Dovolím si znovu začít Bahrajnem – oproti Libyi je to prťavý kousek země a navíc je v něm o poznání jasnější, kdo že je kdo. I tak ale musím konstatovat, že v Bahrajnu panuje nepřehledný zmatek. Po vyhlášení výjimečného stavu, který má trvat prozatím tři měsíce, se v ulicích nejen hlavního města bojuje, i když to není příliš přesné – policie s podporou saúdských vojáků (a dalších vojáků ze zemí Rady pro spolupráci v Perském zálivu, GCC) střílí do neozbrojených demonstrantů, kteří se ale odmítají vzdát. Státní televize mezitím vysílá vlastenecké písně a média informují o tom, že se blíží dostihy o králův pohár (koně mají vyběhnout v pátek). Saúdská televize Al Arabíja z Bahrajnu skoro nic nepřenáší, stejně jako arabské vysílání Al Džazíry, což vytváří kuriózní situace – syrská exilová opozice svolala v jordánském Ammánu protestní shromáždění před syrskou ambasádou kvůli potlačení prodemokratických protestů v Damašku. Dostavil se jediný demonstrant, a tak s ním Al Arabíja udělala rozhovor. Tomuto one man šou se tedy dostalo více pozornosti, než událostem v Bahrajnu. Je třeba to napravit, dokud ještě v Bahrajnu nevypnuli po vzoru Mubaraka a Kaddáfího internet.
Předem je třeba připomenout, že bahrajnští policisté jsou vesměs z „dovozu" a výlučně sunnité – Jordánci, Syřané, Iráčané, početně jsou zastoupeni i Bangladéšané a Pákistánci (jimž místní nerozumějí už vůbec, neb nemluví arabsky). Je to projev nedůvěry sunnitské monarchie vůči svým vesměs šíitským občanům, jimž svěřovat bezpečnost země zřejmě nelze. Z tohoto úhlu pohledu je pak třeba vnímat například střelbu policistů do očividně neozbrojeného muže ve městě Sitra, nebo například záběr na mrtvého muže, o němž hlasy v pozadí tvrdí, že ho zabil „Bangladéšan v americkém džípu", a tyhle záběry mladíka zasaženého do hlavy jsou opravdu otřesné! (Pro jejich shlédnutí musíte na YouTube vyplnit kolonky, že je vám víc než 18 let). A do toho všeho jsou tu důkazy o tom, že baltagíja, čili gangy ozbrojenců v civilu, brání sanitkám v průjezdu, mlátí zdravotníky nebo střílejí po ambulancích.
A zatímco policie a armáda v Bahrajnu slaví „vítězství", je jasné, že vstup saúdských vojáků a brutalita, s níž se monarchie do potlačení vlastních obyvatel pustila, vylučuje jakoukoli možnost dialogu krále s opozicí, o níž ještě před pár dny mluvil Barack Obama. Následovat snad může jen celonárodní masakr, protože lidé už sklonit hlavu nehodlají. Už to zašlo moc daleko.
Mimochodem, možná by stálo za úvahu – samozřejmě pokud by Saúdové nebyli našimi tak blízkými přáteli a spojenci (stihli už vypovědět zpravodaje Reuter´s, že nepsal tak, jak se má) – pro formu požadovat bezletovou zónu i nad Bahrajnem, protože i tady se útočí na lidi ze vzduchu, byť místo kaddáfíovských stíhaček jsou to „jen" bitevní vrtulníky.
Bahrajn ale není Libye, a tak osud tamních obyvatel nikomu na srdci až tak neleží. On ale v podstatě nikomu na srdci neleží ani osud těch Libyjců, kteří se vzepřeli Kaddáfímu, nebo přesněji, příslušníků rodových klanů, kteří se po letech úzké a věrné spolupráce vzepřeli klanu Kaddáfího. Slovní odsudky a výzvy k vyhlášení bezletové zóny narážely už od počátku na nesouhlas nejen Ruska a Číny, ale i Obamovy administrativy, která stupňuje dikci až dnes, kdy se má o bezletové zóně nad Libyí jednat v Radě bezpečnosti – tedy v době, kdy už vlastně o nic nejde, neboť Kaddáfího jednotky jsou už na dohled vzbouřeneckému Banghází. Americký požadavek vojenského úderu je navíc podmíněn podporu arabských zemí, které ovšem pro bezletovou zónu, například v rámci Ligy arabských států, hlasovaly také nejspíš jen s vědomím, že budou vypadat hezky, ale Radou bezpečnosti jejich nápad beztak neprojde. Jinými slovy, odmyslíme-li si plamenné projevy na podporu libyjských povstalců, vše ostatní byla jen hra na co nejvyšší možnou míru pokrytectví. Tedy hra o ropu. Osobně si myslím, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který libyjské povstalce uznal jako jediný, se sice zachoval čestně, ale francouzskému ropnému koncernu Total totálně zazdil budoucí kšefty (a sobě tím ve finále hodně zkomplikuje situaci doma).
A na závěr už jen pár poznámek: v Jemenu už by se prodemokratické protesty mohly začít nazývat pravým jménem, tedy občanskou válkou, šéfové Fatahu a Hamasu se po středečních masových protestech v Gaze a na západním břehu Jordánu volajících po sjednocení Palestinců rychle dohodli, že se tedy setkají, vojáci NATO v Afghánistánu zabili další dvě děti a vsadím se, že Hamíd Karzáí zase řekne, že je to „už dále nepřijatelné", a tiskové konference v Káhiře, na níž vystoupili dva čerstvě propuštění atentátníci na Anvara Sadata, se prý zúčastnilo šest tisíc lidí. „Nová" egyptská vláda, čili junta, k tomu navíc až jaksi podezřele rychle – tedy nejspíš ve snaze předhodit svým rozbouřeným občanům šťavnaté sousto k odvedení pozornosti – odhalila izraelskou špionážní síť.
A dnes končím výzvou: egyptské úřady zveřejnily seznam 81 exponátů, které z muzeí zmizely během revoluce. Takže, kdyby nějaký z nich šel okolo, dejte vědět. Děkuji.
Převzato z Literárek
