Až se můj čas ponachýlí…

Vypadá to, že my Češi jsme velmi zvláštní národ. Odešel nám opravdový bard, zpěvák par excellence, jedna z hlavních hudebních ikon šedesátých let minulého století, a také člověk, jehož ostatky – zdá se – zamíří až na samotný Vyšehrad, ale veřejný prostor, kromě prvotní reakce ČT na zprávu o úmrtí a současného zájmu bulváru, o Waldemaru Matuškovi prakticky mlčí. A mlčí i playlisty rozhlasových stanic.

„Zní z dálky zvon … náš vnitřní zvon … zlatý závoj mlhy ranní … slunce cloní.“ Waldemar Matuška měl ve své pěvecké kariéře jedno mimořádné štěstí – textaře Václava Fišera. Psali pro něj mnozí – a velmi dobře – ale skladby, které se prakticky okamžitě v souvislosti s W. Matuškou vybavují, otextoval z valné části právě V. Fišer – Pojď se mnou lásko má, Sbohem lásko, Už koníček pádí, Tisíc mil, Slavíci z Madridu, Ráno…

Stylový záběr Waldemara Matušky byl široký. Zvládal pop stejně jako lidovky, swing podobně jako operety i halekačky z námořnické krčmy. Mnoha lidem však učarovala také jeho jemně šansoniérská poloha, v níž se také výrazně uplatňovaly melancholické texty, ať už je kromě V. Fišera napsal kdokoli – Už modrej činžák zhas, Kvetou lípy, Zpívám pro tebe zpívám, Vzpomínka na San Francisko …

„Den šel už spát … na hvězdnou pláž … jen bůh a já … tady máme stráž … andělskej chór jde nás vlídně zvát … k cestě tam k nám … kam se vracím rád.“ Waldemar Matuška si nepotrpěl na okázalosti . Života si rád užíval a bral ho především srdcem. Zažil výsluní, politické snahy o zapomnění, ale vždycky se vrátil, jak jen to doba a zdraví dovolovaly. Dnes se vrací definitivně. Do země, které v této chvíli pravděpodobně stále ještě nedochází, že s Matuškou odchází nejen nenahraditelný romantický hlas, ale i výrazný příslušník generace, která s touto zemí prožila kus pohnuté historie. Snad je pořád ještě čas tento dojem napravit.

Až se můj čas ponachýlí…
 
Zpívám pro tebe
 
Vracím se rád

Přejít do diskuze k článku