Antikomentář aneb „Braňme se!“

Reklama


Krátká „kariéra“ komentátora na prvních zprávách a občas i na jiném blogu mne přivedla k úvaze na téma, zda se v současném Česku dá vůbec napsat kvalitní komentář k aktuálnímu politickému dění. Odhlédnu přitom od svých schopností k něčemu takovému. Aby něco takového bylo možné, chce to zajistit si několik podmínek, bez nichž to nejde.

Na prvním místě je to samozřejmě zvědavost a zájem o dění ve společnosti. Nejde to ani bez vydavatele, který Váš komentář do svých novin či blogu zařadí, pokud nedisponujete ovšem vlastním blogem. Také je třeba zajistit si – dobrou volbou zajímavého tématu – čtenáře, kteří nejenže si přečtou Váš komentář, ale jsou na něj ochotni reagovat. Jejich odezvy nejsou důležité jen pro vydavatele, ale i pro Vás. Je to Vaše zpětná vazba. Šlo by vyjmenovat i další podmínky, ale ta nejhlavnější z nich je, abyste měli šanci dozvědět se, co se ve světě i u nás děje. K tomu potřebujete opřít se o dobré zpravodajství, které čtenáře i Vás nabudí na psaní a četbu Vašeho komentáře. A tady zjevně už došlo k problému.

Od určité doby – řekl bych, že už poměrně vzdálené – čtu a slyším zprávy v médiích se vzrůstajícím podezřením, že jsou stále více a více cenzurované. Jakoby vynechávají určité informace. Nejde jen o tzv. autocenzuru, která nakonec nikdy není zcela tvrdá. Publicista může vždy naznačit tzv. mezi řádky, že ví více, že by to rád sdělil, ale že to nějak nejde. Horší je cenzura uvnitř média samotného. O tom se teď začíná mluvit i psát v souvislosti s ČT, i když i jiné televizní stanice s tím mají problémy, ale o tom se radši nemluví. Prý jsou soukromé. Nejspíše je cenzura na Nově či na Barrandově a jinde soukromou věcí majitelů, ale proč pak od státu dostávali licence? Aby informovali veřejnost nepravdivě či polovičatě, aby vysílali přiblblé reklamy a stále dokola rotující inzerci na pořady, které budou jednou vysílat? Lze také zmínit přímou cenzuru v novinách či v časopisech, které byly teď nebo již dříve někomu hodně bohatému prodány, aby z nich vlastník udělal hlásné trouby jen jemu příznivých zpráv a hlavně aby zablokoval zprávy, které by mu nebyly po chuti. O tom, že existují černé seznamy témat či publicistů, kteří jsou tzv. nežádoucí, nemám pochyb. Vy ano?

V čem se tato situace proboha liší od doby před Listopadem, kdy rozhodnutí, zda to či ono bude publikováno, bylo v kompetenci specialistů sloužících Straně, resp. úzké skupince politiků podřízených zájmům cizí mocnosti a svému strachu, že nebudou nadále vyhovovat?

Odhlédněme od nedávno publikovaných omluv některých redakcí, že přece neinformují vzhledem k zájmům svého vlastníka o tom, co se děje třeba na Ostravsku kolem uzavíraných dolů, protože to přece nemohou, když „jejich“ vlastník vlastní i ony doly či provozy. Odhlédněme i od jiných, kteří to ani neavizují, ale z obsahu jejich novin je zřejmé, že obcházejí určitá témata (třeba o minulosti dnešních čelných politiků, kteří jsou shodou okolností jejich majiteli) v podstatě stejným způsobem, jako se doma obchází rozpálená kamna. Přemýšlejme však, kolik je takových zpráv, které se k nám nedostanou díky tomu, že média neinformují o situaci ani u nás doma, ani někde v cizině, protože nechtějí anebo nesmí informovat. Co na tom, že provádějí klamavou reklamu, když tvrdí, že informují, zatímco jen zatloukají a lžou? Stačí někdy málo, abychom se dověděli věci, které jsme se třeba ještě před pár měsíci dovědět nemohli. Třeba o tom, že bývalý ministr, který už ministrem není, a který už jím asi nikdy nebude, má zálibu v ordinérních mladších blondýnách, které se svým zjevem příliš neliší (a nejspíše ani svými zvyky) od těch, které jsou občas vidět kolem některých benzinových pump či v blízkosti hraničních přechodů. Proč nám žádný z těch bulvárů a polobulvárů (existuje ještě něco jako nebulvár?) o tom ani nenaznačil v době, kdy se dotyčný chystal postoupit na vyšší stupínek moci, a kdy evidentně v parlamentu i jinde před kamerami usínal? Dnes je jasné, že nikoliv jen kvůli svému věku, ale nejspíše i vyčerpáním z noční námahy.

Jako komentátora-amatéra, který nemá ambice ani šanci umístit své dojmy a názory na stránky „velkých“ médií, mne zajímá jedno: jakou mám vůbec možnost „držet svůj prst na tepu doby“ a reagovat tak na vývoj ve světě a hlavně u nás, když nemám šanci se v základním domácím zpravodajství dovědět o tom, co se děje? Jak mohu komentovat něco, co se v této společnosti důležitého děje, když to vlastně vědět nemám? Přece nikdo z nás nemá na to, aby si vydržoval vlastní tiskovou kancelář, která by mu dávala echo, že to či ono může ovlivnit v brzké době naše životy, že bychom na to měli být připraveni. Když ne jinak, tak aspoň mentálně.

Z toho vyplývá, že jsme dlouhodobě vystaveni nesmírné aroganci vlády, která toleruje špatnou práci svých institucí, v jejichž kompetenci je ochrana svobody slova. Měla by kontrolovat způsob zacházení s informacemi alespoň v těch médiích, které jsou financovány z peněz daňových poplatníků (stejně jako tyto instituce). Zcela např. selhávají instituce jako veřejné vysoké školy, kde se studentům připravujícím se pro profese v oblasti médií o těchto problémech nic neříká. Nejspíše proto, že pedagogové o to nemají vzhledem ke svým četným úvazkům na různých školách zájem ani čas. Výsledkem je katastrofa v podobě toho, že školy radši své posluchače neupozorňují na nic v obavách, že by se jim to vrátilo jako bumerang. Co kdyby se zdejší bulvár začal zajímat o ně samé? Zkušenost plzeňských práv byla pro ně poučná.

Znovu se tak vracíme k otázce: čím se dnešní polistopadová média liší od těch předlistopadových? Odpověď se nabízí jedna: jsou možná ještě horší. Možná by proto stálo za to otázku obrátit: v čem se dnešní média od těch předlistopadových ještě neliší? Možná je zde jedna výjimka: některé z těch dříve neexistujících internetových médií, resp. z blogů, tedy tzv. nízkonákladových zpravodajských aktivit, mají snahu aspoň občas něco otevřít. I zde jsou ovšem vlastnické poměry těžko identifikovatelné. Navíc chtě nechtě i zde je problém formulovaný na počátku tohoto komentáře o komentářích: jak zjistit co je podstatné, co je důležité z té obrovské mnohosti změn, k nimž kolem nás dochází, když naprostá většina věcí má zůstat pod pokličkou? Co jsme se z oficiálního zpravodajství dozvěděli spolehlivého třeba v posledním měsíci o pozadí rozhodnutí pana Singera z ČNB a spol. o řízené a prudké devalvaci české měny? Co jsme se dověděli o restitučních a jiných otázkách na koaličních jednáních ČSSD? O co jde v utajovaných dohodách se stranami budoucí koalice a s církvemi či o mnoha jiných věcech, o kterých se dovědět nemáme? A proč se je nemáme dovědět?

Mají nás totiž asi za blbečky a ovce. Nemáme rušit jejich kruhy. Můžeme dnes závidět západním Ukrajincům jejich odvahu, s níž si nechtějí nechat s… na hlavu od svých prominentů, a jdou do toho. I když si v duchu kladu otázku, co si tito lidé slibují od přičlenění k EU potom, co spolu s dalšími postsovětskými satelity jsme se do tohoto společenství integrovali a stali se znovu satelity, tentokrát Bruselu? Nebo že by jim tak šlo o paní Tymošenkovou s jejími falešnými copy a s rozsudkem za prokázanou korupci? Přesto jsou mi sympatičtí, nebojí se. Možná ale, že netuší, čeho se mají bát v budoucnosti v případě, že se jim podaří dosáhnout změny.

To, čeho se my zcela reálně můžeme teď obávat, je naprostá ztráta smyslu pro realitu. Je to nezbytná podmínka toho, aby naši zbohatlíci a lidé moci nebyli nikdy a nikým kontrolováni. Základní vymoženost tzv. buržoasních revolucí minulosti, aby byla zajištěna svoboda projevu, je tímto poměrně nenápadným způsobem masakrována stejně účinně jako vůle Číňanů po změně v roce 1989 na náměstí Nebeského klidu. Neúčinné projevy odporu proti aroganci moci u nás i v jiných společnostech proti tamějším establishmentům vedou k postupné, ale v konečných důsledcích úplné ztrátě svobody projevu a pak i svobody myšlení. Jak řekl H. Marcuse: cílem je, aby lidé viděli černé jako bílé a naopak, a hlavně aby je přitom ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ztráta svobody slova je jen prvním viditelným projevem toho, co přijde potom, včetně ztráty svobody shromažďování a dalších svobod. Po nich pak už přijde jen strach z toho, že ztratíme i ty všednější a obyčejnější svobody, nakonec i právo na spravedlivou společnost spojenou s dostupností práva i pro ty méně zámožné (o dostupnosti práva pro ty nemajetné si již nemusíme dělat obavy). Doba nové, tentokrát sekulární teokracie v podobě vlády kultu zlatého telete už přišla. Karty jsou již rozděleny. Podle toho, zda máte trumfy či aspoň některé eso, se můžete cítit být „nahoře“ nebo „dole“. Faktem je, že jsem si nechali tu svobodu slova vzít hodně rychle a v podstatě za babku.

Přejít do diskuze k článku