Bonus a riziko

Srpen 18, 2008

CHICAGO – Evropský parlament schválil na svém červencovém zasedání pravidla vyplácení bonusů bankéřům, z nichž některá patří k nejpřísnějším na světě. Cílem je omezit riskování finančních institucí.

Nová pravidla vyžadují, aby se v hotovosti vyplácelo maximálně 30% bonusů, aby se výplata 40-60% bonusů odložila nejméně o tři roky a aby se nejméně 50% bonusů investovalo do „podmíněného kapitálu“, nové formy dluhu, kterou lze proměnit v majetek, když se finanční společnost ocitne v tísni. Nejvíce novátorským aspektem těchto nových pravidel je skutečnost, že se omezení netýkají pouze nejvyšších šéfů finančních institucí, nýbrž všech topmanažerů (ačkoliv definice topmanažera byla přenechána národním parlamentům).

Tento významný zásah do smluv mezi soukromými partnery se ospravedlňuje tím, že bonusy mohou mít systémový efekt. Vysoké platy v bankovním sektoru podle této argumentace odměňují úspěch, ale netrestají selhání. Když se situace vyvíjí špatně, mohou manažeři snadno přecházet z firmy do firmy a vyhýbat se jakémukoliv trestu. Tento systém odměňuje manažery za podstupování rizik i v případě, že jsou tato rizika nadměrná. Uvedené pokřivení je vnímáno jako jedna z hlavních příčin finanční krize z roku 2008.

Problémem tohoto argumentu je ovšem skutečnost, že neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval klíčový první článek jeho logiky. Mnoho výzkumů se snažilo a snaží prokázat spojitost mezi modely odměňování bankéřů a jejich riskováním, ale zatím se to žádnému nepodařilo. Nanejvýš tyto výzkumy shledaly, že lépe placení bankéři podstupují vyšší rizika, avšak není zřejmé, zda je to příčina, nebo následek. Bankéři institucí podnikajících s velkým objemem vypůjčených prostředků by měli být placeni více, protože na sebe berou vyšší riziko.

Jistě, tato šetření se omezují na pětici nejvyšších exekutivců, u nichž jsou údaje veřejně dostupné. Bohužel neexistují žádná veřejně dostupná data, která by stanovila kauzální vztah mezi odměnou za výkon charakteristickou pro bonusy a riskováním u níže postavených manažerů.

V tomto ohledu se Komisi pro vyšetřování finanční krize (FCIC), kterou zřídila vláda Spojených států, nabízí jedinečná příležitost. Díky pravomoci předvolávat vytipované osoby může FCIC taková data shromáždit a analyzovat. Lze jen doufat, že jakmile v prosinci zveřejní svou zprávu, budeme moci na tuto otázku odpovědět.

Předpokládáme-li, že kauzální vztah existuje, pak se evropská směrnice jeví jako docela dobře koncipovaná, přičemž však vykazuje jeden hlavní nedostatek. Je dobře koncipovaná, protože nezasahuje do výše kompenzací (jak mnozí lidé požadovali), nýbrž do formy, kterou bude tato kompenzace mít. Vyžaduje nejen to, aby se většina ročního bonusu vyplácela o tři roky později, ale také aby podléhala riziku. Povede-li si firma ve zmíněných třech letech špatně, ztratí manažer část akumulovaného bonusu nebo o něj přijde úplně. To snižuje motivaci k podstupování rizik, i když ji zcela neeliminuje.

Hlavním nedostatkem je, že lze tato omezení snadno obejít, protože se týkají pouze bonusů, přičemž banky stále udržují dělicí čáru mezi základním platem a bonusem. V současné době dostávají bankovní manažeři bonusy na začátku roku a jejich výše se odvíjí od individuálního výkonu manažera v roce předešlém. Bylo by velmi snadné zahrnout loňský bonus založený na loňském výkonu do letošní mzdy. O výši této mzdy, kterou lze plně vyplatit v hotovosti, se bude každý rok znovu jednat, čímž se obejdou všechna regulační omezení. Bez přímého vládního zásahu by bylo obtížné tento problém napravit.

Ve velkých finančních institucích se však motivace hazardovat na účet daňových poplatníků netýká pouze manažerů; vztahuje se i na držitele podílů, kteří jsou de facto chráněni vládou. Akcionáři bank mají přístup k pojištěným úvěrům, a přehnaně vysoké půjčky jim proto připadají neodolatelné. Omezíme-li motivační odměny manažerů, aniž změníme motivaci akcionářů, pouze tím akcionáře donutíme aktivněji se angažovat ve společnosti a volit jiné způsoby, jak zvýšit míru riskování.

Je-li problémem morální hazard vyplývající z faktu, že je určitá instituce příliš velká, než aby mohla padnout, pak řešením není omezování platů, nýbrž eliminace tohoto hazardu donucením akcionářů, aby emitovali další akcie nebo o ty své přišli, jakmile se bankovní dluh začne stávat riskantním. Jak jsme s Oliverem Hartem vysvětlili v nedávné studii, lze toho dosáhnout snadno tím, že regulátor zasáhne pokaždé, co credit-default swapy na dluh finančních institucí začnou být příliš vysoké.

Chceme-li jako doplněk (ne jako náhradu) reformy kapitálových požadavků zasáhnout do mezd, je nejúčinnější cestou nějaká obdoba daně, kterou zavedl bývalý britský premiér Gordon Brown: zvláštní daně na veškeré kompenzace přesahující určitou hranici, které se nevyplácejí ve formě akcií. Taková daň by měla dva pozitivní efekty: ponoukala by banky k rekapitalizaci, což by snížilo jejich přehnané investice s vypůjčenými penězi, a současně by nutila manažery více nasazovat na trhu vlastní kůži.

Je-li řešení tak prosté, proč ho žádný volený orgán dosud nezavedl? Obávám se, že politici chtějí být vnímáni jako „rasi na bankéře“, ale ve skutečnosti nemají na vyřešení tohoto problému zájem.

Luigi Zingales je profesorem podnikatelství a financí na Obchodní postgraduální fakultě Chicagské univerzity. Spolu s Raghuramem G. Rajanem napsal knihu Saving Capitalism from the Capitalists (Jak zachránit kapitalismus před kapitalisty).