. Vláda totiž umožnila bankéřům, aby o výsledcích „smlouvali“, jako když studentka absolvuje závěrečnou zkoušku a poté smlouvá o známce.

Testy měly odhalit skutečný stav bank obtěžkaných neauditovanými toxickými aktivy v podobě půjček na bydlení a finančních derivátů. Zdůvodnění testů se zdálo nenapadnutelné. Bylo však opravdu takové?

Každý ostřílený bankéř ví, že dobře řízená banka by měla absolvovat vnitřní „zátěžové testy“ pravidelně jako součást kvalitní „péče o domácnost“. Po příchodu finanční krize se měly tyto testy změnit na průběžné, aby bylo nejvyšší vedení bank denně informováno o situaci. Proč tedy v USA musela toto finanční cvičení provádět vláda, když to mohli a měli daleko lépe a rychleji udělat bankéři samotní?

Pravda je taková, že cílem těchto testů nebylo nalezení odpovědí. Wallstreetští pohlaváři i Obamova administrativa již pravdu znali. Věděli, že kdyby byly zveřejněny informace o skutečném stavu řady velkých bank, mnohé z nich by okamžitě vyhlásily bankrot a vláda by v nich byla nucena vyhlásit nucenou správu, aby zastavila cunami hromadných výběrů.

Obamova administrativa však nechtěla dostat nálepku „socialistická“, protože znárodňuje banky, byť by to bylo dočasně – ačkoliv experti, jako je bývalý šéf americké Federální rezervní banky Paul Volcker, doporučovali právě to. Znárodnění bank by navíc vyžadovalo propuštění kapitánů z Wall Streetu a jejich správních rad za to, že hrubě zanedbali řízení svých firem.

Wallstreetští titáni však přesvědčili Obamu a jeho tým, že je nezbytně nutné, aby setrvali v čele, má-li svět vybřednout z krize. Úspěšně sami sebe vykreslili spíše jako oběti požáru než jako spolupachatele žhářství.

Geithner a Larry Summers, Obamův hlavní ekonomický poradce, sdílejí wallstreetskou kulturu coby chráněnci Roberta Rubina, bývalého ministra financí, který posléze působil jako šéf a hlavní poradce Citigroup. Ani jednomu z nich nedělalo potíže přijmout absurdní logiku bankéřů.

Zátěžové testy měly dát veřejnosti najevo, že žádné bankovní krachy bezprostředně nehrozí. Všeobecně se doufalo, že toto sdělení stabilizuje trh natolik, aby se ceny „toxických“ aktiv mohly vyšplhat na úroveň, na níž je bankéři budou moci spokojeně prodat. Vysoce postavení bankéři koneckonců tvrdili, že tato aktiva byla „nesprávně oceněna“ a že jejich ocenění na tržní úroveň by zbytečně penalizovalo banky.

Zatím se zdá, že Geithner ve svých „testech“ uspěl, poněvadž akciový trh se skutečně více než stabilizoval, když ceny bankovních akcií typu Citigroup a Bank of America vzrostly oproti svým minimům čtyřikrát. Obávanou implozi Wall Streetu se zřejmě podařilo odvrátit.

Nikdo si však nikdy vážně nemyslel, že USA dopustí krach Citigroup a Bank of America, abychom jmenovali alespoň dva peněžní ústavy. A burza dosáhla dna už loni v zimě. Trhy zakalkulovaly do cen akcií také přesvědčení, že americká vláda nedopustí pády dalších bank.

Svět si však přál získat přesný obrázek o hodnotě těchto bank a jejich ocenění tržními cenami, aby si investoři mohli udělat představu, kolik nového kapitálu potřebují.

Svět si také přál vidět, jak se USA vrátí k poctivému přístupu při posilování podnikatelské etiky a čestnosti – v předchozí administrativě tolik postrádané. V době, kdy již daňoví poplatníci vložili obrovské částky do záchrany churavějících bank a na obzoru se rýsovala vyhlídka dalších sanací, byl průhledný proces zveřejňování, jak se s těmito prostředky nakládá, absolutní nutností.

Značná část veřejných prostředků určených na záchranu se údajně přelila do zahraničních bank, do banky Goldman Sachs a do prémií zaměstnancům, které nijak nesouvisely s ochranou veřejných zájmů. Geithnerovy testy nic z toho neodhalily ani nezveřejnily. Spíše se zdá, že se dnes státní úředníci v součinnosti s Wall Streetem pokoušejí uměle vytvořit auru ziskovosti.

Hodnota toxických aktiv navíc zůstává stejně nejasná jako předtím. Kdysi nedotknutelná účetní pravidla byla na příkaz Wall Streetu „vylepšena“ tak, aby bankám umožňovala vydávat v podstatě takové zprávy, jaké vydávat chtějí. Nyní tedy byly zveřejněny usmlouvané výsledky zátěžových testů, které „dokazují“, že banky jsou daleko zdravější. Označovat to za „letadlo“ je možná příliš příkré. Jen málokterý profesionální finančník se však nechal výsledky ošálit.

Mocipáni z Wall Streetu a jejich představenstva se tedy ze strany vlády nemají čeho obávat. Právě naopak: stali se vládními partnery ve společném podniku uskutečňování tohoto nepoctivého plánu.

Kamaráčoftský kapitalismus se podobně jako prasečí chřipka přesunul ze zkorumpovaných zemí třetího světa do Ameriky, kdysi citadely zdravé veřejné i soukromé správy. Lze se tedy divit, že velká část rozvojového světa vnímá jako stále věrohodnější model Čínu, zatímco USA jsou dnes považovány za symbol pokrytectví a dvojího metru?