Eurozóna je natolik nehomogenní, že jedna měna pro země jako jsou Řecko a Německo je dlouhodobě neudržitelná. Stávající záchranné balíčky léčí příznaky, ale ne příčinu nemoci, prakticky odsouvají problém o nějaký ten týden v čase, odkládají nevyhnutelné. Uvědomme si, že nové a nové půjčky (které svým objemem musí převýšit ty splatné) představují klasické Ponziho pyramidové schéma. Naděje, že země získají několik let času a díky tomu z předluženosti „vyrostou“, jsou liché. Je nutné hledat jiné řešení.
O „dvourychlostní“ Evropě se dosud psalo výhradně v souvislosti s mírou integrace. Podle mě je načase začít seriózně mluvit o „dvourychlostní eurozóně“. O možnosti rozdělení eura v důsledku krize jsem psal ve své výroční analýze již na přelomu ledna a února. Nyní se ale tento scénář stává čím díl více realistickým. A to v důsledku probíhající krize. Bankrot jedné z PIIGS zemí by totiž spustil obrovskou lavinu. Banky bankrotující země by se rázem staly s velkou pravděpodobností insolventními, dopad na mezibankovní trh by byl zničující. Bylo by nutné je znárodnit, aby nedošlo k runům na banky. Ten by je totiž definitivně dorazil.
Co s tím? Vystoupení jedné nebo více zemí z eurozóny a návrat k vlastní měně by z ekonomického hlediska bylo asi to nejlepší, co by země v problémech mohly udělat. Vrátit se k vlastní měně a tu následně devalvovat, řádově o desítky procent. Tím by se jim vrátila ztracená konkurenceschopnost. Zároveň by to však zavánělo politickou porážkou nejtěžšího kalibru.
Politicky výrazně méně problémovým řešením se mi jeví rozdělení eura na dvě měny. Silné euro a slabé euro. Ne ale tak, že by slabé země vystoupily nebo byly vyloučeny z eurozóny a (časem) zavedly novou společnou měnu. Naopak. Ze současné eurozóny by se oddělily silnější země vedené Německem a ty by zavedly nové, silnější euro. Podle některých komentářů má Německo takovýto scénář dávno zpracován. O koho by šlo? Zcela jistě o Německo, dále zřejmě o Nizozemí, Rakousko i Finsko. Kam by spadla Francie, je pro mě velkým otazníkem, ekonomicky je někde na pomezí obou skupin. Zde bych to viděl na to, jakou politickou vůli bude mít Německo (mimochodem právě ono drží drtivou většinu zahraničního dluhu Francie). S původní měnou by zůstaly PIIGS země. Kam by spadly země jako Slovensko či Slovinsko si netroufám odhadovat.
K čemu to celé bude? Profitovat z rozdělení měny by měly obě skupiny zemí. Obě skupiny by získaly možnost vlastní monetární politiky, což by jim bezpochyby prospělo. Země se silnějším eurem by se zbavily zátěže ve formě slabších zemí. Země by si alespoň částečně udržely výhody společné měny, i když na menším trhu. Za další výhodu zemí se slabší měnou lze bezpochyby považovat právě její oslabení a následné zvýšení konkurenceschopnosti těchto zemí. Tyto země by získal možnost „tisku“ vlastní měny, jistě by se na monetární politice shodly snáze mezi sebou než s Německem. Dluhy by zůstaly denominovány ve stávajícím (budoucím slabším) euru, rychlejší inflace v jižních zemích by jim však pomohla se splácením.
Časový horizont? Rozhodující bude, jak rychle přijde kancléřka Merkelová o politickou moc, kterou podle některých náznaků čím dál více přebírají německý ministr financí a šéf Bundesbanky. Někteří pozorovatelé mluví o horizontu týdnů, maximálně několika měsíců. Investoři by takovýto scénář neměli ve svých úvahách zavrhovat a dát si velký pozor.
Publikováno na serveru Pro investory
