Dobrý den. Já bych asi nepoužil tu formulaci, že jde o hledání třetí cesty. Protože ten termín mi připadá zavádějící – předpokládá nějaké dvě krajnosti, mezi kterými se vybírá nějaký zlatý či alespoň stříbrný střed. Já bych ten problém postavil jinak. Navážu nicméně na to, co bylo řečeno o sociálním státu. Řekl bych to takto. Udržení sociálního státu je tvrdý oříšek a stojí to za to pořád, to ano. Ale ten sociální stát nestačí. Budu se snažit slušně vysvětlit, proč.
Ta dnešní forma kapitalismu, o které tady už na začátku mluvil Jiří Pehe, je taková, že čím dál tím více uvádí toho občana řekněme jednoduše do nejistoty, do různých forem nejistoty. Taky o tom hodně psal Jan Keller, o tzv. prekarizaci. Ten občan – spotřebitel, zaměstnanec v různých těchto rolích – je neustále znejisťován tím tlakem na flexibilizaci práce, zpřísňují se požadavky na pracovním trhu, ta práce je nejistá, co se týče třeba i období, velikosti toho úvazku atd. Čili je tady ta situace čím dál nejistějšího občana, který potom vlastně se ohlíží po politice nebo po politické straně jako po určitém protektorovi, ochránci, který ho ochrání před těmi nejistotami. Tady vzniká potom poptávka po politicích, kteří nás ochrání před – a teď můžeme vyjmenovávat různé typy nebezpečí – že ti nám ujídají z nějakého společného koláče. Konec konců, i ty kauzy či kauzičky, které prodělala sociální demokracie na Praze 5 a v Mostě, tuším, zase je to ten typ takové té ochranitelské politiky. Přijde politik a řekne: Já tě, občane, ochráním před nějakými nepřizpůsobivými živly apod. To je krajní projev té jak říkám ochranitelské politiky, a se sociálním státem je ten problém, že ačkoliv může tady sloužit jako určitá protiváha, tak je sám lapen do té pasti, protože předpokládá toho občana, který je v nějaké permanentní nejistotě, nemá svůj osud ve vlastních rukou a potřebuje ze strany státu pomoc. Čeká, zda dostane či nedostane tu dávku, což bude hodně záviset na tom, kdo zrovna bude u vlády. Zda sníží či zvýši nějaké dávky, což může mít pro některé domácnosti velký existenční význam.
Kromě obhajoby sociálního státu by se tedy sociální demokracie měla pokoušet o změnu této situace. O spoluutváření nějakého aktivnějšího, sebevědomějšího občanství. Usilovat o občana, který má větší možnost si sám utvářet svůj osud. Nebýt jenom vydán těm silám toho globálního neoliberálního kapitalismu, a mohla by se sociální demokracie rozpomenout třeba na některé své myšlenky z dob První republiky, či z těch starších období. Například mám na mysli myšlenku družstevnictví. Dneska existuje koncept tzv. sociální ekonomiky, který, když se řekne v českém prostředí sociální ekonomika, tak se tím mají většinou na mysli takové ty chráněné dílny nebo třeba zaměstnávání handicapovaných. Na západě má ale tento koncept daleko širší význam. Má se tam na mysli pojetí ekonomiky, které není nutně proti zisku, není to jako nějaká charita, ale to podnikání tam slouží sociálním, environmentálním cílům. Má to hodně velkou vazbu na budování a rozvíjení místních komunit, místních nějakých třeba kulturních hodnot. Ale říkám, environmentální a sociální cíle. Hodně velkou roli tam hraje participace – spoluúčastenství – zaměstnanců přímo na rozhodování, na životě toho podniku.
Myslím si, že tento koncept sociální ekonomiky, který tady v Česku zapouští kořínky, ale není legislativně podchycený, a ti lidé, kteří se tím zabývají, by uvítali pomoc politiků, jak legislativní rámec tohoto vytvořit. Tohoto by se mohla nebo i měla chopit sociální demokracie, respektive kdo jiný, než sociální demokracie z těch politických stran hlavních. Je to možnost, jak vytvářet nějaký prostor, v němž ti občané mohou sami participovat na tom osudu – utvářet to prostředí a nebýt jenom vydáni…
