Opakuje se to po každých volbách do Poslanecké sněmovny. Poté, co utichne rámus volební kampaně a nově zvolení zástupci lidu usednou do svých malostranských lavic, se mnozí ptají, zda právě tato sestava zákonodárců je opravdu tím reprezentativním vzorkem společnosti.
Více než 40 % voličů k volebním urnám nedorazilo vůbec. Obecně lze říci, že čeští voliči rozdělují volby do dvou kategorií. V té první jsou volby do Poslanecké sněmovny a volby komunální. V obou případech převládá většinový pocit, že jsou důležité, neboť přímo rozhodují o výkonu moci a správě země, respektive obce. V té druhé skupině jsou volby krajské, evropské a senátní. Přestože kraje mimo jiné redistribuují nemalé prostředky, tak je voliči nepovažují za nezbytné a nemají k nim pevnou vazbu, která formálně přetrvává spíše k předešlé okresní úrovni státní správy. Evropský parlament je na tom ve vnímání veřejnosti ještě mnohem hůře. Pro řadového voliče je příliš vzdálen, je poněkud abstraktní a účast českých poslanců v něm považují spíše za luxusní trafiky pro vysloužilé politiky. Samostatnou kapitolou je Senát. Ani po více než patnácti letech jej většina voličů nepřijala jako zásadní instituci, jako klíčovou pojistku ústavnosti a důležitý korektiv. Přispěla k tomu i atmosféra při vzniku této druhé komory Parlamentu, a bohužel k tomu přispívá také faktická role Senátu v reálné politické praxi. Jsou mnohé země, v nichž funguje jen jednokomorový parlament a nedá se říci, že by v nich demokracie strádala či dokonce krvácela. A pak jsou země jako Německo, kde druhou komoru parlamentu tvoří zástupci regionů.
Vraťme se do Sněmovní ulice, v níž zasedá Poslanecká sněmovna. Sedí v ní aktuálně zástupci dosti pestré sešlosti. Jsou zde poslanci zdecimované ODS, oslabené a ne zcela jednotné ČSSD, klub příznivců hřmotného Tomia, ale i unikum v postkomunistickém světě – plnohodnotná komunistická strana jako přímá pokračovatelka tradic minulého režimu. Jsou zde i navrátivši se lidovci, v čele s mladým předsedou z východních Čech, který se učí novému řemeslu doslova za pochodu. Vedle nich jsou poražení hráči TOP 09, kterým velí zkušený veterán Kalousek se svým knížecím štítem unaveného mediálního záletníka. A nakonec je zde také velká neznámá formace ambiciózního megapodnikatele, který svůj nový projekt pojal jako další divizi svého holdingu.
Můžeme očekávat doslova všechno. Další díl české reality show začíná. Své party si v ní odehrávají i panovník z lánské obory a odcházející vláda bez mandátu a v demisi. Máme namíchány karty, které někteří interpretují jako převratnou změnu. Odvážné tvrzení, ale budiž. A co bude dál? Předvolební líbivý radikalismus a populismus se již obehrává a lačná veřejnost čeká na první výsledky údajně nového stylu a toho proklamovaného „makání“. Kluci a holky z plakátů nastoupili na plac. Investice do kampaní byly opět vysoké a je třeba je získat zpět. Jak? Tak, aby to prospělo všem zainteresovaným a v ideálním případě alespoň opticky i voličům. Co kdyby náhodou byly brzké předčasné volby, je třeba myslet i na zadní kolečka.
Ale jak to teď udělat s tím programem, aby nebyl ani levý a ani pravý? To se ještě neví. Snad se z toho něco vyklube tak nějak samo. Tonoucí, se stébla chytá. Jednou je to akce sdružených občanských iniciativ pod názvem „Rekonstrukce státu“ a jindy celá plejáda opravdu, ale opravdu nezávislých expertů všeho druhu. Návrhy rekonstrukce státu navíc vznikaly již pod patronátem poslanců minulé vládní sestavy, a za aktivní účasti protikorupční exministryně obrany Peake. Přispěli i členové vládního NERVu, manažer poradenské firmy Deloite, značka Transparency International a některé velké domácí firmy. Ti všichni byli jistě hnáni upřímnou tužbou odstranit korupční hydru a konečně prosadit ta správná pravidla. To je samozřejmě záslužné a bohulibé, jenže je třeba se ptát na to, proč to trvalo tak dlouho a pak také na přesnou definici návrhů předkládaných změn. Samotné slovo rekonstrukce totiž svádí k jakési řízené soft variantě odporu mainstreamu proti sobě samému. Pokud chci něco rekonstruovat, pak musím jasně říci, co vlastně je to „něco“. Co je tou konstrukcí, která předchází navrhované rekonstrukci. Nebyly masivní organizované úniky veřejných zdrojů jasným zločinem, jak to v jednom konkrétním případě konstatoval nedávno švýcarský soud? A to v době, kdy měly všechny polistopadové vlády protikorupční komise, výbory a podvýbory, jakož i komise proti rozšiřující se byrokracii. Aby to totiž nedopadlo tak, že si lid zobne trochu toho populárního protikorupčního krmení a pojede se s jinou rétorikou vesele dál.
Ve finále nestačí jen něco obecně proklamovat. Jak známo, ďábel se vždy schovává v detailech. Krom toho, jak moc je věrohodná akce, kterou kampaňovitě podporuje snad všech 200 poslanců, z nichž někteří sedí v parlamentech a vládách již drahně let? A co motivuje poradenskou firmu, která udělovala audity státním institucím bez výhrad po celá dlouhá léta? Jakou váhu má postoj instituce, která dělala pro sporně fungující vládní úřady za nemalou úplatu protikorupční audity a jiné „nezávislé“ služby? Zbývá se ještě zeptat na zdánlivou maličkost, a sice na to, z čeho je velká mediálně atraktivní akce o rekonstrukci státu hrazena. Kdo a proč to financuje? Mnozí mají jistě ušlechtilé motivy a jdou na pomyslné barikády se srdíčkem na dlani, ale mnozí z nich si možná ani neuvědomují míru možného zneužití či svou sekundární roli užitečných idiotů, jak by pravil klasik. Není zvláštní ta nerozborná jednota všech se všemi? Trochu to připomíná jednotné kandidátky národní protikorupční fronty. Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Pro produkty proporčního hlasování, které sériově vyrábí armádu dalších a dalších komparsistů, kteří pak za celé funkční období v parlamentu ani nepromluví, je podobná akce bezpečné většiny vlastně velmi pohodlná. Nemusíte to ani číst. Šéf to doporučuje, a tudíž je to OK. Aby bylo zcela jasno, tak meritorně je celá tato agenda správná, ale jde o to, kdo, kdy a jak konkrétně používá toto téma jako svůj prapor boje za lepší zítřky. O potřebě zákona o státní službě, o špatném výběru daní, o netransparentním financování poltických stran a volebních kampaní, o anonymních akciovkách ve veřejných soutěžích, o neprůhledném prostředí ve většině státních institucí a státních firmách, o machinacích s dotacemi atd. píše řada lidí již řadu let, přičemž často i zcela konkrétně. Dnešní proměna některých možná potrefených hus navozuje umělý dojem prozření či snad dokonce pokání, ale ona je to spíše vynucená realita doby. Jenom teď dostala ten správný moderní marketingový nátěr. Ale dobrá, rekonstrukci si teda odškrtneme. Občanské iniciativy díky. A jde se vládnout. Ale jak konkrétně? Co daně? Co zahraniční politika? Co vlastně všechno ostatní? Za co se schová naše nově zvolená „elita“ nyní?
S nezávislými aktivitami nezávislých občanských iniciativ se to má někdy podobně jako s nezávislými médii, nebo s nezávislými vyšetřovacími orgány. Všichni přeci dnes tak nějak bojují proti korupci, z níž se stává nejen mantra, ale dokonce již fetiš. Kdo nebojuje, není „in“. Velcí hráči domácího byznysu (hlavně toho, který je přisátý na veřejných zdrojích, státních zakázkách a dotacích) a jejich přisluhovači dobře vědí, že je důležité tato prostředí nejprve infiltrovat, pak skrytě financovat a když to nepůjde jinak, tak přímo ovládnout. Média si nejlépe koupit a do vlády rovnou vstoupit. Hlavně, aby byl klid na práci a nikdo neohrožoval ty zaručeně správné zájmy. A na tom se šetřit nesmí. Můžeme tomu eufemisticky říkat demokracie.
Točíme se na pomyslném ruském kole, které nějak nejde zastavit. Jako v pasti, z níž není cesty ven. Mnozí intelektuálně ladění pozorovatelé si to usnadňují tím, že tvrdí, že zkažený je, tak či onak, vlastně celý svět, že jsou země, které jsou na tom ještě mnohem hůře, a koneckonců přece nemůžeme náš demokratický deficit z dvacátého století nahradit za pár let, že ta žádoucí evoluční kultivace poměrů bude trvat ještě několik dekád a generací. Znáte tato vznešená moudra jistě také. Pokud je však naše ambice se srovnávat s východem či balkánským světem, pak vůbec nepředpokládejme, že bychom se kdy jenom přiblížili ke standardním poměrům kultivovaného civilizovaného světa s nepřerušovanou demokratickou tradicí.
Chybí nám jistě mnohé, byť to nemusí být na první pohled vždy zřejmé. Nenaučili jsme se mimo jiné jednu důležitou demokratickou ctnost, a tou je umění diskuse, jako platformy společného přemýšlení a vzájemného naslouchání, jako nástroje ke sdílenému hledání cest k nápravě. I proto je u nás tak rozšířená vzájemná nedůvěra. Mám velmi čerstvou zkušenost s ortodoxními zastánci současného proporčního systému voleb do Poslanecké sněmovny. Nejsou s to si byť jen vyslechnout argumenty pro jiný volební systém. Argumentují především tím, že bychom se při případné změně patrně museli dotknout dnešní Ústavy, která je podle nich nejen nedotknutelná, ba co víc přímo posvátná. Druhá komora sněmovny Senát je také tématem mimo diskusi, jakož i dnešní nákladné krajské uspořádání. Hlavně představitelé menších monotematických, a dnes mimoparlamentních uskupení poukazují na to, že by se při případném většinovém volebním modelu v jednomandátových volebních okrscích zhroutila současná údajná reprezentativnost a proporcionalita parlamentu, jakož i koaličních vlád. Někteří do tohoto svého pocitu patrně projektují své osobní zkušenosti z účasti na koaličním vládnutí. A jako zaklínadlo opakují své obavy z dominance velkých tradičních stran, jakož i množství propadlých hlasů ve volbách, ale důrazně upozorňují i na jiné středoevropské tradice a neukotvení většinového hlasování v českém prostředí. Všechny tyto námitky si zaslouží hlubší pozornost.
Hledáme li skutečně vážně způsob, jak zásadním způsobem zvýšit kvalitu naší demokracie, pak je zcela legitimní a správná důkladná diskuse o Ústavě, dělbě kompetencí a pravomocí, jakož i o volebním systému. Je totiž vhodné si mnohé nastudovat, dříve než se začnou vynášet kategorické soudy. Je také žádoucí se podívat na fungující modely v zahraničí a neuškodí si zalistovat naší historií. Protože v opačném případě duely o volebních systémech kloužou po povrchu a utíkají k druhotným tématům, případně se drží zažitých schémat v separovaných zákopech.
Troufnu si tvrdit, že současná česká Ústava není dokonalá a neměla by mít punc nedotknutelnosti. Po více než dvaceti letech dozrává čas na pečlivou kritickou reflexi. Vznikala překotně na podzim 1992 jako jistý vedlejší produkt dělení Československa. Pánové Cepl, Jičinský, ale i Pithart, Rychetský a další, čerpali především z Ústavy z roku 1920, v době zrodu Československa, a pak také z ústavního zákona z roku 1968, při vzniku federativního uspořádání. Kromě litery samotné Ústavy v ní byl ukryt i její duch, předpokládaje, že naše nová demokracie bude zrát a kultivovat sebe sama, že bude umět respektovat a ctít i tzv. ústavní zvyklosti a mantinely, opírající se o pevný hodnotový základ. Garantem této úvahy měla být nesporná morální autorita prezidenta Václava Havla, podobně jako tomu bylo na počátku československé republiky v osobě Tomáše G. Masaryka.
Výsledek této úvahy posuďte sami a podívejte se i na žhavou současnost. Český dvorek je spíše rejdištěm mnoha kohoutů, kteří si nejen Ústavu ohýbají dle libosti.
Dnešní volební systém neprodukuje výrazné autentické osobnosti, které by měly nezpochybnitelný demokratický fundament. Často až ex post zjišťujeme kdo je kdo a kam až je ochoten zajít. A do tohoto riskantního schématu byla neorganicky vklíněna přímá volba prezidenta, což by si jistě zasloužilo hlubší a samostatnou analýzu.
Argument proti většinovému volebnímu systému poukazující na nebezpečí dominance údajných velkých stran je u nás zcela lichý. My totiž žádné velké silné strany, s jasným ideologickým vymezením, nemáme. Není ji ani umírající ODS a ani ochromená ČSSD, byť je to tak ze zvyku mylně prezentováno. Obě doplácejí na seriály skandálů, na zničující řevnivost uvnitř stran samotných, na dědictví společného vládnutí v době opoziční smlouvy a na bezbřehou účelovost řady svých představitelů. Čest světlým výjimkám, které se však vyskytují spíše na komunální úrovni. Odvolávání se na příměry z Německa či Rakouska kulhá na obě nohy. Především proto, neboť tamní velké strany jsou na rozdíl od našich skutečně velké. Mají mnohonásobně větší počet členů, propracovaný systém primárek, přísně kontrolované financování, interní vzdělávací projekty a velmi silné odborné zázemí. Jsou navíc přirozenými reprezentanty a partnery mnoha zájmových skupin a spolků. Naproti tomu jsou naše tzv. velké strany jen iluzí. Naše cca dvacetitisícové partaje jsou zapouzdřeny ve svých regionálních klanech a připomínají občas spíše nekalé obchodní společnosti, které hájí pouze své vlastní interesy. A pak tady máme ještě několik více či méně nahodilých populistických formací a dvě značky s historií společné účasti na jednotných kandidátkách bývalé Národní fronty.
Dovolávání se na dalekosáhlé české tradice v souvislosti s volebním systémem je zcela passé. Za rakousko-uherské monarchie se volilo většinovým volebním systémem. Volební právo měli jen muži, nebylo rovné a všeobecné.
První volby se v Československu konaly v roce 1920. Volilo se do dvoukomorového Národního shromáždění Republiky československé, které se skládalo z Poslanecké sněmovny o 300 členech a Senátu o 150 členech. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na období 6 let a do Senátu na 8 let. Obě komory se v následujících volbách obnovovaly vždy v celku. Volební právo, které bylo povinné (volební účast se však pohybovala v pásmu kolem 90 % oprávněných voličů) měli občané ve volbách do Sněmovny od 21 let a do Senátu od 26 let. Do Sněmovny mohli kandidovat občané, kteří dosáhli věku 30 let, s nejméně tříletým státním občanstvím, do Senátu pak po dosažení 45 let, s nejméně desetiletým státním občanstvím. Do parlamentu nemohli být voleni župané a okresní náčelníci.
Ve volbách na jaře 1920 bylo zvoleno v proporčních volbách celkem 17 politických stran, které si rozdělily mandáty v obou komorách parlamentu. Hlavní argument pro systém poměrného zastoupení byl ten, aby Národní shromáždění co nejdůkladněji odráželo národnostní, etnické, náboženské a stavovské rozvrstvení tehdejší společnosti. Výsledkem bylo ovšem velmi nesourodé těleso s mnoha atomizovanými zájmy.
V dalších volbách v roce 1925 bylo zvoleno 15 politických stran, o čtyři roky později v roce 1929 jich bylo 16. V posledních volbách, které se uskutečnily v období první republiky, v roce 1935, bylo zvoleno 14 polických subjektů. V těchto volbách demokratické strany ztratily své předchozí pozice. Jasným vítězem voleb byla Sudetoněmecká strana, která získala v obou komorách Parlamentu dohromady více než dva miliony tři sta tisíc hlasů. Výrazně posílila Komunistická strana, kterou v součtu hlasů v obou komorách volilo cca 1 300 000 voličů.
O křehkosti prvorepublikové demokracie svědčí i počet vlád. Od roku 1918 do konce roku 1938 jich bylo celkem 13. Byly to vlády občanské koalice, široké koalice, byly politické i úřednické, a také skrytě prezidentské. Tmelem a určujícím činitelem byla především silná nesporná autorita prezidenta zakladatele.
Z první republiky můžeme čerpat mnohé. Může to být síla domácího průmyslu a dalších odvětví národního hospodářství, přirozená váha stavovských komunit, spolkového života, ale i sdílená identita státu většinové společnosti. Hledat však zdroj inspirace ve volebním systému, rozháraném parlamentu či opakující se politické nestabilitě lze jen velmi obtížně. Ptám se tedy znovu na to, jaké tradice mají na mysli horliví zastánci systému poměrného zastoupení ve volbách do Poslanecké sněmovny? Pochybuji, že by snad mysleli na volby v roce 1946 či na jednotné kandidátky Národní fronty po roce 1948 až do roku 1989.
Volby po druhé světové válce v r. 1946 byly demokratické již jen jakoby. Kandidovat mohly jen povolené strany Národní fronty. Byly to čtyři strany na Slovensku a čtyři strany v českých zemích. Takto zvolený systém již nepočítal s koalicí a opozicí, ale s účasti všech stran ve vládě. Neexistoval rovněž systém preferenčních hlasů. Ve volbách se rozdělovalo 300 mandátů v jednokomorovém Národním shromáždění Československa, které bylo rozděleno na 28 volebních okrsků, kterým byl potom přidělen počet mandátů podle počtu odevzdaných platných hlasů ve volbách na základě tzv. zemského mandátového čísla, určeného poměrným způsobem z celkového počtu platných hlasů dané země. Vítězem se stala KSČ. Nejvíce hlasů získala v okresech, odkud bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo (např. v okrese Tachov to bylo více než 70 % hlasů). Na Slovensku však přesvědčivě zvítězila Demokratická strana. Komunisté, s poradci z KGB v zádech, se začali připravovat na svůj puč. Ve volbách v roce 1946 ovšem ještě neměli v programu totální znárodnění a vyvlastňování půdy, a také nehovořili o tom, že za pár let budou popravovat své ideové oponenty.
Nejtíživější dědictví minulého režimu je dáno tendencí ke kolektivnímu alibismu. Nikdo za nic nenese odpovědnost a nikdo nikomu nevěří. Takto to funguje i v českém politickém prostředí. A na správě země je to znát. O pořadí té či oné kandidátky ve volebních krajích v našem současném volebním systému poměrného zastoupení nerozhodují velmi často schopnosti kandidátů, nýbrž příslušnost v té zaručeně správné partě a míra loajality vůči vůdcům smečky. Nejsou podstatné zkušenosti, vzdělání a konkrétní prokazatelné osobní postoje. Stačí se dobře zařadit, správně mlčet, správně přitakat a správně zvedat ruce. To stačí. Není tedy divu, že pak v parlamentu nezřídka sedí „šedé myši“ v roli komparsistů. Lidé bez osobní minulosti a snadno náchylní k názorovým veletočům. Většinový volební systém by toto úskalí alespoň eliminoval. Posiluje totiž osobní odpovědnost kandidátů. Klíčová je jich kredibilita v konkrétním volebním obvodě. Případný úspěch si musí kandidát vybojovat a zasloužit sám. I po volbách je na očích svým voličům a zodpovídá se jim.
Nestačí se schovat za velkého Tomia či ještě většího Andreje. Většinový volební systém může přispět i k pevnější názorové shodě osobností, jež ve volbách uspějí. Silná osobnost bývá totiž odolnější vůči různým manipulacím a intrikám a je otevřená diskusi. Většinový volební systém eliminuje vliv nesystémových a extrémistických uskupení. Ukázal to i náš Senát, v němž je jejich vliv naprosto marginální. A to přesto, že síla Senátu je determinována z již zmiňovaných důvodů hlavně nízkou volební účasti. Při necelé dvacetiprocentní účasti voličů pak stačí v menším volebním okrsku získat místní fotbalisty z okresního přeboru, hasiče a myslivce a jste senátorem. Tato obava by jistě odpadla ve volbách do Poslanecké sněmovny, pokud by se volilo většinovým systémem, neboť tyto volby považují voliči za volby prvního řádu a ne za doplňkový produkt.
Za zmínku stojí silná pozice KSČM v Poslanecké sněmovně, která komplikuje sestavování programově silných povolebních koalic, ale zároveň také oslabuje demokratickou levici. Nyní zažíváme masivní relativizaci či dokonce rehabilitaci období normalizace. Skutečným vítězem voleb je úspěšný normalizační kariérista, který navíc prý spolupracoval s Stb a později se z něj stal ještě úspěšnější dobyvatel posttotalitního území. Major „Terazky“ ožívá i se svým úslovím – „co jsme si, to jsme si,…“. Ostatně soudruh Filip získal při volbě místopředsedů dolní sněmovny neuvěřitelných 151 hlasů. To má mimo jiné také výraznou symboliku. A možné je to skutečně jen u nás. Můžeme tomu znovu a znovu říkat demokracie, jak to omylem říkávali naši předci v roce 1946, ale svým způsobem to platilo i o rozklížené povolební situaci v Československu již v těsně předmnichovském období.
Pokud chceme, aby do politiky vstoupily silné osobnosti, pak najděme odvahu a přejděme na většinový volební systém v jednomandátových volebních okrscích. Navrhuji dvoukolový systém. Přičemž by do druhého kola postoupili kandidáti těch stran, kteří by v prvním kole získali alespoň 12,5%. Je to osvědčený francouzský model, který nutí programově blízké strany uzavírat již předvolební koalice. Volič tak ví, koho jmenovitě volí a s jakým programem. Politická reprezentace je tak předvídatelnější. V diskusi jistě zazní i návrhy na většinový volební systém, který počítá s alternativním hlasováním za pomocí série preferenčních hlasů a případně s volebními okrsky se dvěma mandáty. I to je možné řešení, které podobně a úspěšně funguje např. v Austrálii. Blíží se návrhu, který prezentuje Karel Janeček. Je to jistě cenný příspěvek do diskuse, která by měla být primárně o kvalitě demokracie a kultivaci společenského klimatu.
Opakuji ještě jednou. Až zase začne někdo šermovat nemožností změny, údajnými tradicemi a obavami všeho druhu, tak by si měl nejprve toto téma důkladně nastudovat a případně se také podívat, jaké mají zkušenosti v zahraničí. Chtělo by to méně neústupnosti, méně falešného patosu a o to více rozumu a pokory. Současná česká politika trpí zoufalou nedostatečností programovou i personální a neprofesionalitou institucí. Čas na odvážnou změnu již dozrál. Zásadní změna volebního systému a korekce Ústavy by tuto změnu přinesly. Voliči by získaly ztracený pocit, že má jejich hlas smysl. Měli bychom o tomto tématu alespoň velmi otevřeně diskutovat. Apriorní odmítání takovéto diskuse je cestou do záhuby a svědčí o nezralosti naší demokracie. Většinový volební systém s pevnou vazbou voličů na své poslance přispívá zásadním způsobem k posílení permanentní občanské kontroly veřejné moci. Měl jsem možnost to pozorovat na vlastní oči při svých tematických stážích v různých evropských zemích.
A ještě jeden argument oponentů je lichý. Většinový volební systém prý zvýhodňuje jen ty silné a bohaté. A vítěz letošních voleb v poměrném systému Andrej Babiš je v této logice jaký? Je chudý a slabý? Naopak, mohl uspět právě díky své finanční síle v modelu „one man show“. Dobře ví, že úspěch přitahuje pozornost. Za ANO by ve většinovém volebním systému asi těžko mohlo kandidovat 81 naklonovaných Babišů. Právě proto mohl být lídrem za ANO v jednom z volebních krajů nějaký bezejmenný Bačiak, jakožto jeden ze stafáže velkého náčelníka.
V jednomandátových volebních okrscích v konkrétním prostředí, při definovaných zastropovaných nákladech na kampaň jednoho kandidáta ve výši cca 1 milion Kč., můžete snadno, rychle a zároveň důkladně porovnat příjmy a výdaje. Zvyšuje to rovnost šancí v politické soutěži, kterou deklaruje naše Ústava. Nezvýhodňuje to tak zřetelně jen jednu velkou celostátní kampaň v řádu několika set milionů Kč., a ani majitele vydavatelských domů, rádií, televizí a desítek firem. Tento model, s jasně definovanými pravidly financování, následnou kontrolou a sankcemi pro ty, jež pravidla poruší, dává šanci silným nezávislým osobnostem v různých dresech a z různých oblastí společenského života.
Naše země by si zasloužila stabilitu, férové prostředí, řád, dodržování vstřícných a spravedlivých pravidel, jakož i nepsaných etických norem soužití. Férový volební systém s posílením osobní odpovědností by k tomu jistě přispěl. Není to pochopitelně univerzální všelék, ale jistá naděje k hledání cesty k nápravě. Snadné to však nebude. Ono totiž platí pořekadlo o těch kapřících, kteří si neradi vypouštějí rybník. Oni jsou spokojeni v té české politické reality show.
A co my – konzumenti této produkce?
