Většina z nás si postavu Bohouše z Foglarových Rychlých šípů jistě dobře pamatuje. Hlavně, když jistá postava současné politiky – myslím tím poslance s tváří jelimánka Gazdíka – nám tu postavu stále a co nejvrtošivěji připomíná. A to svou neuvěřitelnou licoměrností i proradností, porážející ze židlí televizní posluchače od Šumavy k Javorníků – s jedinou výjimkou ovšem – totiž moderátorú a moderátorek ČT, přijímajících jeho absurdní a nesmyslné zhůvěřilosti z co největší blízkostí s vážným a dokonce jakoby i zamyšleným výrazem ve tvářích. Namísto toho samozřejmě, aby se v reakci na ně – jak by učinili normální lidé – buď hystericky rozkřikli, zaplakali či rozeřvali smíchem.
Pro ilustraci: stalo se po 13 hodině ve středu 20. ledna, moderátorka Tvarůžková si v programu ČT 24 pozvala do studia pojednávaného pana Gazdíka a zeptala se ho, co říká na záměr předsedy ČSSD Sobotky jednat s představiteli církví o zmírnění jejích restitučních požadavků s ohledem na neradostnou finanční situaci státu. "No jo, to jsou celí oni," zareagoval na otázku Gazdík, "chtějí to hodit na církev". A moderátorka na to nic, jako by předseda Sobotka házel na církev něco, co bylo původně na jeho bedrech, či na bedrech celé ČSSD.
A dále: Na koho se tedy má – podle názoru pana Gazdíka – ČSSD obrátit, když osnovatelé velkomyslného daru církvím byla nejpřednostněji Topolánkova a později Nečasova (spíše ale Kalouskova) vláda na straně jedné – darovatelů – a na straně druhé stály církve – coby přijímatelé daru. Ti první – ty vlády – se jak je Gazdíkovi určitě známo, už neexistují, nezůstala po nich ani kancelář, ani pokladna a ani razítko, takže obracet se k nim by postrádalo smysl. Zbývá tedy to druhé rameno státněcírkevního kamarádšoftu – církve, které by svým vstřícným gestem a porozuměním mohly finanční situaci státu skutečně ulehčit. Takže rozhodnutí předsedy ČSSD se u církevních kruhů o něco takového pokusit, je svědomitému občanu republiky naprosto srozumitelné. Ne tak ovšem panu Gazdíkovi. Jemu byly státní finance šumafuk, už když se restituce vyjednávaly, a jsou mu – jak je zřejmo – šumafuk i dnes – a zřejmě ještě víc, než dřív. A člověka při pohledu na jeho bohušovské grimasy a pošklebky napadá: Nebylo by vůbec ze všeho nejlepší připojit se k požadavku KSČM uspořádat na téma církevních restitucí celostátní referendum? Náš největší odborník na ústavní právo Václav Pavlíček nám je přece už před časem doporučil jako nejjistější cestu, jak z pasti restitucí uniknout – a to tou nejdemokratičtější cestou. Stále ještě na tohle výsostné vyjádření názoru našich lidí není pozdě.
