Auta, bomby a změna klimatu

Reklama


 

Březen 12, 2010

KODAŇ – Už bezmála deset let klimatické aktivisty rozčiluji poukazem na to, že existují mnohem lepší způsoby jak zastavit globální oteplování než snažit se přesvědčit vlády, aby nátlakem anebo úplatky přiměly své občany skoncovat se závislostí na palivech uvolňujících oxid uhličitý. K šílenství mé kritiky dohání hlavně názor, že omezování uhlíku je lék, který je horší než samotná nemoc – anebo nahlíženo ekonomicky že by vyšlo dráž než problém, který má vyřešit. „Jak by něco takového mohla být pravda?“ ptají se. „Vždyť mluvíme o konci světa. Co by mohlo být horší – anebo co by nás mohlo vyjít dráž?“


Na tom je kus pravdy. Pokud skutečně čelíme „nepředstavitelné kalamitě vyžadující preventivní opatření velkého rozsahu, která ochrání lidskou civilizaci, jak ji známe,“ jak se nedávno vyjádřil Al Gore, pak by žádná cena za zastavení globálního oteplování nebyla příliš vysoká. Je ale v sázce skutečně tolik?


Odpověď zní, že ne. Tak děsivé, jak by nám Gore rád vštípil, nejsou ani scénáře nejhorších eventualit předložené klimatology hlavního proudu – a přitom jde o scénáře zacházející daleko za prognózy konsenzuálních klimatických modelů. Tak například vzestup hladiny moří o pět metrů – osminásobek toho, co očekává Mezivládní panel OSN ke změně klimatu, a víc než dvojnásobek toho, co je pravděpodobně fyzikálně možné – by veškeré lidstvo nezatopil, ba nezatopil by ani většinu lidské populace.


Samozřejmě že by takové zvýšení nebylo žádným triviálním problémem. Postihlo by asi 400 milionů lidí, vynutilo by si přesun 15 milionů a vyplynula by z něj nutnost nákladně chránit ostatní. Rozhodně by to ale neznamenalo konec světa. Odhady ukazují, že co se týče adaptace, cena by nedosáhla ani 1 % globálního HDP. Jinými slovy nákladnost nebrzděného globálního oteplování může být sice vysoká, ale není nekonečná.


Každá tuna oxidu uhličitého, kterou teď vypustíme do atmosféry, způsobí podle nejlepších ekonomických modelů globálního oteplování škodu na životním prostředí v hodnotě kolem 7 dolarů. To znamená, že za zastavení globálního oteplování bychom měli být připraveni zaplatit obrovské peníze, ale ekonomicky obhajitelná by nebyla žádná částka převyšující 7 dolarů na tunu.


Pro mnoho lidí je těžké tuto myšlenku akceptovat. Máme-li pro vážný problém, jako je globální oteplování, určité řešení, prohlašují, jak můžeme říkat, že je jeho realizace příliš nákladná?

Inu, vždyť to děláme neustále. Existuje řada potenciálních řešení vážných problémů, která buď vůbec neaplikujeme, anebo je využíváme jen částečně, protože náklady s nimi spojené převažují nad přínosy.


Tak například dopravní nehody si každoročně vyžádají odhadem 1,2 milionu životů. Máme možnost tento problém zcela vyřešit a tím předejít škodám v hodnotě půl bilionu dolarů a nevýslovnému utrpení. Jediné, co musíme udělat, je snížit všude nejvyšší povolenou rychlost na pět kilometrů v hodině.


Je jasné, že to neuděláme. Přínosy jízdy rozumnou rychlostí dalece přesahují náklady. Z celé škály společenských a ekonomických důvodů by byl svět pohybující se rychlostí pěti kilometrů v hodině pro většinu z nás naprosto nepřijatelný – natolik nepřijatelný, že jsme ochotni tolerovat miliony náhodných úmrtí, jsou-li nutné proto, abychom mohli svištět po dálnici.


Anebo si vezměme národní bezpečnost. Na jedné straně platí, že čím víc utratíme za protiteroristická opatření (a čím víc nepříjemností jsme ochotni snášet), tím bezpečněji se cítíme. Na druhou stranu všichni sice souhlasí, že úspěšný teroristický útok je nepřijatelný, ale je jasné, že existují určité hranice toho, kolik peněz jsme za svou bezpečnost ochotni zaplatit (a kolik nepříjemností snášet).


Proč jsme ochotni počítat náklady a přínosy v oblasti dopravní bezpečnosti a terorismu, ale když vymýšlíme politiky k řešení globálního oteplování, přestává to platit? Možná je to tím, že negativa přílišné regulace dopravy či přísných bezpečnostních opatření zakoušíme den co den, zatímco negativa špatné klimatické politiky jsou abstraktnější. Nemělo by to tak být, neboť rizika plynoucí ze špatné klimatické politiky si zaslouží stejnou pozornost jako rizika, jež představují horší než očekávané změny klimatu – a možná větší.


Vzpomínáte, jak ke snižování uhlíkových emisí měly přispět požadavky na využívání biopaliv? Ve skutečnosti uměle nafouknutá poptávka po etanolu – a po kukuřici, z níž se vyrábí – nakonec vyšroubovala ceny potravin (což zhruba 30 milionů chudých lidí vytlačilo do kategorie podvyživených). Dále spolykala víc orné půdy, což vedlo přímo k ničení deštných pralesů a celkově to vytvořilo situaci, která vyústí ve vyšší emise CO2 během příštích sta let.


Ponaučení z biopaliv je přínosné. Budeme-li panikařit a dělat v reakci na globální oteplování špatná rozhodnutí, vystavujeme se riziku, že nejohroženějším lidem na světě – těm, kdo v drtivé většině pocítí nejhorší důsledky oteplování – ještě ublížíme.


Máme-li vést konstruktivní dialog o nejrozumnějších politických reakcích na globální oteplování, musíme se zbavit lpění na zveličených scénářích záhuby světa a nahradit je realistickým pohledem na skutečné náklady řešení této výzvy.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku