Nápadnou shodou okolností byl večer před konáním soudu na programu ČT2 uveden pořad "Popírači holocaustu" v rámci cyklu "Ta naše povaha česká", jehož hlavním a vlastně jediným tématem bylo vypěstování (podmíněného reflexu) opovržení vůči komukoliv, kdo bude v nejbližší době jako popírač označen. Rozlišovat popírače a podněcovače od pochybovačů přitom netřeba. Jakékoliv projevy odchylující se v otázce holocaustu od oficiálně propagovaných paradigmat budou signálem k rozpoutání mediálního lynče. Pokud zařazení tohoto pořadu nebylo na den před soudem náhodné, může to znamenat, že Česká televize již při plánování programu věděla, že soud se toho dne odehraje, tj. věděla o termínu hlavního líčení dříve než sám obžalovaný. Zajisté lze tuto shodu vysvětlit i tím, že následující den je v kalendáři vyznačen jako Den lidských práv, ovšem slavit takový den dehonestací těch, kteří jedno ze základních práv – právo svobodně zastávat nekonformní názory či svobodně šířit informace – fakticky realizují – působí přinejmenším nevkusně. Ve vojenské terminologii by se tento počin dal přirovnat k jakési "dělostřelecké přípravě" před uskutečněním "mise".
Dalším kamínkem v mozaice tohoto scénáře bylo řazení příspěvků ve čtvrtečním pořadu Události. Těsně před reportáží o osvobozujícím rozsudku pro vydavatele Zvědavce byla odvysílána série 3 "zpráv"
1. Že za předvolební spoty Národní strany byl jeden z jejích představitelů odsouzen (stejným způsobem jako letos v srpnu vydavatel Zvědavce, tj. trestním příkazem) k podmíněnému ročnímu trestu odnětí svobody.
2. Že autorovi studie "Konečné řešení cikánské otázky" hrozí v zahájeném trestním stíhání až tříletý trest.
3. Že zpěvák Moravec byl před deseti dny odsouzen na 3 roky odnětí svobody za závadný text písně, kterou zpíval.
— Všechny tyto zprávy (či spíše faktoidy, neboť jejich zařazení a seskupení právě na tento den bylo ryze účelové) měly v divákovi vzbudit zdání, že soudní aparát si již dovede poradit nejen s násilníky ale i s nositeli či tlumočníky zapovězené myšlenky. Zveřejnění všech těchto zpráv těsně předtím, než byla divácká obec informována o "politicky nekorektním" webu Zvedavec, tedy lze za náhodu považovat stěží, komplexní "dramaturgický záměr" je velmi jasně zřetelný.
Avšak právě začíná vlastní reportáž ze soudního přelíčení a dobře promazaná ozubená kola propagandistického soustrojí se roztáčejí ještě překotněji.
Moderátor Josef Maršál:
Soud dnes osvobodil Vladimíra Stworu
Na svůj web umístil překlad článku, který polemizuje o obětech holocaustu a popírá existenci plynových komor.
Soud mu neprokázal úmysl genocidu Židů zpochybňovat.
— Ve skutečnosti se v článku jeho autor snaží o alternativní odhad počtu obětí holocaustu, zmiňuje nesrovnalosti v aktuálně dostupných historických pramenech a konstatuje, že mu není znám důkaz o používání plynových komor k vyvražďování Židů. Naopak uvádí, že se setkal s tvrzeními osob, které takové jejich použití vylučují.
Reportérka Pavla Sedliská:
Holocaust a jeho čtyřmiliónová varianta – text, který polemizuje s nacistickou genocidou. Text, jehož zveřejnění dohnalo Vladimíra Stworu před soud mimo jiné i za tyto věty.
— Za drobnou vadou na pravdivosti tohoto tvrzení lze považovat fakt, že nebýt osobní statečnosti vydavatele Zvědavce vzepřít se od stolu vynesenému trestnímu příkazu, k žádnému soudu by chodit nemusel, uvězněn by nebyl, byl by jen na několik roků pod pohrůžkou ztráty svobody umlčen.
Státní zástupce Petr Bláha přednášející obžalobu:
Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece.
— tím, že, stejně jako vydavatel Zvědavce, zveřejnil státní zástupce citaci této "závadné" věty, nedopustil se i on sám trestného činu, za nějž žádá trest pro jiného?
— obrazové záznamy bylo na začátku a na konci procesu povoleno pořizovat. Zbytek líčení mohl být s vědomím soudce nahráván pouze ve zvukové podobě.
Reportérka Pavla Sedliská:
Článek, který přeložil známý český neonacista Erik Sedláček, tvrdí, že v koncentračních táborech nezemřelo 6 ale 4 miliony Židů. Pětapadesátiletému Stworovi prý nešlo o nic jiného, než rozpoutat diskusi.
— základní propagandistické prvky jsou přítomny: maximální zjednodušení a názorná obrazová agitace – černobílé záběry na lidi nastupující do vagónů "dobytčáků" jsou nezpochybnitelné.
— další propagandistický fígl: Nálepkování. Ke jménu Erik Sedláček se nejlépe ze všech hodí visačka neonacista, popřípadě radikál, extrémista apod. viďte?
— Nedbalost ve výslovnosti anebo další záměrný pokus ovlivnit příjemce sdělení? Reportérka jaksi "zapomněla" ve svém přednesu ponechat odmlku mezi slovy "Sedláček" a "tvrdí". Ne zcela pozorně naslouchajícímu divákovi se tak mohlo do mozku mimoděk zapsat, že "Erik Sedláček tvrdí, že v koncentračních táborech nezemřelo 6 ale 4 miliony Židů"
— jiná výhrada – Za poněkud nezdvořilý lze považovat "náhodný záběr" na V.Stworu, jak si postupně prohledává kapsy u saka a u kalhot, jakoby zapomněl, kam že si to zašantročil zápalky. Divák má patrně nabýt dojmu, že jde o postaršího, až komicky roztržitého podivína. Není seznámen s tím, že ve skutečnosti sleduje poněkud ponižující (protože veřejnou) proceduru osobní prohlídky ze strany justiční stráže při vstupu do soudní budovy. Záměrné přehození časové posloupnosti záběrů v reportáži oproti skutečnosti, by již i otrlejší divák měl mohl považovat za hrubou falsifikaci reality.
— další námitka může spočívat v tom, že reportérka pominula skutečnost, že původním autorem článku není ani překladatel Erik Sedláček ani vydavatel Zvědavce.
Vydavatel Vladimír Stwora – na chodbě před soudní síní:
Tady jde prosim vás o základní právo člověka pochybovat a jestli nám toto zakážou, no tak to jsme na tom hodně špatně.
— Tohle je bod, kolem kterého se všechno roztáčí. Zmocní-li se někoho pochybnosti, musí se před jejich vyjádřením v českém jazyce seznámit s legislativou České republiky, jinak mu hrozí, že bude na jeho adresu zaslán trestní příkaz. Dokud se nepodaří narovnat legislativu tak, aby pochybující spoluobčan nemusel povinně mlčet nechce-li říkat něco jiného než si myslí. Základ nově se rodící totality, položený paradoxně těmi, keří se podíleli na demontáži totality předchozí? Z více než dvouminutového rozhovoru pana Stwory s paní reportérkou byla vybrána pouze tato jediná věta.
Soudce Mgr. Pavel Vosmanský
K tomu, aby byl uznán vinným, musel by mu být prokázán úmysl, úmysl v tomto případě zpochybňovat holocaust jako takový.
— To vypadá jako rozumné soudní rozhodnutí, z reportáže se však televizní divák nedozvěděl, že tentýž soudce před čtvrt rokem ve stejné věci rozhodl zcela opačně – odsoudil vydavatele k deseti měsícům s podmínečným odkladem na dva roky. Což se může zopakovat při následném řízení u krajského soudu. Divák je však nyní "dostatečně předzpracován" pro příští dějství. Skutečnost, o níž se v médiích nehovoří, totiž že v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Jehož původní náyev Osvětim – Březinka se již nepovažuje za korektní, aby někoho nenapadlo spojovat zde napáchané zločiny s Polskem) došlo i na zde umístěné pamětní desce v roce 1989 k zásadní změně v počtu uváděných obětí – z dříve uváděných 4 milionů na 1.5 milionů – v obecném povědomí není, paradigma o celkovém počtu obětí z doby před rokem 1989 je však bez nároku na možnost přehodnocení nadále považováno za jedinou nezpochybnitelnou pravdu.
Reportérka Pavla Sedliská:
Ve Spojených státech, kde Stwora svůj text zveřejnil, popírání holocaustu trestné není. V Česku ano. V zemi, která hrůzy nacismu zažila, má mít svoboda slova podle některých jasné mantinely.
— Hleďme. Dosud bylo uvažováno pouze zveřejnění zpochybnění počtu obětí, případně způsobu jejich usmrcení, náhle se však díky "novinářské zkratce" ocitá pan Stwora na sppolečném pranýři s "popírači", "extrémisty" a podobnými "neakceptovatelnými monstry". Skvělé. Divák je zorientován a nemusí nic dohledávat ani o ničem přemýšlet. Něco tak ohavného jako pochybnosti přeci nemůžeme nechat nikomu projít. Ti diváci, kteří snad opomněli sledovat průpravný program během předchozího večera, měli možnost zacelit mezeru ve svém rozhledu ještě následující den, v pátek dopoledne, kdy byl díl Té naší povahy české o popíračích holocaustu opakován.
— Opět proloženo zcela anonymními černobílými záběry na skupinky hubených civilistů (včetně malých dětí) procházejících se svými zavazadly nejprve koridorem mezi ostnatými dráty a pak podél jakési budovy. Jde o autentické oběti holocaustu anebo jen o ilustrační záběry? To v reportáži uvedeno není.
Těsně následovaly reakce (náhodně?) vybraných spoluobčanů:
Evangelický farář, písničkář a bývalý politik Svatopluk Karásek:
… diskuze … marné … zpochybňovat dnes existenci holocaustu a plynových komor, to považuju za zbabělost.
— Správně. Naházet bláto na oponenty – splněno.
— Vyvolání negativních emocí (opovržení vůči všem popíračům) – splněno
— Zbývá již jen maličkost – přednést důkazy, kterými budou ony zbabělé názory rozdrceny na prach.
— další zvláštnost – do pořadu, který má přinášet "události", v tuto chvíli proklouzl byť stručný, ale přeci jen "komentář". Takové vybočení z formátu má rovněž svůj význam. O co méně divák obdrží informací, o to více se mu dostane "emocionální výchovy", rozujmějme propagandy.
Ředitel židovského muzea Leo Pavlát
To, že lidé, kteří zažili takové hrůzy, jsou svědky takových nechutností, že někdo to jejich utrpení popírá, to je strašně politováníhodné.
— Politováníhodné je možná i to, že ona nezpochybnitelná pravda musí být tesána do paragrafů trestního zákoníku. Bude nám zapotřebí přepisovat do něj všechny učebnice dějepisu?
Reportérka Pavla Sedliská:
Státní zástupce se na místě proti rozhodnutí soudu odvolal. Článkem o holocaustu a jeho obětech se tak bude znovu zabývat krajský soud v Praze.
Další závažné skutečnosti, které měly významný vliv na průběh soudního procesu, zůstaly televiznímu divákovi bohužel skryty.
Například to, že
– u soudu byly přezkoumávány osobní postoje obžalovaného k židovskému národu a k sionismu.
(Mimochodem – o Židech se pan Stwora vyjádřil jako o těžce zkoušeném národu, který je v novodobé historii zneužíván sionistickými mocenskými skupinami)
– obžalovanému bylo fakticky znemožněno přednést celou řeč, kterou měl pro svou obhajobu připravenou.
A jedna zajímavost na závěr:
V archivu pořadů na webu České televize až do 14.12.2009 nebylo možné Události z 10.12.2009 shlédnout ve střední či nízké kvalitě. Dostupná byla pouze TV kvalita, která se však při obvyklých přenosových rychlostech jeví jako útržkovité zobrazení statických snímků, tj. shlédnutí obvyklé podoby pořadu tím bylo de-facto znemožněno. Události z ostatních dnů byly dostupné ve všech stupních kvality. Zajisté jen další náhodná okolnost nemající zhola nic společného s deficitem objektivity. (Od 15.12.2009 již archív dostupný byl).
Související odkazy
- Ta naše povaha česká – Popírači holocaustu
- Události z 10.12.2009
- celý text obhajoby Vladimíra Stwory
- Pozvánka na hlavní líčení na webu Zvedavec
- Inkriminovaný článek, kvůli němuž se rozběhlo trestní stíhání
- zvukový záznam soudního jednání (wma)
- zvukový záznam vyhlášení rozsudku (wma)
- Miroslav Macek – viz 3. glosa ze 7.12.2009
- Petr Hájek – Smrt ve středu – (Dokořán, 1. vydání r.2009)
- František Koukolík – ukázka z knihy Vzpoura deprivantů
- František Koukolík – neurověda, Reklama a propaganda (mp3)
Doplnění Vladimíra Stwory
František Koukolík ve své kapitole Propaganda (uveřejněno v předchozím článku) říká:
Redigování vytváří souvislosti, podobně jako je může vytvářet lhaní, jímž může být prosté vynechávání informací.
Příkladem redigování je interview, které trvá 60 minut, v němž jedinec požádaný o rozhovor podrobně vysvětlí svůj názor na příčiny, vývoj, jádro a možná řešení nějakého problému. Poté, co je záznam hotov, začne jeho redigování. Z hodinového interview může při určité zkušenosti se střihem zvuku a obrazu vzniknout dílo, jehož reprodukce trvá například pět až deset minut. Ta vede posluchače nebo diváka žádoucím směrem.
V souvislosti s mým případem mohu nabídnout čítankový příklad výše popsaného redigování.
Když mě televize požádala ještě před procesem o interview s tím, že to chtějí pojmout jako reportáž o míře svobody slova v ČR, souhlasil jsem a nabídl jsem jim, vzhledem k tomu, že jsem byl v té době v Kanadě, rozhovor s mým advokátem. Přijeli za ním do kanceláře. Trvalo to i s přípravou skoro dvě hodiny.
Výsledný půlhodinový interview sestříhali na pouhých 13 sekund (z 1800 sekund tedy zůstalo 0,7 % původní délky), ponechali jen jednu větu a ani tu ho nenechali dokončit. Advokát do kamery stačil říct: "Obsah tohoto článku, jakkoliv může být vulgární nebo provokativní, není na posuzování trestnosti, ale tu problematiku by měli dle mého názoru zkoumat historici… ."
Všimněte si emočně negativních slov "vulgární" a "provokativní". Navozuje se tím dojem, že advokát sám je tím zločinem znechucen a zastupuje mě jen s největším sebezapřením. Co na tom, že jde patrně (nevím to jistě, nebyl jsem tam) o opakování dotazu "nezdá se vám článek vulgární nebo provokativní?" Záznam je tady: Za popírání holocaustu dostal publicista Stwora podmínku.
Převzato ze Zvedavec.org
