Borlaug a bankéři

NEW YORK – Nedávné úmrtí Normana Borlauga přináší vhodný okamžik k zamyšlení nad základními hodnotami našeho ekonomického systému. Borlaug získal Nobelovu cenu míru za své přičinění o vyvolání „zelené revoluce,“ která zachránila stovky milionů před hladověním a změnila globální ekonomickou krajinu.

Před Borlaugem svět čelil hrozbě malthusiánské noční můry: přibývajícímu počtu obyvatel v rozvojovém světě a nedostatku potravinových zásob. Představme si, jaké trauma by asi země jako Indie utrpěla, kdyby se její půlmiliardová populace rozrostla na dvojnásobek a přitom se jí stále dostávalo taktak stravy. Nobelovou cenou poctěný ekonom Gunnar Myrdal před zelenou revolucí předpovídal, že Asii, zabředlou do chudoby, čeká pochmurná budoucnost. Namísto toho se Asie stala ekonomickým tahounem.

Jako živoucí potvrzení Borlauga by mělo posloužit i vítané nové odhodlání Afriky bojovat proti hladu. Skutečnost, že na nejchudší kontinent světa, kde je zemědělská produkce oproti Asii jen třetinová, zelená revoluce nikdy nepronikla, naznačuje, že tu je mnoho prostoru pro zlepšení.

Zelená revoluce se samozřejmě může ukázat jen jako dočasný oddech. Vystřelující ceny potravin před globální finanční krizí představovaly jistou výstrahu, stejně jako zpomalující tempo růstu zemědělské produktivity. Indický zemědělský sektor například za zbytkem tamní dynamické ekonomiky zaostává a má na kahánku, neboť hladiny spodní vody, na níž velká část země závisí, překotně klesají.

Borlaugova smrt v 95 letech nám ale také připomíná, nakolik se náš žebříček hodnot pokroutil. Když Borlauga ve čtyři hodiny ráno zastihla zpráva o ocenění, dřel už na mexických polích, v rámci svého nekonečného úsilí o zdokonalování zemědělské produktivity. Nedělal to za nějakou horentní finanční odměnu, ale z přesvědčení a zápalu pro svou práci.

Jak obrovský existuje rozdíl mezi Borlaugem a finančními mágy z Wall Street, kteří přivedli svět na pokraj krachu. Tvrdili, že je nutné je bohatě platit, aby byli motivovaní. Aniž by se řídili nějakým dalším hodnotovým kompasem, struktury pobídek, které přijali, je motivovaly – ovšem ne k tomu, aby zaváděli nové produkty zlepšující životy obyčejných lidí anebo přispívali k řízení rizik, jimž lidé čelí, nýbrž k tomu, aby svým krátkozrakým a chamtivým jednáním ohrozili globální hospodářství. Jejich inovace se zaměřovaly na obcházení účetních a finančních regulací, které měly zajišťovat transparentnost, efektivitu a stabilitu a předcházet zneužívání méně poučených lidí.

Tento kontrast má i hlubší pointu: naše společnosti tolerují nerovnosti proto, že jsou pokládány za společensky přínosné; jde prý o cenu, již platíme za to, že máme pobídky motivující lidi, aby jednali způsoby, které přinášejí společenské blaho. Neoklasicistní ekonomická teorie, která už sto let na Západě dominuje, má za to, že odměna každého jednotlivce odráží jeho mezní sociální přispění – čili jeho přínos pro společnost. Tím, že se lidé mají dobře, konají prý dobro.

Jenže Borlaug a zmínění bankéři tuto teorii vyvracejí. Kdyby měla neoklasicistní teorie pravdu, Borlaug by patřil k nejbohatším lidem na světě, kdežto naši bankéři by se tísnili ve frontách na polévku pro chudé.

Samozřejmě že na neoklasicistní teorii je zrnko pravdy; kdyby nebylo, pravděpodobně by se tak dlouho neudržela (i když v ekonomii špatné myšlenky často přežívají pozoruhodně dlouho). Nicméně zjednodušující ekonomické uvažování osmnáctého a devatenáctého století, kdy neoklasicistní teorie vznikala, je pro ekonomiky jedenadvacátého století naprosto nevhodné. Ve velkých korporacích je často těžké dopátrat se přispění konkrétního jednotlivce. Takové korporace překypují „agenturními“ problémy: přestože zaměstnanci s rozhodujícími pravomocemi (výkonní ředitelé) mají jednat jménem svých akcionářů, mají širokou svobodu prosazovat své vlastní zájmy – a často to dělají.

Čelní představitelé bank sice odkráčeli se stovkami milionů dolarů v kapse, ale všichni ostatní v naší společnosti utrpěli – akcionáři, držitelé dluhopisů, daňoví poplatníci, majitelé domů, pracující. Investory bank jsou často penzijní fondy, které také narážejí na agenturní problém, protože i jejich ředitelé rozhodují za ostatní. V takovém světě se soukromé a společenské zájmy často liší, jak jsme během současné krize dramaticky zažili.

Vážně je někdo přesvědčen, že šéfové amerických bank znenadání oproti všem ostatním v ekonomice tak výrazně zvýšili svou produktivitu, že si zaslouží obrovské nárůsty odměn, které v minulých letech získali? Skutečně je někdo přesvědčen, že američtí ředitelé jsou o tolik produktivnější než ředitelé v jiných zemích, kde jsou odměny skromnější?

Ještě horší je, že oblíbenou formou odměn se v Americe staly akciové opce – často v hodnotě převyšující základní mzdu řídícího pracovníka. Akciové opce jsou pro vedoucí pracovníky štědrou odměnou, i když akcie stoupají kvůli cenové bublině – a i když se akciím srovnatelných firem daří lépe. Není divu, že opce na akcie vytvářejí silné pobídky ke krátkozrakému a přehnaně rizikovému chování, jakož i ke „kreativnímu účetnictví,“ jež manažeři napříč ekonomikou dopracovali k dokonalosti pomocí mimobilančních lumpáren.

Vychýlené pobídky pokřivily naši ekonomiku i společnost. Prostředky jsme mylně pokládali za účely. Náš nabobtnalý finanční sektor narostl do takových rozměrů, že ve Spojených státech tvořil přes 40 % podnikových výnosů.

Nejhorší důsledky ale postihly lidský kapitál, náš nejvzácnější zdroj. Absurdně velkorysé odměny ve finančním sektoru přiměly některé z nejbystřejších lidí ke vstupu do bankovnictví. Kdo ví, kolik Borlaugů mohlo být mezi těmi, jež zlákala vidina bohatství Wall Street a londýnské City? I kdybychom přišli jen o jediného, náš svět by byl nezměrně chudší.