Neustále slyšíme, že tento svět je světem mužů, že všechno zlo páchají muži, a že jedinou obětí všeho zla jsou ženy, maximálně ještě tak ještě děti.1 (I když největší „heretici“, žijící na okraji společnosti, si občas troufnou tvrdit, že je obětí příroda, nebo dokonce i domácí zvířata.) Je tomu tak skutečně?
Podle mě tomu tak není, a obětí deprivantské skupiny, která se snaží vše ovládnout a zničit, jsme my všichni.
Nejhorší je, že mnoho lidí si to stále neuvědomuje. Nechali se vtáhnout do jejich hry, a svalují vinu jedni na druhé, ženy na muže – ty to ještě hlasitě vytrubují do světa, aby ukázaly, jak jsou „in“, a muži na ženy – ti to říkají jen potichu, protože říci něco takového je dnes „společensky nepřijatelné“ … a pokud nahlas, tak jen u piva.
A ještě horší než nejhorší je, že tato pravda o jejich hře na známé rozděl a panuj se ani, když je stokrát opakovaná, nestává pravdou, kdežto jejich lež je po biliónech opakování neotřesitelná.
Co je to vlastně muž? A vládnou nám takoví, které by tak bylo možné nazvat? Je vůbec možné to, co nám vládne, považovat za muže?
Tam, kde vládnou deprivanti, nemůže jít ani o vládu mužů, ani o vládu žen, protože deprivanti nejsou lidi!
Mnoho žen je dnes tak zmanipulovaných, že nedokážou pochopit ani, jak je pro muže ponižující, když je počítají dohromady s politickými kurvami – že je to pro ně přinejmenším stejné, jako by bylo pro ženy, kdyby je někdo spojoval s prostitutkami z E55. A když mluví o tom, jaké mají muži příjmy, ohánějí se tím, kolik za měsíc bere poslanec – jako kdyby jim pořád někdo otloukal o hlavu, kolik bere za hodinu prostitutka.
Další nesmiřitelný spor je v tom, za co máme považovat homosexuální muže. Ženy, snad do jedné, a většinou zuřivě, trvají na tom, že homosexuálové mají mužské tělo, tak jsou to muži, a basta. Pokud jim muž namítne, že mají přece jinou sexuální orientaci, a tak by je považoval spíš za ženy, ani v nejmenším neuspěje. (Přitom často ty samé ženy budou v jiných souvislostech donekonečna vykládat, jak pro ně není důležité tělo, ale duše.) Tato otázka rozhodně není akademická, a už vůbec nejde o to, že by šlo o soukromou záležitost homosexuálních mužů, známé „ať si dělá každý, co chce“.2 A to vzhledem k tomu, že mezi politiky je homosexuálů víc, než je v ostatní společnosti obvyklé, a také proto, že kromě těchto politických klik existují také ekonomické homosexuální mafie, celé podniky a instituce (často „státní“ či „státem“ většinově vlastněné), kde je podmínkou získání dobře placeného místa právě homosexualita. Míra urputnosti žen, které trvají na tom, že platy homosexuálů musí být počítány jako platy mužů, a že se tedy započítávají do průměrného mužského platu, je však neuvěřitelná. A podobně i míra zoufalství těch bláhových mužů, kteří se nějaké ženě pokoušejí logicky vysvětlit, že jejich plat opravdu není průměrem jejich skutečného platu, a platu homosexuálů, sedících na těchto teplých místech.
…O tom, že by se snad muži mohli dožadovat, aby byly stanoveny kvóty, kolik má být na určitých postech heterosexuálních a kolik homosexuálních mužů, aby obsazování těchto míst odpovídalo jejich početnímu zastoupení v populaci – podobně jako se ženy dožadují stanovení poměru žen a mužů – nemůže být ani řeč. A to přesto, že se za jiných okolností tak často mluví o „třetím pohlaví“.
K dalším úvahám nám poskytuje inspiraci biologie: samci u téměř všech druhů zvířat jsou vzhledově daleko nápadnější než samice. Barevnější, tvarově rozmanitější. U samic naopak převládá uniformita, uniformní vzhled.3
A tak je otázkou, jestli máme ještě počítat za muže ty muže, kteří se této své biologicky dané rozmanitosti vzdají a zaujmou de facto ženskou roli tím, že si na sebe vezmou „společenský“ oděv nebo jinou uniformu. Máme snad počítat společenské postavení těchto mužů za postavení mužů, když jej dosáhli tím, že se vzdali své mužskosti? Máme jejich příjem považovat za příjem mužů, když se, aby jej dosáhli, de facto převlékají za „ženu“, byť ne pohlednou? O tom, že bychom jejich příjem měli považovat za příjem za práci, ani nemluvím – když tento příjem dostávají v první řadě ne za práci, ale za vyjadřování podřízeného postavení, k čemuž „společenský“ oděv a uniformy hlavně slouží.
…Máme tedy za mužské společenské postavení a mužský příjem považovat společenské postavení a příjmy mužů, kteří se, aby jich dosáhli, podřídili natolik, že se jako muži neoblékají a nechovají?
Účelem mužského společenského oděvu je, aby zakryl tělesné proporce, aby nadřízení či „společensky výše postavení“ netrpěli komplexy méněcennosti při pohledu na něčí svalnatou postavu či úzký pas. Proto se mu říká „kvádro“ – aby v něm každý vypadal jako krabice, „jako ze škatulky“. Vypadat lépe než nadřízení se prostě nehodí…
Prosazení „slušného“ oblečení je jen logickým pokračováním prosazení povinného nošení oblečení vůbec. To bylo zavedeno jako povinné už dlouho předtím, původně proto, aby nadřízení neviděli, že má někdo větší penis. (U některých tropických národů bylo skrývání penisu zavedeno dokonce i přesto, že oděv nepoužívali, v podobě penisových pouzder, jejichž velikost se někdy řídila umístěním na společenském hřadu.) Původně tedy byl považován za slušný jakýkoliv oděv. Ale pak viděli, že to nestačí, že mužská postava může mít ještě i jiné přednosti. A tak prosadili, aby se povinně zakrývaly i ty. Začalo se zakrývat úplně všechno, vznikly „společenské maskáče“.
Vezměme si, jaký naprostý nepoměr panuje v přístupu k mužské a ženské nahotě. Obrázek nahé (i vzrušené) ženy je možné považovat za umění, obrázek nahého muže je však považován za porno! V USA se dokonce stalo společensky daleko nepřijatelnějším, aby na veřejnosti odhalil svá prsa muž, než aby prsa odhalila žena – pokud je muž má chlupatá, a vzbudil by tak komplex méněcennosti u těch „společensky výše postavených“ mužů, kterým na nich chlupy nerostou.
Aby mohl být tento nepoměr prosazen, byly prohlášeny za neslušné chlupy, které muži mají ve větší míře než ženy. Pak se po mužích začalo žádat, aby si své chlupy holili … až to postupně došlo tak daleko, že se jim začalo vnucovat, aby si holili veškeré ochlupení a souložili jenom v metru.4 V případě penisu se začalo rozlišovat mezi neztopořeným – tam je tolerance větší, ten má většina mužů, a ztopořeným – tam mohou mnozí závidět. V případě žen naopak prohlásili, že se nedá poznat, jestli je žena vzrušená nebo ne, a tak jsou v pořádku víceméně všechny fotky nahých žen.
…Za největší faux pas se dnes v etiketě považuje, když muž nedopatřením ukáže, že má chlupaté nohy. (Proti tomu ani, když ženě vykoukne kus bradavky, i když o tom píše bulvár jako o skandálu, nic není.) Nepředpokládá se už totiž, že by si nějaký muž mohl dovolit cokoli víc. Nemám v těchto věcech příliš velký přehled, a tak jsem byl před několika lety dost překvapen, když mi jeden Ital ukazoval, že si holí kus nohou nad ponožkami – pro případ, že by se mu povytáhly kalhoty.
Podobně samozřejmě „vadí“ – a je svrchovaně neslušný – i další mužský sekundární pohlavní znak – vlasy. Mužský, protože i u ostatních živočišných druhů mají hřívu samci a zpravidla ne samice. Jedná se o ten typ znaku, který se primárně vyvine u samců, a teprve pak se může vlivem genetiky přenést i na samice. …Zkrátka a dobře: nebýt mužů, tak by dnes ženy žádné vlasy neměly!
Dřív byly mužské vlasy slušné, protože byly „funkční“. Před dvěma sty lety si ještě museli muži na vojně povinně nechat vlasy růst a splétat z nich copy určené k ochraně krku před ranou šavlí. Později se ovšem staly „vrcholem neslušnosti“ a začalo se vykládat o tom, jak má být muž „slušně“ ostříhán, jak musí mít na hlavě něco, co jsem nazval kulturní pleš (podle vzoru kulturní step).5
Proč vlastně mužské vlasy tak vadí, proč jsou tak neslušné? Proč plešatí tak závidí vlasatým, proč chtějí, aby i vlasatým „chcípla koza“ a vypadali jako oni? Protože nejde jen o vlasy! Nejčastější příčinou padání vlasů je nedostatek sexu, a tak druhým závidí sex!6
Myslím, že i v případě, kdy o této spojitosti nečetli a neslyšeli, velmi jasně ji cítí. Proto bývají plešatí muži zakomplexovaní a svou pleš se snaží skrývat. Proto se v posledních letech tak rozmohla móda holých lebek – většina mužů, kteří si holí hlavy, tím ve skutečnosti jen zakrývá pleš, „aby to bylo jako schválně“ – ale při bližším pohledu jsou kouty (přinejmenším) jasně patrné. …A proto bývají skini tak vysazení proti sexualitě.
Podobné, i když technicky trochu jiné je to s vousy. Holení vousů bylo mužům vnuceno hlavně z důvodu kontroly. Tím, že muž přišel do práce oholen, dokazoval nadřízenému, že jde z domova, že nespal někde jinde. Víceméně jej uklidňoval: „vždyť já taky ne“. (Dnes se může oholit bateriovým strojkem i cestou do práce, dřív, kdy se musel namydlit a holit břitvou, to bylo dost těžko proveditelné.)
…U žen se v některých zaměstnáních ze stejných důvodů vyžaduje, aby chodily do práce každý den v jiných šatech. (A tak některé milenky u svých milenců nikdy nespí, ale ještě pozdě v noci odjíždějí se domů převléct.)
Velmi zajímavé je, že mužský společenský oděv se už zhruba sto padesát let v podstatě vůbec nezměnil. Je to velmi zvláštní, když uvážíme, jak se mezitím měnila ženská móda, a jak se mezitím změnily mnohé jiné uniformy, dokonce i takové, které se zdály být naprosto nezměnitelné – vojenské a policejní. K čemu před sto padesáti lety došlo, a co od té doby po celý ten čas probíhá?
Došlo k prosazení v podstatě totální kontroly nad muži. Ve stejnou dobu bylo mužům vnuceno i stříhání vlasů a holení vousů, a hlavně, byl jim vnucen „rodinný život“, život v atomových rodinách. A po celou tu dobu se tato kontrola udržuje a upevňuje, a každý muž, který by se z ní chtěl vymanit, je hned prohlášen za neslušného, amorálního, asociálního, psychopata, blázna, šílence, magora, atd.
Ženám byla dána, pokud jde o oblékání a vzhled, poněkud větší volnost. Ale byla jim dána jen proto, že už byly terorem a manipulací zpracovány natolik, že byly považovány za neškodné. Proč by jim tedy „nepopustili řetěz“, když tím navíc zároveň deprimují muže, kterým nedovolí ani větší délku kravaty?
Samozřejmě, v některých firmách platí i pro ženy dress code, ve skutečnosti klovací pořádek, kdy musí nosit ještě hnusnější odstín šedi než šéfová. Obvykle však tato omezení nebývají tak výrazná jako u mužů.
Pohlavní dimorfismus u zvířat úzce souvisí s investicí do potomstva. To pohlaví, které do mláďat investuje víc, je skoro vždy nenápadnější. Pak je menší pravděpodobnost, že padne za oběť dravci, a větší pravděpodobnost, že mláďata odchová. V naprosté většině případů jsou tímto pohlavím samičky. Například samičky různých druhů ptáků je těžké rozeznat nejen od sebe (samičky jednoho druhu od samiček jiného druhu), ale i od země, na které sedí na vejcích. A zejména u savců samičky „investují“ do mláďat daleko víc než samci – dlouhou dobou březosti a dlouhou dobou péče o mláďata.
A můžeme také vidět, že společenský oděv pro muže nebyl zaveden jen tak sám o sobě, ale byl zaveden spolu s převrácením těchto dosavadních rolí. Z muže se najednou stal „živitel rodiny“, a ženy si v té době začaly zdobit klobouky pery ptačích samečků. Muži naproti tomu nasadili mimikry, oblékli si „společenské maskáče“, aby splynuli s davem, aby na sebe nikoho neupozorňovali, aby nikoho nedráždili, nenaštvali a nepřišli proto o zaměstnání – protože oni přece musí živit rodinu.
Ženy v této společnosti jsou utlačovány. Ale ne proto, že jsou ženy. Jsou utlačovány proto, aby se jejich utlačováním ublížilo mužům!
Ženská sexualita se potlačuje ne proto, aby se z žen staly hysterky, ale proto, aby byli možnosti sexu zbaveni muži. Ženy nejsou vychovávány k nesamostatnosti a nesoběstačnosti proto, že by se takové ženy mužům tolik líbily, že by se muži takových žen až tak dožadovali. Ženy jsou vychovávány k tomu, aby se „uvázaly na muže“ – aby muže spoutaly – proto, aby jim zabránily v rozvoji, a muži nebyli nebezpeční pro vládnoucí tlustá střeva.
…A tak dále i v případě všeho ostatního špatného chování k ženám, které často nabírá (obrazně) až podoby napichování žen jako larev na háčky a nastražování jich na muže.
Jeden příklad za všechny: co je mužům v muslimské Africe platná nadvláda nad ženami, když si je vykastrují!
Hormonální nerovnováha způsobená nedostatkem sexu poškozuje organismus u mužů daleko víc než u žen, a tak je u mužů dána délka života v první řadě množstvím sexu. Výrazným potlačením sexuality ve společnosti tak vznikl výrazný rozdíl v délce života žen a mužů.7 Muži tedy de facto nemají ani právo dožít se stejného věku jako ženy.8 (Nedostatek sexu u mužů zkracuje délku života asi pětinásobně než u žen.)
Tato nerovnost se pak „nabaluje“ dál. Ženy totiž pobírají důchod několikanásobně delší dobu než muži.9 Dříve se tato nerovnost u nás ještě zvyšovala tím, že ženy odcházely do důchodu výrazně dřív než muži. Nyní se tento rozdíl ve věku odchodu do důchodu u nás sice pomalu odstraňuje, zároveň se však posouváním věkové hranice pro odchod do důchodu do věku, kterého se muži běžně nedožívají, snižuje počet mužů, kteří se důchodu dožijí – a pokud ano, tak jen „předčasného“ důchodu.10 Ženy samozřejmě také mnohem déle čerpají zdravotní péči.
Jako science fiction pak některým lidem připadá vdovský důchod. Nechce se jim ani uvěřit, že něco takového může existovat, a že to může existovat v takové podobě, v jaké existoval, i v jaké existuje.11 …Zjednodušeně se dá říci, že vdovský důchod je pro ženu odměna za to, že muže utrápila tím, že mu sama nedala a nepustila ho za jinými.
Je pravda, že dřívější nerovnost v počtu mužských a ženských obětí za války už byla nacistickými a natistickými metodami boje – „humanitárním“ bombardováním a „noflyzónováním“ – odstraněna. Zvláště USA pečlivě dbají, aby byli mezi oběťmi ženy a muži rovnoměrně zastoupeni.
Velký rozdíl v poměru mužů a žen je však stále ve věznicích. Není to zdaleka jen tím, že ženy páchají méně zločinů než muži, ale také tím, že jsou policie a soudy k ženám benevolentnější. A to ať už proto, že jsou policisté a soudci častěji muži než ženy a jsou „galantní“, nebo proto, že jsou jimi někdy ženy a ženám nadržují, nebo prostě proto, „že se to tak dělá“, že je to zaběhnutým zvykem. (Někdy se mohou ženy vězení vyhnout také těhotenstvím a mateřstvím, což si myslím, že rozhodně také není v pořádku, obzvlášť když se jedná o zjevné zneužívání systému.)
…A dokonce ani argument, že muži páchají zločiny častěji proto, že jsou okolním světem víc frustrováni než ženy, příliš nepodporuje tvrzení, že byl tento okolní svět přece stvořen muži pro muže.
Tvrzení o „andělské“ povaze žen nepodporují ani průzkumy, které ukazují, že kdykoli se kdekoli ve světě dostanou k moci, na funkci premiérky, prezidentky nebo na funkci ministryně války ženy, výrazně se zvýší výdaje na zbrojení. I když to nemusí zdaleka souviset s tím, že by byly ženy militantnější nebo že by zbraně nakupovaly naopak z větší ustrašenosti, ani s tím, že by byly víc na peníze než muži a tedy zkorumpovanější, ale spíš s tím, že jsou – podobně jako i většina „mužů“ v politice – pouhými loutkami a jejich deprivantští loutkovodiči předpokládají, že když je funkce obsazena ženou, víc jim toho projde.12
A konečně o mužské dominanci rozhodně nesvědčí ani zákony o harašení, které přišly z USA, a které v Evropě zprvu všichni považovali za hloupý vtip. Tyto zákony představují totální presumpci viny mužů: když nějaké ženě haraší, ze zákona za to může jedině nějaký muž, a tak je nutné nějakého libovolného muže, nějakého obětního beránka s mužským tělem najít a exemplárně jej „potrestat“.
Další dnešní zaříkávadlo je to o stejných mužských a ženských platech. Jednak nebudou rozdíly v platech ve prospěch mužů ve skutečnosti zdaleka takové, jak se tvrdí.13 V soukromé sféře, kde platí brutální kapitalismus, si lze těžko představit, že by zaměstnavatel platil někomu víc za stejnou práci jenom kvůli tomu, že je to muž. A ve veřejném sektoru, alespoň na nižších pozicích, platí platové předpisy. …Výjimkou je pouze zaměstnávání milenek a milenců.
Pokud muži pracují v těžkých a nepříjemných zaměstnáních za vyšší mzdu, často tam nepracují proto, že by sami chtěli, ale proto, že je k tomu donutila manželka, aby „živili rodinu“. Jedna žena z menšího města mi říkala, kolik brali tamní muži na jatkách ve srovnání se ženami, které zaměstnávala jako prodavačky. …Asi tam nebylo příliš rodin, kde by žena šla pracovat na jatka a muže poslala pracovat jako prodavače.
Stejný plat zní sice krásně, ale ve skutečnosti nepředstavuje stejné uspokojení potřeb. Muži jsou zhruba o dvacet procent větší než ženy, potravy potřebují dokonce i na kilogram své váhy víc než ženy (mužské svaly jsou stavěny na výkon, ženské na vytrvalost a úspornost), mužské velikosti oblečení a bot jsou dražší než ženské velikosti, i na opití potřebují muži víc alkoholu než ženy, atd., atd.14 …A argument, že ženy přece utrácejí daleko víc za módu? I takoví muži se najdou.
Tyto skutečnosti nejsou příliš na očích, pokud jsou příjmy vysoko nad základními potřebami. Jakmile se však pohybují na hranici těchto potřeb, může stejný plat znamenat, že žena z něj přežije a muž nikoli. A to je dost velká nerovnost.
Tato nerovnost se nejspíš ukáže, pokud se bude zavádět základní příjem, který bude pravděpodobně zpočátku ve většině zemí velmi nízký – právě u hranice přežití – a pro muže i ženy stejně vysoký. …I když, pokud by se nekradlo a neplýtvalo na zbrojení, mohl by být několikanásobně vyšší, a pak by tento problém odpadl.
Komunismus tuto otázku filosoficky řeší heslem „každému podle jeho potřeb“. A je si i vědom, že je to do jisté míry nespravedlivé. Jaká je však spravedlnost v tom, že ze dvou lidí vykonávajících stejnou práci jeden přežije a druhý ne? Proč je tato „rovnost“ dnes tak nedotknutelná? Proč trpíme na jednu stranu v něčem tak přehnaným rovnostářstvím, když v něčem jiném zase tolerujeme naprostou nerovnost?
Ve sběračsko-loveckých dobách také muž dosáhl výš na strom a mohl si tedy natrhat víc ovoce.15 Není logičtější vyjít tedy z toho, že dnešní práce je jen náhražkou dřívějších přirozených podmínek, a nevymýšlet nějaká dogmata, jejichž dodržování ve jménu rovnosti vede jen k další nerovnosti?
Co takhle přestat vymýšlet všechny ty mýty posvátnosti práce, která „osvobozuje“, mýty „práva na práci“, přestat spojovat práci v takové přehnané míře s morálkou a ctností, či se „společenskou úspěšností“, společenským statutem, přestat považovat práci za něco víc, než čím ve skutečnosti je? Zapomenout na všechny ty představy odvozené z vnucené představy muže jakožto živitele rodiny. Přestat závidět mužům práci, kterou často oni sami ani dělat nechtějí, a nejraději by s tím sekli. Přestat přikládat nějaké morální hodnoty a nějaké zásluhy něčemu, co často funguje spíš na principu „čím blbější sedlák, tím větší brambory“, a začít to brát třeba tak, že jelikož je u mužů ve všem větší variabilita, je holt i víc blbých sedláků než blbých selek…
1 A také homosexuálové, kteří v tomto případě výjimečně nejsou počítáni dohromady s muži.
2 Což se však samozřejmě netýká heterosexuálních mužů, kteří v dnešní společnosti podobné možnosti nemají. Uvádí se, že homosexuální muži v USA mají sex desetkrát častěji než tamní heterosexuální muži. U nás, kde byla heterosexualita potlačena ještě daleko víc, bude rozdíl asi také ještě větší.
3 Samci jsou rozmanitější nejen vzhledově, ale úplně ve všem – i v hodnotách fyziologických funkcí, jako je například krevní tlak nebo tepová frekvence, mají muži daleko větší variabilitu než ženy.
Skutečnost, že uniformita je svým původem „ženskou“ záležitostí, také vysvětluje, proč mnoho žen přitahují právě uniformy. (Hledají „samy sebe“.)
4 Argumentace, že se jedná o hygienu, selhává na zjevném rozporu se skutečností. „Oholený a zapařený“, to je prostě „síla“. Takových „hodnot“ nedosáhnete s ochlupeným, ani kdybyste se léta nemyli.
5 Vzpomínám na onu zuřivost, často i brutální agresivitu policie a nadřízených, když se u nás v šedesátých letech objevily „máničky“ … a všechny ty poznámky v žákovské knížce: „bylo by na čase, aby zašel k holiči a dal se řádně ostříhat“.
6 Při nedostatku sexu se v těle hromadí metabolit testosteronu dihydrotestosteron, DHT, který poškozuje vlasové folikuly a vyvolává rakovinu prostaty.
7 Ještě za první republiky byl rozdíl necelé tři roky, později vystoupal na osm let.
8 Nechci opět slyšet „argument“ jedné stodvacetikilové ženy, která mi s cigaretou v ruce tvrdila, že se muži dožívají nižšího věku proto, že se „přežíraj a kouřej“.
9 Ženám, které říkají, že je to „za trest“, že by pro ženy bylo lepší umřít než být staré a nemocné, by bylo asi dost netaktní připomínat, co dřív říkaly, až budou samy staré a nemocné.
10 Což za dané situace vyznívá téměř jako synonymum „předsmrtného“ důchodu.
11 Ano, existuje i vdovecký důchod, ale těch je z logiky věci daleko menší množství než vdovských. Je to téměř jen teoretická možnost.
12 U nás například známý příklad Kalamity Jane Parkanové a nákupu čtyř letadel Casa za cenu čtrnácti.
13 Jednak dnes u nás žádná věrohodná statistika neexistuje, a pak také záleží na tom, jaké údaje se pro statistiku použijí. Průměrný plat je i ze zákona platem za základní počet pracovních hodin. Započítávat do statistiky přesčasy je jednak jejím hrubým zkreslením … a i „trestným“ činem. A všechny statistiky, kterými se ohánějí média, do průměrného platu přesčasy započítávají.
14 Tuto nerovnost je možné mírnit nebo i eliminovat „trhem“, třeba cenou vložek, antikoncepce či jiných ženských potřeb. I když i pak samozřejmě záleží na tom, jestli je v dané společnosti zvykem, že si tyto položky hradí skutečně žena, nebo že je nakonec stejně zaplatí muž. I když pro některé věci mluví logika věci: Naprostá většina prezervativů koupených v této společnosti muži zteří, protože nemají možnost je použít v „reálném čase“, tedy během doby jejich životnosti.
15 Podobné „logicky nespravedlivé“ poměry by byly například v komuně, kde by lidé společně stolovali, a každý si vzal, kolik potřebuje.
Foto: Banksy
