Pár okamžiků potom, co sněmovna 101 hlasy schválila návrh zákona o reformě penzí, se mezi novináři ocitl i ministr zahraničí Schwarzenberg, části naší veřejnosti kdysi vnímaný jako jakýsi strážce či ochránce naší veřejné morálky. Stále se ještě potácející na tomto pomyslném piedestalu zde vzdoroval uštěpačným novinářským dotazům a svými odpověďmi na ně znovu a znovu uváděl na pravou míru, jak to s tou jeho morálkou i s piedestalem pod ním ve skutečnosti vlastně je.
Takže si poslechněte: To, že bývalý místostarosta Kolína a k šesti letům nepravomocně odsouzený Pekárek zasedl v parlamentu a svým hlasem zachránil vládu, je podle ministra naprosto v pořádku. Ale teď, když už je vláda zachráněna, je čas, aby si Pekárek sbalil svých pár švestek a co nejrychleji ze sněmovny zmizel. Tolik tedy rádoby naše morální autorita a navíc i český šlechtic. A teď si, občánku, tohle knížecí pojetí práva a spravedlnosti přeber v hlavě a trp si dál představou, že člověk, který tohle pojetí představuje, si dělá čáku být tvým prezidentem. A pokud je ti to málo, múžeš si tuhle morálku převádět na pracovní pole ministra, čili na naši zahraniční politiku, a v tu chvíli pochopíš vše dříve nepochopitelné:
-
Proč jsme tak náruživě souhlasili s bombardováním Jugoslavie, našeho jediného skutečného bratra z doby Mnichova a násilně potlačeného Pražského jara
-
Proč jsme se hnali, div jsme na bradu nepřepadli, abychom uznali mafiánskou vládu Kosova
-
Proč jsme tak nadšeně vypravovali žoldnéřské voje do oblastí, jejichž sporům nerozumíme a máme též co nejomezenější právo do nich mluvit atd.
Taky je ti z toho smutno a taky se ti jaksi samovolně při představě toho všeho zatínají pěsti? Útěchou nechť ti tedy je, že v tuhle chvíli stejně jako ty trpí zhruba devadesát procent našich lidí a že tahle miliony sdílená vůle brzy vyvře na povrch.
