Budování státu II: Jaká ideologie?

Reklama






Pokusím se o to, co jako filosof nemám příliš rád, totiž o nárys politické ideologie vztažené k naší současné situaci. Mobilizace občanů v rámci politiky je možná jen tehdy, pokud se filosofické ideje stanou duševním majetkem svéprávných občanů. Svobodní a přemýšliví lidé si berou v otevřené a kritické debatě za své určité rozumné myšlenky. Na jejich základě pak provádějí změny ve společnosti, čímž se filosofie stává ideologií, tj. praktickým politickým vědomím té či oné aktivní skupiny občanů.

Ideologie není totéž jako politické programy stran a hnutí nebo příležitostné politické pamflety a prohlášení. Prvním filosofickým dílem programově ideologického typu byly soukromé a později i vydané poznámky Karla Marxe zvané „Německá ideologie“ a „Teze o Feuerbachovi“, které vznikly v roce 1845. Smysl ideologie vyjadřuje slavná 11. teze kritizující jeho kolegu, filosofa Feuerbacha: „Filosofové jen rozdílně vykládali svět; ale jde o to jej změnit.“ Od této chvíle vzniká ideologie jako vědomě produkovaná filosofie, fundamentálně zdůvodňující politické jednání a myšlení. Jde o zvláštní druh prakticky orientované filosofie, která ideově a logicky zdůvodňuje proměnu světa ve vědomí a v praxi svobodně jednajících politických subjektů. Takto se chápe ideologie i dnes, ve všech partajích zprava i zleva. Pro špatně čtoucí připomínám, že zde nemluvím o marxismu jako politickém hnutí, ale jako filosof vysvětluji historický vznik a politickou funkci ideologie: vznikla z filosofie u jednoho určitého myslitele. Jistěže nikoliv náhodou, ale to je jiná věc.

Pokusím se z hlediska klasických politických myslitelů různého ražení vytvořit systém logicky zdůvodněných idejí, které by mohly teoreticky zdůvodnit praktické politické jednání. Důvod ke vzniku nové ideologie dala poslední pravicová kapka, totiž nespravedlivé povodňové zdanění, připravované současnou vládnoucí klikou. No taxation without representation. Výklad bude jen namátkový, bez hlubšího filosofického zdůvodnění. Vědomě vytvářím na webu jen praktickou ideologii jako základ pro politický program jakékoliv strany. Schválně říkám „jakékoliv“, protože tyto řádky mohou číst a demagogicky dát do svého programu i různí fašisté a neokoni, které osobně rád nemám. Ale slibem nezarmoutíš nikdy, natož v politice.

Nejprve je třeba definovat, co rozumím pod pojmem „občanský princip“, z jehož hlediska navrhuji předkládanou ideologii. Občanský princip znamená nezištnou službu několika aktivistů pro všechny občany v té či oné veřejné věci. Přídomek „nezištný“ nemusí nutně znamenat práci zadarmo. Každý má právo na svou mzdu, pokud vykonává veřejně placený úřad. Nezištnost jako morální kvalita se vztahuje k osobnímu výkonu funkce.

Základní a neodstranitelné napětí panuje mezi elitní povahou občanské služby ve smyslu osobního poslání několika jedinců a obecným charakterem této zvláštní povinnosti vykonávané pro všechny, a často i jejich jménem. Toto napětí je neodstranitelné a musí být podrobeno trvalé debatě. Stejně tak je třeba trvale zkoumat veřejný charakter této zvláštní služby. Zmíněná „společná věc“ (res publica) nesmí být zaměněna za skrytý osobní nebo oligarchický zájem. Podstatně skrytý a polemický charakter toho, co je společné, vyžaduje trvalou obranu a trvalé definování. Ale o tom je politika od samého počátku v řecké polis.

Předkládaná ideologie občanství je zásadně zaměřená do budoucnosti, protože vidí politiku teleologicky, tj. z hlediska určitého cíle, který se snaží uskutečnit. Předložené teze chtějí vědomě sloužit následující politické praxi, které věřím jako občan i jako filosof:

  • Dynamika současných politických aktivistů činných v různých oblastech vede k tomu, že ta místní hnutí, která uspějí v komunálních volbách, se budou pro obranu našich oprávněných zájmů slučovat do koalic, a půjdou společně i do krajských voleb. Tím se občanský princip nyní spíše proklínaný, stane obecně vnímanou politikou. Poprvé by vznikla politická uskupení, která by překročila zastaralý a dnes i škodlivý rozdíl mezi tzv. „pravicí“ a „levicí“.
  • Politický cíl krajsky sjednocených aktivistů snad bude jednou v tom, že založí i novou politickou stranu. Měla by obhajovat jménem nás všech již prověřené občanské zájmy a jejich aktivní politické reprezentanty, a to na celorepublikové úrovni. Politicky zralí aktivisté by usměrnili tvorbu zákonů k původnímu smyslu res publica. Tím by se skutečná politika oddělila od idiotského smyslu toho, co je pouhým osobním nebo čistě skupinovým zájmem (řecky: tó ídion).
  • Ideový závazek pro občanské aktivisty je daný i dějinně. Třeba se nám podaří dokončit zmršenou sametovou revoluci, což bych si přál jako bývalý politický vězeň i pozdější aktivista OF. Koneckonců, nejde o první nedokončenou revoluci, viz tento článek. Je třeba hledat nové naplnění sametu, které se vědomě oddělí od pravdoláskového Václava Havla, který se přesunul do jiných sfér ducha. Revoluci, i když zmršenou, si nesmíme k dovršení všeho ještě nechat ukrást. Zejména ne těmi sametovými dědici a demagogy, kteří vyměnili princip občanského aktivismu za aktivní politickou a ekonomickou vyžírku.

Mým ideologickým cílem je dokončení vytunelovaného sametu, a to v rámci občanských aktivit, zatím organizovaných na úrovni místní samosprávy. Ale jejich potenciál je mnohem větší. Řečeno s apoštolem Pavlem, ospravedlnění sametové revoluce je dáno nikoliv „obřízkou“, čili proklamovanou či skutečnou účastí na činnosti bývalého OF, ale „vírou“, tj. aktivním nesením těch principů a idejí, které částečně realizovaly první svobodné volby v roce 1990. Navržená ideologie by měla pomoci všem aktivistům, a zejména těm z nové, porevoluční generace, kteří potřebují formulovat osobní a kolektivní politické postoje. Zvláště a hlavně by měla pomoci těm stranám a hnutím, které se teprve budou tvořit.

Ale ideologii nelze přeceňovat. Nárys ideové linie je jedna věc; politický program reálně uskutečnitelný zde a nyní je věc druhá; vytvoření partaje či úspěšná revoluce v některém ze současných zkorumpovaných uskupení je věc třetí; dlouhodobé udržení centrální moci a partajní struktury občanských aktivistů alespoň na úrovni krajů je věc čtvrtá; ideologické a mediální obhájení cílů strany a politického programu, zvláště v současné mocenské, až cynické manipulaci veřejného mínění, je věc pátá; sestavení kandidátky slušných lidí, sehnání peněz na volební boj, a možnost být opravdu zvolen, je věc šestá; reálné prosazení politických zájmů v parlamentu formou zákonů vyvzdorovaných vůči kompromisu, tlaku lobbistů, zastrašování a aktivních nabídek na korupci je věc nejdůležitější, a jistě nikoliv poslední. Ale sedmička je symbolické číslo plnosti.

Jako neplacený ideolog občanských aktivistů nabídnu pouze první krok. Když jsem byl krajský volební zmocněnec OF pro Jihomoravský kraj v prvních volbách 1990, tak jsem dělal i některé z ostatních kroků v tehdy daných revolučních podmínkách. A proto nesu s kritizovaným spoluvězněm Václavem Havlem nesmazatelný díl viny za to, že se OF nepřetvořilo na regulérní politickou stranu. To říkám pro ty kritiky, kteří právem napadají bývalé OF a její formální představitele (jako jsem byl i já) za to, že vlastní blbostí, naivitou a nedbalostí nenaplnili politické cíle sametové revoluce. Výzvu doby naopak správně pochopil a po svém provedl jistý bankovní aparátčík, jménem Václav Klaus. Na troskách OF zbudoval svou nyní nemilovanou ODS, v níž se jeho soukromé představy staly po vítězných volbách roku 1992 společnou, a posléze i vytunelovanou věcí nás všech.

Z uvedené kritiky Klause je jasné, že ideologii nelze dělat nezaujatě, na rozdíl od hodnotově neutrální politické filosofie. Jako politický filosof mohu neutrálně zkoumat totalitarismus nebo tunelování. Jako ideolog s nimi buď souhlasím, nebo nesouhlasím, a to v rámci těch společenských a politických zájmů, které jsem si vzal za své. Pokud někdo tvrdí, že ideologie je principiálně škodlivá, ať tedy ukáže, jak ne-ideově obhajuje praktickou politiku, za kterou se staví jako občan. Bez ideologického zdůvodnění bude náboženský fanatik, filosofický doktrinář, partajní demagog nebo kulturní krasoduch.

Každá kritická a odpovědná ideologie podporuje svými formulacemi určité politické hnutí a ideje. Viz výše uvedený politický proces občanské emancipace a zákonodárné suverenity, kterému aktivně pomáhám a který teoreticky obhajuji jako ideolog: No taxation without representation. Chci se jako ideolog zasadit o stát, kde budou slušní lidé mít efektivní vliv na tvorbu spravedlivých a rozumných zákonů, a to prostřednictvím nové stranické politiky, kterou hodlají kolektivně založit a osobně zdůvodňovat ostatním. Také ji budou muset finančně podporovat, a svépomocně tvořit její faktické organizační struktury. Jinak by nová politika dopadla stejně špatně jako dosavadní partajní establishment. Aby se nevynaložily čas a peníze nadarmo, budoucí politická činnost aktivistů musí dostat solidní ideologické základy.

 

Převzato z Umlaufovin

Přejít do diskuze k článku