Přes víkend se toho zase na Blízkém východě událo tolik, že to vezmu opravdu letem světem. A začnu u Palestinců, kteří žádost o uznání své státnosti předají v OSN 20. září, nebo aspoň tak to zatím předpokládá ministr zahraničí ramalláhovské vlády. Jinými slovy, nejpozději za měsíc a týden začne mela, přinejmenším ta diplomatická.
Onoho 20. září by navíc Palestinci na výzvu prezidenta Abbáse měli začít s masovými demonstracemi na podporu žádosti, i když se spíš zdá, že budou demonstrovat i tak, aniž by poslouchali muže, jehož popularita je kvůli zkorumpovanosti a loutkovitosti mezi Palestinci prachmizerná. Mimochodem, Abbásova vláda je bez peněz, palestinským bankám dluží majlant a nikdo už jí nechce půjčovat… To je ale trvalka, a tak je mnohem zajímavější zpráva palestinské agentury Ma´an, podle níž Mahmúd Abbás v rozhovoru s delegací amerického Kongresu a Senátu prohlásil, že bezpečnost budoucího palestinského státu bude předána jednotkám NATO pod americkým velením. Nevím, zda se Abbásovi po vzoru libyjských povstalců zachtělo něco natovských bomb, ale představa, že by vojáci NATO pod americkým velením bránili Palestince před izraelskými kolonisty/osadníky a vojáky, je kouzelná. A stejně zní i požadavek, že na svrchovaném palestinském území nesmí být jediná izraelská osada… No, uvidíme.
A když už jsem u Palestinců, tak americká agentura USAID v pátek oznámila, že končí s veškerými humanitárními dodávkami do Gazy, protože se Hamas do pomoci míchá… a v sobotu už se Hamas s Američany zase dohodl. Rychlost na Blízký východ až nepředstavitelná. A navíc se ukazuje, že už v regionu každý mluví s každým, což je samozřejmě dobře.
Vývoj v regionu (tedy nejen na palestinských územích) mezitím dělá vrásky izraelskému vedení, které neví, co si počít ani s domácím masovým sociálním hnutím (o víkendu se vůbec poprvé přelilo i na palestinská území, do největší izraelské ilegální kolonie Ariel), ani s prakticky generální stávkou lékařů a zdravotníků. Bývalý ministr zahraničí Moše Arens k postavení Izraele v oblasti připomíná, že obě mírové smlouvy, které Izrael 
s arabskými zeměmi uzavřel, udržoval s diktátory, egyptským Sadatem (později pod vedením Mubaraka) a s jordánským králem Husajnem. Jordánsko se s Izraelem dělilo o zpravodajské informace o skupinách typu Al Kajdy nebo Hamasu a hlídalo hranici Západního břehu, za Mubaraka Egypt potlačoval islamisty sympatizující s Hamasem a pomáhal udržovat blokádu Gazy (a taky podporoval třeba i agresi do Gazy známou jako Operace Lité olovo). Nicméně, v obou případech motivem nebyla láska k Izraeli, ale jen to, že palestinské a islamistické aktivisty považovali i za hrozbu sebe samých. Teď se mnohé mění a Izrael má sice dvě mírové smlouvy, ale… A jen pro úplnost k Izraeli – izraelská armáda začala znovu zaminovávat hranice se Sýrií, prý aby zabránila palestinským demonstrantům v průniku na své území, které je ale ve skutečnosti syrské. (Mimochodem, izraelské kazetové bomby shozené ve válce v roce 2006 dodnes zabíjejí lidi na jihu Libanonu).
Čímž se plavně dostáváme k Sýrii. Je zvláštní, jaké ticho se rozhostilo kolem jednání představitelů skupiny BRICS (Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky, zatímco zbylí členové – Rusko a Čína – blokují protisyrské rezoluce v Radě bezpečnosti OSN) v Damašku. Cosi se možná dalo do pohybu – o důležitých věcech se vždy dlouho mlčí –, ale režim v každém případě mezitím do potlačování vzpoury v Latákii nasadil i námořnictvo, lidé dál umírají, i když, nezapomínejme, jistě v nesrovnatelně menší míře, než při americké (a obecně západní) demokratizaci Iráku či Afghánistánu. Turecká média naznačují, že prý je Erdoganova vláda připravena spolupracovat na mezinárodním vojenském zásahu v Sýrii, ale není jasné, s kým by chtěla útočit. USA podle všeho na další válku už nemají ani vojáky ani peníze a navíc už jim v regionu nepomáhá tolik diktátorů, co ještě nedávno. Nejrůznější analýzy tureckého postoje k Sýrii znějí někdy i zajímavě (mluví se třeba o snaze premiéra Erdogana stát se „šéfem" sunnitských muslimů v celém regionu), nicméně jaksi až moc teoreticky či megalomansky, takže, zkrátka, uvidíme.
A mezitím v Libyi… se podle New York Times povstalecké hnutí rozkládá na součástky – kmenové a jiné – a více než proti Kaddáfímu začínají bojovat mezi sebou a přitom jeho ozbrojenci rabují dobyté vesnice a vyhánějí jejich obyvatele za to, že údajně podporovali Kaddáfího. Příznačným asi bude, že NATO za této situace zvyšuje libyjským rebelům dodávky munice. Reuter´s do toho ale oznámil, že Tripolis a Benghází vyslaly diplomaty k přímým jednáním, které se odehrávají v Tunisku, konkrétně na turistickém ostrově Djerba, a prý jsou z obou stran míněny zcela vážně. (Obě strany to ale popírají).
A Egypt. Tamní média zeširoka a zvesela popisují, jak se šéf vojenské junty a Mubarakův pudlík Tantáví minulý pátek vydal na Tahrír. První otázka z davu zněla: „Kdy Egypt vypoví mírovou smlouvu s Izraelem?" a hned další se pak týkala dodávek egyptského zemního plynu Izraeli. Tantáví prý na náměstí vydržel osm až 30 minut (podle různých novin) a šel se zase před lidem schovat. Pár dní na to totiž právě v koordinaci s Izraelem rozmístil na Sinaji nejméně dva tisíce vojáků s tanky, kteří mají nejen zajistit bezpečnost plynovodu do Izraele, z něhož větší část zisků proudívala do kapse Mubarakova rodinného klanu, ale i potlačit tamní čím dál sociálně zoufalejší a proto agresivnější beduínské klany. Je zvláštní, že návrat egyptských vojáků na Sinajský poloostrov, kam nesměli na základě dohod z Camp Davidu, mnozí Egypťané vlastenecky vnímají jako vítězství.
Zajímavý názor k budoucnosti arabských revolt, a zvláště té egyptské, z MrZine: „Existuje mnoho rizik, včetně toho, že v krátko až střednědobém horizontu převáží reakční islamistická alternativa. Takový je mimochodem i plán USA, který bohužel podporuje také Evropa, přinejmenším co se týče Egypta. V plánu je utvořit alianci reakcionářských egyptských sil a Muslimského bratrstva, což podporují i spojenci Washingtonu v regionu — v čele se Saúdskou Arábií — a dokonce i Izrael. Bude to mít úspěch? Je možné, že to ve střednědobém hledisku bude fungovat, nicméně se tím neřeší žádný z egyptských problémů. Protestní hnutí, boj, bude proto pokračovat dál a sílit…"
V noci na dnešek se do médií dostal návrh nových „základních ústavních principů": mluví o Egyptě jako o občanském (tedy neislámském) a pluralitním státě a druhý odstavec vedle klasické formulace o islámském zákonodárství coby zdroji legislativy přiznává – pokud to po ránu dobře čtu — práva nemuslimům řídit své záležitosti podle svého. To bude islamistického (možná až hájkovského) řevu!
BTW, 85 procent z americké porevoluční pomoci Egyptu – tedy z 65 milionů dolarů — dostávají americké firmy a agentury. A třeba 200 tisíc dolarů dostal proizraelský think-tank, který Breivik ve svém manifestu citoval hned 23krát.
No nic. Počty amerických a jiných okupačních náletů v Afghánistánu se od roku 2009 ztrojnásobily, a skutek dál utíká. Postavení okupačních sil se navíc mírně – alespoň z hlediska mediálního a oficiózního – zkomplikuje, protože osvědčená loutka prezidenta Karzáího se rozhodla, že už se nezúčastní třetích neuvěřitelně zfalšovaných voleb, které ho pokaždé zázračně vynesly do čela země a k pozici kývače okupantům. Skvělý text o temné budoucnosti USA a NATO v Afghánistánu bez Karzáího má Christian Science Monitor. (Mimochodem, USA se hodně zlobí na Italy, žeplatili Talibanu, aby na ně neútočil.)
Bahrajnská opozice oznámila bojkot záříjových parlamentních voleb a pak přihlížela, jak krvavý vládce pokrytecky zorganizoval demonstraci proti potlačování opozice v Sýrii.
A už jen pár perliček: aktuální dovolená 81 amerických kongresmanů a senátorů v Izraeli přišla AIPAC odhadem na 700 tisíc dolarů.
A zvláštní je také to, jak americký týdeník Time ještě v roce 1977 psal o Izraeli…
A k tomu Pákistán ukázal Číňanům tajný americký vrtulník, který se zřítil při zabíjení usámy bin Ládina. Číňané si ho mohli vyfotit i vzít si i vzorky pláště, který mu zaručoval neviditelnost na radaru…
Převzato z Literárek.
