O teroristickém útoku v Norsku jsem naposledy slyšel v rádiu v pátek odpoledne, kdy se vědělo jen tolik, že došlo k explozi ve vládní čtvrti, a pak až po návratu z víkendu v neděli večer, když už bylo po všem, a prostá reprodukce vývoje situace už nemohla médiím, která nutně potřebovala tak atraktivní téma maximálně vytěžit, stačit. V takový okamžik přichází na řadu příběh a právě tehdy se ukázalo, jak jsou média bezradná, když je narušen stereotyp. Útočník A. B. Breivik totiž není ani muslim, ani ultralevičák, ale pravicový extremista. A s tím si média nějak nevědí rady.
Kdyby to byl muslim – jak si ostatně v prvních okamžicích mnozí automaticky mysleli – bylo by to v pohodě, protože na to jsou novináři zařízení. Muslimský terorista je archetyp, mem, který v myslích konzumentů spouští standardní interpretaci. Je to pohodlné a bezpečné, pro novináře, komentátory i čtenáře a nikoho ne neohrožuje, naopak to upevňuje obecnou (sebe)reflexi. Mobilizovalo by se a dělaly by se dalekosáhlé závěry o nutnosti preventivně zakročit darebáckým státům a bylo by dobře.
Kdyby to byl ultralevičák, je to také v pohodě, protože i levičáci jsou všichni stejní, divní, nebezpeční a chtějí nám ubližovat, takže takového řádění jen potvrzuje (žádoucí) stereotyp, že jediné skutečné nebezpečí přichází zleva. Mobilizovalo by se a dělaly by se dalekosáhlé závěry o nutnosti preventivně zakročit proti celé levici a bylo by dobře.
Jenže to nebyl ani muslim, ani ultralevičák, ale pravicový extremista a fundamentální konzervativec. A média jsou najednou bezradná, jak mají takový příběh interpretovat, protože výsledek by mohl být znepokojivý a mohl by ohrozit stereotypy o tom, kdo je útočník a kdo je ochránce. Breivik totiž není obyčejný uřvaný nacista a některé z postojů (vztah k marxismu, vztah k Izraeli), které zastává, korespondují s těmi, která šíří a udržují sama média.
Výsledkem je typicky jalové označení Breivika za psychopata a jeho řádění za izolovaný čin šílence, jako kdyby hodnoty, které vyznává, neměly s jeho počínáním žádnou souvislost, jako kdyby to byl nějaký rebel bez příčiny. Co se novináři bojí, že naleznou, když půjdou po stopách jeho plánu? Přitom je evidentní, že Breivik velmi dobře věděl, co a proč dělá, a že měl vše velmi dobře promyšleno.
Přesto je ta mediální bezradnost vlastně dobrá zpráva, protože interpretace pátečního teroristického útoku by také mohla znít tak, že Breivik je „muž pevných morálních zásad", který to jen „trochu přehnal se ctností". A mám dost silný pocit, že někteří (a teď nemluvím přímo o médiích), k tomu nemají daleko.
Horší, než samotné Breivikovo řádění, je nepříjemný pocit, že jeho postoje zase až tak extrémní nejsou. Snad právě tohle je ta nepříjemná pravda, se kterou si média nevědí rady.
Převzato z blogu Tribun
Foto: Utoya – budoucí oběti
