Pokud se nám podaří učinit svět zelenějším, bezesporu to přispěje k odstranění některých rizik. Nová se ale objeví.
Přechod na elektromobily by například mohl vyvolat boj o lithium, jeden z omezených a geograficky koncentrovaných zdrojů. Spotřeba ohromného množství vody potřebného k produkci některých druhů alternativní energie by mohla vést k naprostému vysušení některých regionů a zvýšení rizika vzniku konfliktů o zdroje. A tím, že se budou všude ve světě budovat nové, emise neprodukující jaderné elektrárny, se zvýší riziko, že se teroristé zmocní nebezpečných jaderných materiálů nebo že další státy začnou vyvíjet jaderné zbraně.
S tím, jak se s námi začne pomalu černé zlato loučit, se možná začnou chýlit ke konci desítky let trvající ropné války, naši budoucnost však budou charakterizovat nové typy konfliktů, sporů a nevítaných překvapení (mezi nimiž možná nebude chybět ani poslední vlna ropných válek spojených s úpadkem některých z křehčích petrokracií). Jestli pohled do budoucnosti něco naznačuje, pak je to to, že se budeme muset vypořádat s řadou nových otřesů souvisejících s nestabilitou, k níž dojde v důsledku probíhající energetické transformace. Přibližme si některá z řady zelených geopolitických pnutí, jež nás mohou postihnout.
Zelené obchodní války
Jedním ze zdrojů napětí v mezinárodním systému typickým pro naši energetickou budoucnost se s velkou pravděpodobností stanou zelené obchodní války. Stačí vzít v potaz nový přístup Spojených států obsažený v nedávno schváleném klimaticko-energetickém balíčku. Jeho součástí jsou ustanovení zavádějící obchodní bariéry vůči zemím, které nepřijmou opatření zaměřená na snížení emisí. Zastánci zákona tvrdí, že dané kroky jsou nezbytné pro to, aby se snížilo riziko přesídlení společností do zemí s mírnějšími emisními standardy za účelem získání neférových konkurenčních výhod.
Zelený protekcionismus už je v plném rozkvětu. Když Evropská unie na podzim roku 2008 zvažovala zavedení restrikcí na dovoz biopaliv založených na řadě ekologických standardů, osm rozvojových zemí ze tří kontinentů jí pohrozilo soudem. Spory tohoto druhu mají dlouhou tradici, podnikatelé se však obávají, že zelený protekcionismus by mohl v následujících dekádách mezinárodní trhy zcela zadusit. Vyhlídky na zelené obchodní války nebo i jen na oportunistické čachrování s obchodními zákony za účelem „ochrany" domácích pracovních míst naznačují, že nás čeká období mezinárodního napětí, obzvláště mezi rozvinutými zeměmi a zeměmi třetího světa.
Vzestup a pád ropných velmocí
Mimoto budeme také svědky dalekosáhlých důsledků současného vzestupu a pádu petrostátů. Nejprve stoupající cena ropy (jež by se podle některých odhadů z Wall Street mohla vyšplhat až na 250 dolarů za barel) naplní jejich pokladny. V situaci, kdy bude dolar s největší pravděpodobností i nadále slabý, budou ropné velmoci k nechuti amerických nacionalistů hromadně skupovat levná americká aktiva.
Ropné velmoci čeká několik dobrých dekád. I za dvacet let bude svět stále získávat tři čtvrtiny své energie z ropy, uhlí a zemního plynu. Dnešní energetická infrastruktura se budovala dlouhé roky, a i kdyby došlo k revolučnímu technologickému pokroku, v krátkodobém horizontu se může energetický mix změnit jen mírně. Takže ačkoli Západ touží po snížení své závislosti na zemích OPEC – protože není dobré být na komkoli závislý, protože ropa je špinavá a ničí životní prostředí, protože osud způsobil, že se ropa nachází v nejnebezpečnějších oblastech světa, protože ropa je drogou, která zkazila charakter mnoha jejích producentů – budou mít exportéři ropy v blízké budoucnosti i nadále značnou moc.
Ropné velmoci budou bohaté, vlivné – a v úpadku. Ty předvídavější z nich možná využijí času, který jim bude dán, aby se připravily na budoucnost. Pomalá smrt ropné ekonomiky, spolu se sociálními tlaky, které povedou k politickým sporům a okrádání sousedů oportunistickými politiky, nicméně povede k bouřím.
Je těžké předpovědět, kde přesně k těmto sporům dojde. Příliš představivosti ale netřeba. I laik dojde k závěru, že na ropných exportech závislé Rusko, které bude čelit klesající poptávce, tenčícím se zásobám a bezprecedentní demografické krizi, se bude cítit ohrožené tak, že s velkou pravděpodobností ohrozí i své sousedy. Nebo zvažme, jak nevyhnutelný úbytek ropy ovlivní střet o nástupnictví v Saudské Arábii, pokud už předtím nedojde ke kolapsu současné struktury pod tíhou špatného hospodaření a zanedbávání obyvatel země vládnoucí rodinou. Ekonomické mocnosti čelící geologickému trestu smrti se s velkou pravděpodobností stanou nevyzpytatelnými. A nám ostatním dají, ať tak či onak, pocítit bolest.
Otřesy způsobené blížícím se jaderným boomem
V současnosti neexistuje prakticky žádný způsob, jak zabránit důsledkům změny klimatu, aniž bychom nezačali výrazně více spoléhat na jadernou energii. Jaderná energie nejenže neprodukuje prakticky žádné emise, je flexibilní a relativně energeticky efektivní, ale pro vyrobení stejného množství energie, jaké získáme z 3 600 tun ropy (kolem 80 000 barelů), postačuje jen jedna tuna uranu. Je mnohem sofistikovanější a prověřenější technologií než kterákoli jiná nová alternativa. Díky tomu již dochází, především v rozvojovém světě (více než dvě třetiny oznámených projektů jsou realizovány v rozvojových zemích), ke skutečné renesanci jaderné energie.
S jadernou energií je však naneštěstí spojena řada domnělých i skutečných rizik. Riziko výbuchu jaderných elektráren je, pokud budeme za indikátor považovat historii, velmi malé. Existují nicméně dva skutečné problémy. První, jak se bezpečně vypořádat s použitým palivem, druhý, jak zajistit bezpečnost paliva ve všech fázích jeho životního cyklu, obzvláště v relativně chudých rozvíjejících se zemích, které často leží v regionech zmítaných nestabilitou a hostí teroristické organizace s jadernými ambicemi.
Bezpečnostní riziko stoupá s každým novým programem. Přičemž to, že se podaří nějakému darebnému aktéru získat palivo na výrobu atomové bomby, není jediným katastrofickým scénářem, s nímž je třeba počítat. Radioaktivní odpad by mohl být zneužit na vyrobení špinavé bomby s devastujícími účinky. Vůbec největším rizikem ze všech je potenciální tajná výroba zbraňových programů.
Expert na jaderné zbraně Robert Gallucci mi jednou řekl, že vzhledem k rychlému šíření jaderných technologií je „téměř jisté", že dojde ke smrtelnému teroristickému útoku za pomoci jaderných zbraní. Taková událost by měla značné důsledky po celém světě v řadě různých oblastí, od občanských svobod po obchod. Zkuste si například představit, jaké by to bylo se den poté pokusit cokoli dopravit kamkoli do světa. Abych uvedl konkrétní příklad: v současnosti je ve Spojených státech předmětem vizuální kontroly jen pět procent dopravních kontejnerů. Jadernou katastrofou vyvolaný tlak na zavedení přísnějších inspekcí by mohl velmi snadno způsobit nahromadění milionů kusů zboží v amerických přístavech, čímž by došlo v důsledku poklesu nabídky ke značnému nárůstu spotřebitelských cen.
Nová smlouva o nešíření jaderných zbraní je už skoro sepsaná; americký prezident Obama usiluje o naplnění svého snu o světě bez jaderných zbraní. Přesto je jasné, že rizika, která představují národní arzenály, blednou ve srovnání s rizikem, že se teroristům podaří zneužít trhliny ve stále komplexnější celosvětové nukleární infrastruktuře.
Války o vodu a horší věci
V současnosti nemá 1,1 miliardy lidí přístup k čisté vodě a odhady naznačují, že do dvou dekád budou žít až dvě třetiny světové populace v regionech s nedostatkem vody. To, že se z vody stala „nová ropa", se stalo obecně přijímanou pravdou – jak pro cenu, kterou bude voda mít, tak pro konflikty, k nimž povede.
Hon za energetickými alternativami ropy by mohl problémy s vodou výrazně zhoršit. Některá biopaliva, včetně jinak efektivní cukrové třtiny, spotřebovávají značné množství vody (krom Brazílie musí většina producentů cukrovou třtinu uměle zavlažovat). Stejně tak jsou na spotřebu vody nesmírně náročné i různé technologie nutně potřebné pro ekologické využití uhlí. Hybridní automobily také zvyšují spotřebu vody, protože jezdí na elektřinu a většina elektráren používá vodu pro své chlazení. Dokonce i na výrobu s vodou zdánlivě nijak nesouvisejících technologií, jako jsou křemíkové čipy (klíč ke všemu možnému včetně efektivnějšího využívání energie), je třeba značného množství vody.
Země by se s tímto problémem mohly začít vypořádávat zvýšením cen vody. Případně by mohly začít stavět jaderná odsolovací zařízení, která proměňují slanou vodu v pitnou. Zatím jsou ale, jak zjistily země, které je instalovaly, zatraceně drahá, stojí stovky milionů dolarů.
Velká lithiová hra
Lidé v Asii, Evropě a Spojených státech jsou – z dobrých důvodů – čím dál víc nadšení z elektromobilů. Snižují naší závislost na ropě a mohly by hrát významnou roli ve snižování emisí oxidu uhličitého. Mají ale jedno slabé místo: baterie.
Zvažuje se celá řada možností včetně „vzduchových" baterií, které vyrábějí elektřinu přímo z reakce lithia s kyslíkem. Jako nejreálnější se nicméně jeví lithium-iontová baterie, jíž se užívá ve fotoaparátech, počítačích a mobilních telefonech. Lithium-iontové baterie mají větší kapacitu a vydrží déle než starší nikl-metal hydridové typy, což je předurčuje pro užívání ve vozidlech s omezeným úložným prostorem.
Lithium se v následujících letech stane velmi žádanou komoditou. Shodou okolností se však tři čtvrtiny známých světových zásob lithia nacházejí v jižním cípu Latinské Ameriky v poušti Atakama, již sdílejí dvě země: Chile a Bolívie, které (krom španělštiny a lithia) spojuje historická animozita upevněná pacifickou válkou na konci 19. století. Chile se podařilo odříznout Bolivii od přístupu k moři, což byl manévr, který La Paz trápí dodnes.
Pokud obě lithiové velmoci začnou bojovat o investory, mohlo by se to, že Bolívie nemá pobřeží, opět stát ožehavým tématem. Soupeření mezi bolivijskými a chilskými lithiovými doly by dost možná mohlo vést ke druhé pacifické válce, přičemž je také třeba vzít v potaz skutečnost, že s lithiem jsou spojeny značné ekologické škody. Vzhledem k tomu, že USA již dnes dovážejí 61 % svého lithia z Chile, mohlo by napětí mezi Chile a Bolívií ohrozit snahy USA o rozšíření elektromobilů. Chile a Rusku, které má také významné zásoby lithia, by se navíc naskytla ideální příležitost s této situace těžit, ba co víc, konflikt mezi Chile a Bolívií by s velkou pravděpodobností zvýšil šance na přežití starších baterií vyráběných z méně efektivních zdrojů (nebo by povzbudil rozvoj jiných technologií, jež užívají jiné látky s jinými slabinami). Ať to dopadne jakkoli, možnost vypuknutí regionální lithiové horečky nám připomíná skutečnost, že vzroste poptávka po vzácných surovinách. A dobře víme, kam to může vést.
***
Co si z toho všeho vzít? Opuštění starých špinavých paliv je jedinou cestou, jak snížit některá bezpečnostní rizika, kterým planeta čelí. Avšak musíme postupovat opatrně a vyvarovat se předčasného optimismu. Pokud uznáme, že zelenější svět bude stěží prost geopolitických problémů (a odpovídajícím způsobem se na ně připravíme), mohlo by se nám podařit najít způsob, jak zmírnit možné hrozby a minimalizovat nežádoucí dopady zoufale potřebných inovací.
Z časopisu Foreign Policy, říjen/listopad 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.
Převzato z Revue Politika
