Květen 24, 2011
Rozpad Jugoslávie byl přímým důsledkem zahraničních intervencí, které vycházely ze snah USA proměnit jugoslávskou ekonomiku v čistě kapitalistický systém. Taková je hlavní idea nového filmu Weight of Chains (Tíha řetězů), v němž mladý kanadský dokumentarista srbského původu Boris Malagurski na stovkách často dosud nezveřejněných archivních záběrů ukazuje nejen kořeny balkánské tragédie, ale ostře se staví k Evropské unii či Mezinárodnímu měnovému fondu. „Západ chce, abychom si mysleli, že to, co dělá, je příliš složité, abychom to mohli pochopit, a raději se prý nemáme ani ptát. Už mám dost toho, aby mi někdo předepisoval, co si mám myslet," říká Boris Malagurski.
Váš film mi připomněl, jak si Bill Clinton na ekonomickém fóru v Davosu kdysi stěžoval, že je velmi těžké privatizovat jugoslávské firmy, protože jsou vesměs v kolektivním vlastnictví svých zaměstnanců… a nedlouho poté začaly nálety.
Ve skutečnosti byste se ale musela vrátit až k Ronaldu Reaganovi, jehož hlavním cílem bylo zničit všechny podoby komunismu, a to za jakoukoli cenu. V případě Jugoslávie se tohle jeho úsilí stalo velmi nebezpečným, protože tam několik etnických skupin žilo sjednoceno jedinou socialistickou stranou, a případný přechod k demokratické společnosti musel být vzhledem k citlivosti této situace řízen velmi pečlivě a opatrně. V zájmu obyvatel Jugoslávie by to sice bylo, ale jaký zájem na tom mohl mít Západ?
Je důležité si pamatovat, že jugoslávský socialismus se od toho sovětského zásadně lišil. Tržně socialistická ekonomika Jugoslávie patřila k těm nejrychleji rostoucím a životní standard převyšoval i standardy některých západoevropských zemí. Naše továrny vyvážely svou produkci do celého světa a naše auta se dostala dokonce i na americký trh. Jugoslávská vláda nebyla demokratická, ale Jugoslávci na svých pracovištích požívali demokracie v zásadě hodně – do rozhodovacího procesu měl právo mluvit každý. Dnešní práci ve světě svobodného trhu bych spíš už ale přirovnal k diktatuře, protože zaměstnanci smějí být jen zticha a dělat to, co se jim řekne. A právě to chtěl Západ od Jugoslávie.
Pro Západ bylo pochopitelně smysluplnější náš průmysl zničit a pak ho za babku skoupit. Říká se tomu privatizace likvidací. Clinton ve své době tak jen pokračoval ve strategii, kterou vytyčily už vlády před ním, jak dokládá například americká Direktiva národní bezpečnosti číslo 133.
Dokumentujete, jak západní vměšování do jugoslávských vnitřních záležitostí vyostřovalo rozpory mezi jednotlivými etnickými skupinami, a konstatujete, že válka byla Jugoslávii vnucena zvenčí. Jako otřesný příklad nabízíte mimo jiné údajný citát prezidenta Clintona, který muslimskému předákovi Izetbegovičovi slíbil, že pokud „dodá" pět tisíc mrtvých, NATO na Srbsko zaútočí…
Západ jugoslávský konflikt vyprovokoval hned dvěma způsoby. Jedním z nich bylo oslabení země ekonomicky, tím, že trval na zničujících reformách Mezinárodního měnového fondu, a zároveň ukončil Jugoslávii veškerou pomoc, což je očividné ze směrnic amerického ministerstva zahraničí. Jugoslávci začali přicházet o práci, jejich životní úroveň klesala, inflace se začala vymykat kontrole a v těžkých dobách lidé vždy hledají obětní beránky. Když se situace stala dostatečně výbušnou, Západ začal podporovat obě strany proti sobě – zprvu stál veřejně na straně Srbů, což je povzbudilo k boji za své zájmy, přitom ale tajně podporoval i separatistické skupiny — zpravodajsky, ale samozřejmě také dodávkami zbraní.
V případě Srebrenice byly požadavky Západu vcelku jasné. Podle bosenského muslimského šéfa policie ve Srebrenici Hakiji Meholjiče, Bill Clinton bosenskému prezidentovi Alijovi Izetbegovičovi řekl, že cenou za to, aby NATO zasáhlo na jeho straně, má být pět tisíc mrtvých Muslimů. Velitel bosenské armády Naser Orič dostal na starosti komanda smrti, která vraždila Srby ve Srebrenici a jejím okolí v letech 1992 až 1995. Srby to silně provokovalo, tím spíš, že Srebrenica měla být demilitarizovanou zónou, což ovšem nikdy nenastalo. V roce 1995, téměř tak, jak Clinton údajně požadoval, byl pak Orič po splnění úkolu ze Srebrenice odvolán do Sarajeva, což srbským silám umožnilo město ovládnout. Následovala rychlá intervence NATO proti srbským silám, útok, který byl v rozporu i s vlastními regulemi NATO, protože Srbové žádného člena NATO nikdy neohrožovali.
Celým vaším filmem se přesto táhne přesvědčení, že lidé v bývalé Jugoslávii vždy chtěli hlavně mír. Platí to i dnes? Myslíte si, že je možná alespoň nějaká náprava?
Válka nikdy neřeší problémy, které k ní vedou – spory se dají řešit až v době míru. Jsem přesvědčený, že všichni lidé v bývalé Jugoslávii, občané všech etnik, chtěli hlavně mír. Stali se ale obětmi stovky let staré propagandy, která jim vymyla mozky a přiměla uvěřit, že jihoslovanské národy jsou si navzájem nepřáteli. Ta strategie se v ničem neliší od římského „rozděl a panuj". Co se stalo, nedá se vzít zpět, ale je na budoucích generacích, aby podrobně prozkoumaly, co že se to vlastně stalo. Poučením se z minulosti můžeme najít klíč k budoucnosti, přitom si ale stále musíme uvědomovat, co se s námi děje v současnosti, kdo nás k čemu využívá. Musí zkrátka přijít revoluce v myšlení.
Zpět k minulosti. Citujete mimo jiné Alana Weinsteina z americké National Endowment for Democracy, který říká, že jeho organizace v Jugoslávii dělá totéž, co pětadvacet let do té doby dělala CIA. NED je přitom zajímavá i pro nás. Například nynější český ministr obrany od NED dostal medaili, NED lze najít mezi finančními zdroji Člověka v tísni, slovenská premiérka byla v NED na „studijním pobytu"…
Kdekoli se zjeví NED, potíže nebývají daleko. Utvořil ji Ronald Reagan v 80. letech a v podstatě je to jen odnož CIA, jejímž cílem není prosazovat demokracii, ale čistě jen zájmy USA. Pokud by NED nebyla do politického systému v České republice hluboce zapojena, soudím, že by už čeští politici byli v západních médích dávno démonizováni za svou „nedemokratičnost" a „tyranství", stejně jako je dnes demokraticky zvolený Hugo Chávez považován za „diktátora". Pokud jste ale přítelem Západu, jako třeba saúdský král Abdalláh, můžete být diktátorem a stejně jste oslavován jako „pochodeň demokracie". Když se tedy Západ pokouší, třeba i prostřednictvím NED, prodávat svou „humanitárnost", měli bychom mít na paměti „humanitární" bombardování Jugoslávie v roce 1999 nebo nejnovější „humanitární" bombardování Libye.
Významnou roli v celém jugoslávském konfliktu sehrála i Madeleine Albrightová, kterou Václav Havel kdysi uváděl mezi svými možnými nástupci. Nedávno se v médiích objevila zpráva, že vydělala miliony dolarů na prodeji mobilního operátora v Kosovu. Nemáte k jejím aktivitám v Kosovu podrobnosti?
Sám bych se jí na mnoho věcí rád zeptal, ale Madeleine Albrightová původně domluvený rozhovor pro můj film zrušila. Stalo se to na poslední chvíli, když už jsem byl ve Washingtonu. Madeleine Albrightová vlastní globální poradenskou firmu Albright Stonebridge Group a víme, že politika je pokračováním ekonomiky jinými prostředky. A válka je zase pokračováním politiky jinými prostředky. Pokud si někdo myslí, že paní Albrightové záleželo na lidech v Kosovu, ať se zamyslí nad tím, co všechno bombardováním Jugoslávie v roce 1999 finančně získala. Poté, co NATO převzalo kontrolu nad Kosovem, OSN rozhodla, že bělehradský mobilní operátor Mobtel nemá licenci pro působení v Kosovu — licence mu byla odebrána bez jakéhokoli zdůvodnění, stát se tak ale muselo, aby se uvolnila cesta pro soukromou firmu paní Albrightové. Nezapomeňte, že Albrightová v roce 2006 přijala funkci zvláštní poradkyně předsedy správní rady kosovského internetového poskytovatele Ipko Net. Firma pak založila společný podnik se smíšeným kapitálem s American Western Wireless International ze Seattlu. A firma Albright Stonebridge Group dnes vlastní francheesu na veškerý mobilní byznys v Kosovu. Pochybuju, že by toho všeho dosáhla, kdyby NATO nevstoupilo do Kosova.
Srbský deník Politika vás označil za „srbského Michaela Moora", i když ve svém filmu Srby nijak nešetříte…
Vážím si názoru Politiky, ale myslím, že moje práce je oproti té Mooreově přece jen složitější. Zatímco si Moore vybírá témata, o něž je na Západě velký zájem, já se snažím ukazovat věci, o nichž se toho ví jen velmi málo. Můj film vypráví o rozpadu Jugoslávie, ale moje poselství je širší. Chci ukázat, že naděje umírá skutečně až jako poslední, a připomenout lidem ve východní Evropě, že jsme v tom společně. Nikdy jsme se neměli stát rovnými partnery a kolegy v bratrstvu národů zvaného Evropská unie, ale vždy jsme měli být jen trhem pro západní průmyslovou produkci a trhem levné pracovní síly.
První fází jakékoli změna je ale to, že si situaci uvědomíme, což se nemůže stát, pokud si do uší budeme pořád strkat sluchátka iPodů a myslet si, že se problémy vyřeší samy od sebe. Musíme se začít vzdělávat, rozhlížet se, kdo nejlépe obhájí naše zájmy, a přestat už slepě věřit, že vše, co se třpytí, je zlato. Východoevropané prošli revolucemi financovanými Západem, který má proto nyní pocit, že si může dovolit prakticky cokoli. Podle mého ale nastal čas pro NAŠI vlastní revoluci, která by tentokrát sloužila našim zájmům.
Boris Malagurski (1988) – rodák ze Subotice žije v kanadském Vancouveru a je autorem tří dokumentárních filmů, z nichž největší věhlas (a několik cen z festivalů) zatím získal snímek Kosovo: Can You Imagine? natočený v roce 2009 (Více v Literárkách 22/2009). Nový snímek Weight of Chains (124 minut) Boris Malagurski režíroval, produkoval a sám k němu i napsal scénář.
Rozhovor Literárek s Borisem Malagurským o filmu Kosovo: Can You Imagine?
Převzato z Literárek
