Samozřejmě, že situace sociální demokracie v Česku je jedinečná. Je tady komunistická strana. Levice má jinou podobu než v jiných zemích. Některá specifika by se mohla jaksi rozvinout. Samozřejmě máme za sebou tady nějakou transformační historii, která se hodně podepsala na tom, že obrana sociálního státu tváří v tvář globálnímu kapitalismu je v našich podmínkách ještě těžší než v těch zahraničních zemích – sousedních zemích, ve vyspělých západních demokraciích. Protože ta transformační strategie byla nesena určitým paradigmatem, což bylo neoliberální paradigma, takže heslem samozřejmě byla liberalizace, odstátňování. Stát, sociální stát, nebo socialistický stát, byl naprosto delegitimizován v očích veřejnosti. Bylo snadné získat podporu občanů k jeho zničení a bourání, takže levice v tom měla strašně těžkou úlohu, když se pokoušela něco bránit z nějakých sociálních vymožeností, tak vždycky to působilo trapně, že obhajuje staré pořádky.
Takže ta delegitimizace socialismu v očích veřejnosti a to neoliberální paradigma bylo strašně důležité a navíc, protože levice samozřejmě se taky chtěla účastnit toho demokratizačního politického vývoje a podílet se na budování nového demokratického řádu, tak ona přistupovala na to neoliberální paradigma – ne snad na to neoliberální paradigma – ale účastnila se té transformace, které ideologicky bylo zaštítěno tím neoliberálním paradigmatem a snadno se diskreditovalo. To byl evidentní příklad třeba slovenské strany demokratické levice Petra Weisse, který vlastně nastoupil onu tolik očekávanou proměnu komunistické strany – udělal ji na Slovensku, ale protože se pak Strana demokratické levice spojila s Dzurindou a se slovenskou pravicí v jedné koalici proti Mečiarovi a budovali tam ten nový kapitalistický řád, tak se úplně diskreditovali.
A tudíž je to obtížné, nepochybně, ale myslím si, že v zásadě platí, že ta situace sociální demokracie v těch nových demokraciích minimálně ve střední Evropě je srovnatelná, není úplně jiná, není tolik odlišná od situace těch západních zemí, protože všichni nějak se potýkají s tou otázkou, co to znamená nebo, jak politicky proměnit smysluplně předložit veřejnosti obranu sociálního státu tváří v tvář tomu globálnímu kapitalismu v situaci, kdy moc národních států klesá.
Problém samozřejmě je – myslím, všichni, Jan Keller i Jiří Pehe – jak o tom hovořili, tak se vším v podstatě se dá souhlasit, takže nějakým způsobem budu rozvíjet ty myšlenky, ale myslím si, že problém není jenom najít ten správný slovník, oslovit určité typy, opomenuté skupiny ve veřejnosti, byť je to samozřejmě důležité a pro tu politiku sociální demokracie bezprostředně naléhavý úkol. I Jan Keller, když říká, že osud střední třídy v těch současných poměrech je dramatický, je alarmující, a sociální demokracie musí nějakým způsobem vést ten ideový zápas o její přízeň, získat si ji, naklonit si ji, takže to jsou všechno důležité věci.
Ale myslím si, že ta obrana sociálního státu tváří v tvář tomu globálnímu kapitalismu je mnohem tvrdší oříšek, než by se zdálo. Protože ono – za prvé ten sociální stát, to není něco, co je samozřejmě a všichni vědí, jak to vypadá a měli bychom se k tomu jednoduše vrátit. Není návratu – ten problém je prostě vážnější. Myslím si, že by se sociální demokracie spíš měla spolehnout nejenom na slovník, nejenom na oslovování skupin, všechno je důležité – ale i také otázka určité politické imaginace. Imaginace a určité schopnosti jakoby nově ten problém sociálního státu v kapitalismu tematizovat.
To nemůže udělat strana, to je možná intelektuální záležitost, ale myslím, že tam je jádro toho pudla. Pro sociální demokracii to musí znamenat, že se nějak hlásí ke třetí cestě. Já si to nedovedu představit jinak. Je to třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem. To znamená co, třetí cesta? Takhle vznikala reformní sociální demokracie. Distancovala se od revolučního marxismu, protože ona chtěla ty sociální ideály nebo socialistické ideály, solidární spravedlnost nebo solidární společnost, spravedlnost, rovnost, dalekosáhle myšlenou. Tak tyto socialistické ideály chtěla spojit, najít symbiózu s kapitalistickou ekonomikou, protože kapitalistická ekonomika přece nebyla najednou, nebo mohla být pochopena ne jenom jako zdroj nerovností a vykořisťování a manipulace, vyhrocování rozporů, ale jako produkce bohatství, který se dá využít ku prospěchu všech, že se dají vytvořit i nějaké mechanismy redistribuce toho bohatství, využít ho ku prospěchu. Ta třetí cesta je samozřejmě složité téma – nechci tady dělat přednášku.
