V roce 2008 jsem si navlékl oranžové tričko, protože jsem došel k tomu, že česká sociální demokracie potřebuje změnu. Říkal jsem si, že pokud strana neprojde omlazovací kúrou – personální, filozofickou i plasticko-chirurgickou – pak v dlouhodobém horizontu přijde o citelnou část preferencí. Absolutně jsem netušil, že se dočkám voličského masakru motorovou pilou už při těchto volbách.
Jak se to mohlo stát? Když se hvězda Stanislava Grosse v dubnu 2005 zřítila se zasyčením do korupčního septiku, potácela se ČSSD na hranici 10 % a ODS už se nejspíš zdálo nejméně o ústavní většině.
Rok nato jsme ale získali procent dvaatřicet. Asi ani ten největší nepřítel Jiřího Paroubka nemůže s vážnou tváří popřít, že to byla především jeho zásluha. V mých očích tímhle kouskem trumfl i zbloudilého důchodce Miloše Zemana a jeho někdejší vítěznou jízdu ze stranické bezvýznamnosti k volebnímu vítězství v devadesátém osmém. Něco se ale pokazilo.
Pro letošní volby jsme měli na své straně celé souhvězdí příznivých okolností. Za prvé jsme byli čtyři roky v opozici, což je v české kotlině vždy obrovská výhoda. Za druhé i příznivci pravice snad čestně uznají, že vláda Mirka Topolánka byla leccos, jen ne skandálůprostá. Za třetí, obsazení některých ministerstev bylo, extrémně eufemisticky řečeno, na pováženou. Při vyslovení jmen jako Ivan Langer nebo Aleš Řebíček vstávají vlasy i většině příznivců pravice, natož nám ostatním. Pak tu byly silně nepopulární gigantické tunely na státní finance ála ekologický supertendr nebo vyrovnání s církvemi. Nesmíme zapomenout ani na štědrou sociální podporu akcionářů obřích stavebních firem – jasné světové prvenství v konzumaci piva a nákladnosti dálnic nám nejspíš ještě dlouho nikdo nevezme. A pamatuje ještě někco čunkiádu, lobistické rejdy Čecha Pavla Němce nebo justiční mafii v čele s Renátou Veseckou a Pavlem Kučerou, proponentem světově ojedinělé politologické doktríny, že stabilita vlády je nadřazena nezávislosti justice? Těch skandálů a politických přehmatů bylo podstatně více, nechci však, aby mě v diskuzi mí pravicoví přátelé nařkli, že jsem zlý člověk a bývalé koaliční vládě křivdím. Každopádně jsme měli teoreticky ohromný náskok.
Jak jsme o něj přišli?
Loňské sesazení vlády možná bylo, z čistě sobeckého stranického hlediska, určitou strategickou chybou, ale nevěřím, že nám uškodilo tak, jak dnes tvrdí novinářský komentariát. Jan Fisher byl koneckonců velmi populární a většina Čechů byla za rok slušné a nekonfliktní vlády jedině ráda.
Nářky na nechutnou předvolební kampaň sice chápu, nejraději bych zakázal politickou reklamu v masmédiích sakumprásk, ale ani kampaň nemohla být hlavním viníkem toho, proč jsme oproti roku 2006 ztratili 10 procent. Tehdejší volby byly koneckonců ještě o řád nevraživější.
Dalším hojně probíraným faktorem je Jiří Paroubek. Nesnáším, když někdo kope do poraženého, ale rád nemám ani chození kolem horké kaše. Ano, předseda strany byl do značné míry zodpovědný za úbytek preferencí. Já to vím, vy to víte, voliči socdem to vědí, stranická základna to ví, grémium to ví a Jiří Paroubek to ví ze všech nejlépe. Proto se zachoval jako moderní demokratický politik západního střihu a bez vytáček a fňukání vzal odpovědnost na sebe a odstoupil.
Co nás tedy poslalo do opozice především?
Počínaje dneškem se začala z masových médií linout fráze, kterou jistojistě uslyšíme ještě tolikrát, že nám poleze i ušima – sociální demokracie neumí „oslovit mladé“. Problém je, že uvnitř socdem už koluje nějakou dobu.
Zklamalo by mě, kdyby ji ani tentokrát vedení nevzalo vážně. Zklamalo by mě, kdyby ve veřejném i stranickém povědomí zatvrdl názor, že za všechno může Paroubek a že jej stačí nahradit někým sympatickým a oblíbeným a pojede se znovu po stejných kolejích vstříc světlým zítřkům. Byla by chyba, kdyby vedení strany podlehlo iluzi, že „oslovit mladé“ znamená vylepit za čtyři roky plakáty se slibem iPodu pro studenty zdarma.
Lídr je jistě důležitý a z mého pohledu ČSSD ještě nikdy nestála před nadějnější volbou než dnes. Jak Michal Hašek, tak Bohuslav Sobotka by mohli být ideálními frontmany nové, omlazené sociální demokracie s podstatně větším koaličním potenciálem. Ale frontman nestačí. Strana, která chce oslovit mladé, musí být mladá duchem. Středolevé strany v západní Evropě a anglosaském světě jsou přirozenou volbou mladých lidí, protože představují pokrok, pozitivní myšlení, naději na lepší, modernější budoucnost. Mají program a vizi, která apeluje na idealismus, svobodomyslnost, ekologii, občanskou společnost, smysl pro rovnost a spravedlivý, právní stát.
Česká sociální demokracie byla, je a i nadále musí být vyslancem a ochráncem chudých, sociálně slabých nebo jinak vyloučených, zaměstnanců, seniorů. Ale také mnohem víc. Poslední parlamentní volby ukázaly, že tohle už generaci narozené po revoluci nestačí. A nestačí to ani mé generaci, která přebírá žezlo střední třídy.
V pátek a v sobotu volily celé zástupy omladiny TOPku. Řekl bych, že je nalákal „cool“ image Karla Schwarzenberga a trochu přehlédly, že TOP09 se prezentuje jako strana konzervativní. Nevím, jak konkrétně se to projeví při projednávání otázek jako právo homosexuálů na adopci, emancipace menšin, imigrace, právo na důstojný odchod ze života, reforma militantní drogové politiky na humánnější verzi, omezování účasti českých vojáků na nahánění negramotných pasáků koz po horách někde v Tararingapatamu, takzvané „vyrovnání“ s církvemi, ochrana životního prostředí a řady dalších progresivních témat, ale vsadil bych se, že pokud TOPka zůstane věrna své proklamované konzervativní filozofii, spousta jejích mladých voličů se dočká hořkého zklamání.
Pokud toho bude chtít sociální demokracie využít a nabídnout jim nějakou svobodomyslnější alternativu, bude se muset chtě nechtě přizpůsobit zeitgeistu 21. století. Nemyslím si, že je to nemožné nebo utopistické. Když k tomu přistoupíme inteligentně, kultivovaně a s úctou ke svým starším voličům, svou tradiční základnu si pohodlně udržíme. Navíc ale získáme sympatie lidí mezi třicátým a čtyřicátým rokem věku. Jako jeden z nich to mohu zaručit.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
