Antiblbin a kult mládí

Reklama


Blíží se Velikonoce. Jsou svátkem mladých proutků, síly pučení, energie, která se nedá zastavit. Ale taky zdegenerované ostatky zvyků, „moderní“ veselé koledy, které odrostlí přiopilí koledníci-nájezdníci řičí před plotem chalupy. Vajíčka si strč někam, chceme prachy nebo aspoň panáka. Energie, která se nedá zastavit, jde hodně často místo do zdravého pučení, spíš do bučení a na „vymakaných“ výrostcích se třese hovězí.

 

Dnes už máme, co jsme chtěli, zpívalo se někdy hodně, hodně dávno. Ale ani tohle jsme nechtěli! Uměle vyhnaný kult mládí se nepreferoval jen o Velikonocích. Po Listopadu byl vybičován i politickou situací.


Rychle najít čisté. Vadilo máslo na hlavě. Bohužel, často zloděj volal chyťte zloděje! Máslo na hlavě mělo 99% obyvatelstva. Prostě jsme žili každý podle svého svědomí. A svědomí nikdo neuteče. Čisté svědomí je nejměkčí polštář. Máslo na hlavě vadí. Ale vši ve vlasech snad ještě víc.


Ale kde tehdy po revoluci najít čisté? Alespoň částečně nezašpiněná generace, která byla po ruce, se logicky vyvezla vzhůru. Žádná minulost byla místenkou. Právě dokončili školu, klíči cinkali jako my všichni a naskočili do rozjíždějícího se vlaku.


Na první schůzky po boku s prvním, stejně starým Američanem, který přijel spasit Prahu jako vítěz, přicházeli už v obleku. Pod stolem jsi viděl ošlapané černé polobotky z tanečních a v nich tlusté zelené fusekle. Firma se rozjela. Neuměli sice zformulovat smlouvu, ale pučeli. Všechno pučelo i přes začátečnicky zašmodrchané smlouvy. Nešlo to zastavit. Za rok už jsi pod stolem viděl v tmavém obleku ponožky bílé. Za dva roky nad stolem fialová saka a plat závratně vzrůstal, protože mladý americký Všeználek už stačil firmu vzít pevně do rukou a věděl, jaký plat si on a ti, kteří k němu byli loajální, zaslouží.


Kult mládí, držícího v rukou pevně otěže nové společnosti, se opevňoval v novinách, v televizích. Právě vystudovaní „finanční analytici“, ministři vymodeloaných postav, fotogeničtí „komentátoři“ s minulostí manekýnů čítávali své chytré komentáře se zraky vytřeštěnými na čtecí zařízení.


Vystoupali jsme až na vrchol: Krásný výhybkář hned po jakési průmyslovce a mandátu poslance se stal záhy ministerským předsedou. Krásné mládí, budiž pochváleno! Jak krásně se na ně koukalo! Jak byli oblíbení, protože tak krásně mladí!


Odpusťte mi ironii. Nevyčítejte mi, že ze mě mluví závist. Naštěstí jsem byl a stále jsem krásně u toho všeho, i když už generace spíše na odpis. A na odpis už tehdy i proto, že jsem s díky odmítl chodit k americkému holiči, ke kterému náš všechny tahal Všeználek z Ameriky, jedl jsem dál vepřové a ne jen kuřata v KFC a kravatu s Kačerem Donaldem (které všem manažerům z Ameriky poslala Všeználkova – nás neandrtálce odkudsi z Evropy kultivující maminka ) jsem nikdy neodnesl ze šuplíku firemního stolu.


Když mi před časem poslala svůj životopis před pohovorem mladá Kanaďanka, upozornil jsem ji, že tam nemá rok narození. Velice se podivila. Není přece slušné uvádět svůj věk do životopisu, protože by to mohlo vypadat jako diskriminace dříve narozených!


Rána kladivem do hlavy. Ano, je to neslušné zaměňovat vzdělání, rozhled, zkušenosti, přehled a schopnost vyhodnocovat data s rokem narození.


Vždycky, když v televizi náhodou zahlédnu mihnout se vynikající politické komentátory-seniory Jana Petránka, anebo Zdeňka Velíška, zůstávám stát s otevřenou pusou. Kolik vědomostí a širokého kulturně-politického rozhledu v několika větách! Kolik objektivního poznání na základě mnoha let studia a praxe!


Abych mohl zasvěceně komentovat, musím mít něco nažito a nastudováno. Mít na něco kvalifikovaný názor je totiž velký luxus, za kterým je skryta spousta pracovního času. Proto člověk, který si říká komentátor v zahraničních seriozních médiích, bývá často bílá hlava a ani televize se za něj nestydí.


Člověk v létech nebývá krásný jako čtečky televizních novin, ale má se za léta v profesi stydět? Když se léta pohybujete třeba v oblasti marketingu, je vám až hanba, kolik krásných, dlouhonohých stvoření sedí v těchhle agenturách – a duní, jak umí…


Čtyřicetiletí šéfové si vybírají spolupracovníky mladší než jsou sami. A tak se setkávám se svými známými, kteří přišli v padesáti, pětapadesáti o místa. Jsou-li to ženy, pak definitivně. Jsou-li to muži, musí se velmi snažit zalíbit mladším šéfům a o dvacet let mladším spolupracovníkům.


Jediná cesta je začít znovu podnikat. Být šéfem sám sobě! Ale kolik z těch čerstvě nezaměstnaných přespadesátníků má ještě odvahu, případně prostředky?


Pozor! Nezastávám se rutinní senility opevněné na šéfovském místě. Mám rád fachmany, mladé borce, kteří mají nápady a dovedou je realizovat. Přijde-li mi na chalupu pětadvacetiletý zedník a odvede mistrovskou práci, pokloním se mu. Přihlásí-li se na konkurs ekonomky pětapadesátiletá paní a recituje nejnovější novely zákona jako Otčenáš, pokloním se před ní.


Svět se nedělí na mladé a staré, ale na schopné a neschopné. Perspektivní není ani mladý blbec. Před starým moudrým starcem si spolu s Markem Ebenem sednete na zadek nejen Na plovárně.


Rok narození není ničí zásluha: Jak že zní memento nad vchodem do staré jezuitské hrobky?


„Co jste dneska vy, byli jsme i my. Co jsme dneska my, budete i vy!“


Mládí je krásné. Ale Antiblbin se ve fitku neprodává!

 

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku