Bohužel nepřihořívá. Už nám vyhořelo? (1)

Reklama


Před nedávným časem znovu ožily naděje na stavbu nové budovy Národní knihovny podle návrhu architekta Jana Kaplického… Ale s nástupem do nové funkce bývalý ředitel Ringierů, dnes nový ředitel Národní knihovny, naděje rezolutně rozptýlil.

Tento týden vyhlásil náměstek Ministerstva kultury, že "vidí v metropoli prostor pouze pro jeden operní a baletní soubor"… Ještě než třeba dojde k možná jen dočasnému zrušení Národního divadla (:-)), ohlédněme se do historie ani ne tak vzdálené. Zánik je často záležitostí jednoho škrtu. Ale vznik velkých věcí nebyl asi nikdy během na krátkou trať. Neztrácejme naději…

Přináším na talíři historii vzniku Národního divadla v kostce. Nikdy jsem netušil, jak se roky vlekly, jak je skládání té kostky záležitostí spletitou. Představte si, že žijete ve druhé polovině 19. století. Jak odděleně byste vnímali to, co v následujících řádcích díky telegrafickému záznamu zahustím na několik stránek… A přece je to… právě těch 40 let „v kostce“.

Postavíme v první polovině 21. století něco tak nádherného pro povznesení ducha jako bylo před více než sto lety Národní divadlo? Jak komplikované peripetie by se asi dnes odehrávaly při přípravě investice tak tržně nezajímavé?

Představme si, že jsme se narodili v roce 1824. Je nám právě dvacet…

***

1844

Karel Havlíček Borovský:

„My jenom chybujeme, že posud vystupujeme tuze skromně, upejpavě, a s tím daleko nedojdeme. Dupnout si na stavy, říct jim do očí: Cožpak my, Češi…budeme platit na německé divadlo a o české žebrat? Ne! Kdepak jste to, páni,… viděli, aby evropejský šestimilionový národ neměl ani divadla?“ (počet Čechů Havlíček údajně notně nadsadil!)


1845

„Trpký stud naplňuje nás při myšlence, že my Čechové… uprostřed vzdělaných národů jediní stojíme, kteří dosud žádného jeviště nemáme. Také my nechceme více státi jako barbaři vedle ostatních národů v ušlechtilém umění Thálie.Vzrostlo v nás přání horoucí, abychom déle nepostrádali uměleckého ústavu, jenž je významný pro naše všeobecné vzdělání…“

(Žádost pražských měšťanů a majitelů domů o propůjčení divadelního privilegia a poskytnutí stavebního místa k postavení Národního divadla, leden 1845. Stavovskému výboru ji předložil František Palacký a podepsali ji J. Jungmann, J. S. Presl, F. L. Rieger, J. K. Tyl a dále 63 majitelů pražských domů, 21 mlynářů, 14 statkářů, 9 pivovarníků, 7 právníků, 3 velkoobchodníci, 3 zlatníci a klenotníci, 3 lékaři atd.)

Zemský sněm Privilej k vystavění, zařízení, vydržování a řízení českého divadla schválil v dubnu 1845, ovšem bez vyslyšení požadavku o každoroční dotaci 5 000 zlatých (ačkoliv německé Stavovské divadlo takovýto příspěvek pravidelně dostávalo). Privilej měla platit 50 let se souhlasem k produkci „truchlo-,čino- a veseloher, pak oper, frašek v české řeči, jakož i provozování baletu.“

Uvažovalo se o místě, kde divadlo co nejlevněji postavit. Přicházely návrhy na zrušené kostely, padaly návrhy umístit novou budovu na některém z velkých náměstí (Koňský trh -nyní Václavské, Staroměstské, Josefské – nyní Republiky). K vybraným, lokalitám patřilo i Karlovo náměstí, ale to připadalo příliš stranou a nepohodlně daleko. Vzniklo dokonce i architektonické řešení budovy Národního divadla Na Můstku.


1848

„…Nedal by se nyní chrám národní Múzy národním nákladem vyvésti? Tak jako pro následující pokolení dobré školy potřebujeme, pro nynější generaci vedle jiných vzdělávacích prostředků i řádné divadlo, živé, plamenné slovo nadšených básníků…!“

Josef Kajetán Tyl, březen 1848

Tylův návrh na vyhlášení celonárodní sbírky našel ohlas v žádosti o povolení ustavit Sbor pro zřízení českého Národního divadla. Tato žádost se musela podávat Vojenskému velitelství města a pevnosti Praha, nad městem už přes rok panoval výjimečný stav a někteří čeští radikálové a demokrati (Sabina, Frič a další) byli uvězněni.


1850

Sbor pro zřízení Národního divadla v Praze byl ustanoven 12.září 1850 zásluhou člena Zemského výboru českého sněmu A. P.Trojana. Za předsedu si zvolil Františka Palackého.

„Až posavád česká Thália, neměvši vlastního stánku, musela co podruhyně chlebiti, hospodyni navděk a sobě ku ponížení… Neměla ni kořene v minulosti, ani čáky do budoucnosti… Dekretem veleslavného zemského výboru č.5671 počínaje 6. prosincem 1850 postupuje se Sboru pro zřízení českého Národního divadla moc podniknouti časem svým stavbu a celé zřízení českého Národního divadla v Praze. Proklestěna jest tedy cesta… Touha může konečně dojíti uskutečnění svého, Nepotřebíť leč horlivého přičinění všech věrných vlasti synův…“

Podepsán František Palacký, přednosta Sboru pro zřízení českého Národního divadla


1851

V březnu 1851 se Sbor obrátil k národu s výzvou ke sbírkám. K. H. Borovský psal: „Tato dobrovolná sbírka, zvláště když se jedná o obrovskou sumu, jest věc důležitá:jakmile se počne, musí se také podařit, nemá-li v lehkost padnuti celá naše strana, celý náš národ.Jak se jednou počne sbírati, přestane se již jednat pouze o divadlo, nýbrž jedná se o všechno.“

Národní sbírka ale nebyla jediným zdrojem financování stavby Národního divadla, prostředky poskytl stát i sám císař.


1852

Je zakoupen nevzhledný pozemek vdovy Eleonory ze Schlosserů se starou solnicí na vltavském nábřeží. Výběr pozemku byl obhajován slovy: „Místo jest položeno překrásné části města, ze všech stran svobodné, širokými ulicemi a nábřežím, Novými alejemi a Řetězovým mostem přístupné. Má také vodu nablízku, oheň-li vznikne a je tak rozsáhlé, že se na něm divadlo se vším příslušenstvím potřebným umístiti dá. Mimo to má toto místo přednosti krásné vyhlídky…“.


1853

Už před jeho počátkem se ohlašovala slavnost položení základního kamene Národního divadla a začátek stavby.


1854

Byla vyhlášena první architektonická soutěž na budovu Národního divadla. V podmínkách například byl požadavek na hlediště s 2 500 místy k sezení…

Období bachovské reakce zmrazilo další činnost Sboru. Rieger odjel do ciziny, Palacký se vzdal předsednictví. Sbor stačil pouze zakoupit parcelu na vltavském nábřeží, vypsal soutěž na projekt divadla a uspořádal výstavu návrhů.


1855

Činnost Sboru pro zřízení Národního divadla ustala.

Ze sbírky se sotva zaplatilo 45 000 zlatých za pozemek. Nastala krize.

Od roku 1855 do roku 1860 se Sbor vůbec nesešel. Zakoupené stavební místo chátralo.


1856

Tyl i Havlíček krátce za sebou umírají.

Zakoupený pozemek solnice je pronajat jako sklad velkouhlíři, opodál vystupují komedianti s „učeným slonem“ (za 30 zlatých ročně), dále jistý Albino s dvěma „nevídanými“ koňmi a ještě dále mechanické divadlo jistého parapláře Kabátka. Většinou ale tu obyvatelé okolních domů suší prádlo. Okolní parcelu prostě osídlily úplně jiné múzy, než národ očekával.


1859

V červnu prohrálo Rakousko s francouzskými a italskými vojsky bitvu u Solferina a tím válku o Lombardii. Neúspěch dopadl na hlavu dlouholetého všemocného ministra vnitra Alexandra Bacha (známý je pojem Bachův absolutismus). V monarchii byly obnoveny nevelké, leč demokratičtější a parlamentní poměry. Český národ začal prožívat nejoptimističtější údobí 19. století (české noviny a časopisy, kulturní, vzdělávací, vědecké a tělovýchovné instituce). Vzedmula se velká vlastenecká vlna.


1861

Začátkem roku přišel tajemník Sboru, profesor Jan Jungmann s výzvou k tzv. krejcarovým sbírkám. Zemský výbor nabídl pomoc. Nakonec se ale jednalo jen o pouhých 100 000 zlatých. To na výstavbu Národního divadla ani zdaleka nestačilo. Vznikla dohoda o kompromisu.


1862

Počátkem roku 1862 F. L. Rieger vymohl na zemském sněmu alespoň divadlo prozatímní. Návrh vyvolal bouřlivou reakci studentů. V jejich čele byli Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Josef Barák, Karel Sladkovský, Jindřich Fügner.V odkladu stavby ND spatřovali politický manévr.

Začalo se stavět „skromničké a chudobné" Prozatímní divadlo (jen na ploše 568 metrů čtverečních, avšak velmi chytře a úsporně řešeno – v hledišti 800 sedících a 170 k stání).

12. května 1862 se začalo bouráním solnice na „zadním“ konci parcely.

V neuvěřitelně krátkém termínu sedmi měsíců postavil architekt a stavitel V. I. Ullmann sice poněkud stísněně působící novorenesanční budovu, ale údajně útulné divadlo. Mělo sloužit jen několik let a poté se změnit v zadní trakt s technickým zázemím Zlaté kapličky.

Neruda se s provizoriem smířil, ale nemohl se s tím smířit Bedřich Smetana, který se v té době vrátil ze Švédska domů. ,,Kdyby naši herci a zpěváci měli na dlouhá léta hráti v této malé prostoře, jež spíše domácímu jevišti přirovnati se dá, nevzdělali by se…“

18. listopadu zde byla uvedla tragédie Vítězslava Hálka Král Vukašín.

Bedřich Smetana: „…Entuziasté volají: Děkujeme Bohu, že máme Prozatímní divadlo! My ale odpovídáme: Ano, ale prosme Boha, aby nás brzy z něho vyprostil.“ (B.Smetana: Národní listy 22. 7. 1864).

Budova Prozatímního divadla se mnohem později se stala součástí stavby definitivního Národního divadla. Její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977-1983.

Jeho přání se vyplnilo sedm měsíců před otevřením Národního divadla (14. dubna 1883), kdy se tu na slavnostní uzavření dávala právě Smetanova Prodaná nevěsta.

V Čechách začínají vznikat stovky ochotnických divadelních a loutkářských souborů.


1864

Místo názvu Prozatímní divadlo se začal používat název Královské zemské české divadlo. Nový německý ředitel začal na „své“ jeviště zvát americké akrobaty, jednonohého španělského tanečníka, a dokonce i pařížský balet se skandální (pochopitelně hojně navštěvovanou) novinkou – kankánem.


1865

Po dvouleté nečinnosti byl konečně svolána valná hromada Sboru pro zřízení Národního divadla. Vedení se chopili radikálnější mladočeši – skupina kolem Sladkovského, Tyrše a Hálka vyzvala třiatřicetiletého profesora na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu.

Architekt Zítek vypracoval první studie architektonického návrhu.

Jan Neruda píše: „Stal se ze mě výběrčí a účetní. Dveře v naší redakci se netrhnou. Nemám čas napsat svůj fejeton, jen zapisuju dary. Deputace květinářek z Ovocného trhu – deset zlatých. Venkovan od Českého Brodu, děda jak pořízek, poslal ho představený zcela malé, chudičké obce – snad ani na mapě není, a vysype z měchuřinky čtyřicet zlatých, každou bankovku ve zvláštním papíru zabalenou. Drotár: podává mi čtyrák. Beru, zapisuju a třese se mi ruka… Pradlena. Právě odevzdala dílo, obdržela mzdu, a obětuje ji celou. Dělník – chtěl si uložit do spořitelny tři zlaté na zlé časy, a přinesl je na Národní. Strávníci z pražského chudobince, jeden slepý, druhý o berlích ho vede. Zřekli se nedělního oběda… Ani jeden pan domácí, ani jedna vystrojená panička. Samí chudáci. Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“


1866

V srpnu po mnoha průtazích zve architekt Josef Zítek funkcionáře Sboru do ateliéru a předvádí jim své plány divadla. Vzbudily nadšení. Přiklonila se k němu i veřejnost, dokonce císař František Josef I. předal na základě shlédnutí projektu Sboru 5 000 zlatých. Zítkův projekt byl nejdražší ze všech odevzdaných. Nikdo ovšem netušil, že bude ve skutečnosti mnohonásobně dražší.


1867

Architekt Zítek se stává vrchním ředitelem stavby. Začíná se opět bourat stará solnice. Do základů prosakuje voda z Vltavy. Zjišťuje se, že nastanou první potíže.


1868

Staveniště se uklízí a chystá sláva položení základního kamene.

Šestitunový blok byl vylomen ze skály na Řípu a kameníci vytesali do tvrdého čediče nápis: „Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“Ve skutečnosti první kámen došel 5.května z Radhoště, z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května.

O Svatojanském svátku, dne 16. května došlo konečně za veliké účasti lidu (odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí) k položení základního kamene Národního divadla.

Rituál položení základního kamene Národního divadla byl obrovskou akcí, kterou žila celá Praha a sjížděli se na ni poutníci z celých Čech a Moravy (v průvodu například pochodovaly dva tisíce Sokolů, dva tisíce členů pěveckých sborů atd.).

Slavnostním zahájením byl pověřen František Palacký, který do ticha pronesl: „Ve jménu národa v Čechách na Moravě jednotného! Požehnej Pán Bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása.“

Po Vltavě pluly lodě, na kterých byly prováděny symfonické a vokální skladby provázené světelným divadlem lampionů a rachejtlí, uprostřed řeky vzplály uměním pyrotechniků znaky Čech, Moravy a Slezska, nad nimiž se vzklenula svatováclavská koruna a na Střeleckém ostrově se objevila obrovská a osvětlená bohyně Slávie.

Večerní slavnostní premiéry Libuše se zúčastnili pouze vybraní hosté.

S Národním divadlem se pojí řada drobnějších i větších mýtů, legend a zajímavostí. Například se říká (a píše), že mezi základními kameny zazdili v roce 1868 soudek s posvátnou vodou ze studánky, kterou křtil sv. Cyril Slovany.

Z dobových dokumentů se dá zjistit i další zajímavost. Mezi prvními dárci při veřejných sbírkách bylo malé děvčátko Otylka z Vídně, které se svými bratříčky dalo po zlatém. Její jméno se objevuje po letech i při dalších dobročinných akcích na podporu stavby divadla, kdy pořádala představení po venkově a výtěžek posílala do Prahy. Její jméno se později na scéně Národního divadla proslavilo – Otýlie Sklenářová-Malá.

(Některé zajímavosti, doložené i nedoložené, jsou data vlastně nedávného. Například se v divadle vypráví, že při poslední rekonstrukci v 80. letech vylezl za pomoci dělníků herec Josef Kemr do výšky nad jevištěm a tam sám zamontoval tři zlaté šroubky či matice s vyrytým jménem své ženy Evy Fouskové, kolegy Rudolfa Hrušínského a svým.)


(Pokračování zítra)

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Osobní stránky autora můžete navštívit zde

Foto: zdroj



Přejít do diskuze k článku