Budování státu IV : Jaký jedinec do politiky?

Reklama


     Předešlé návrhy ideologie pojednávaly komunitní charakter politického prostoru a praxe z hlediska nadčasových idejí a hodnot. Od 18. století je stát utvářen teoriemi společenské smlouvy, které staví na zákonodárné vůli jednotlivce. Politiku vede respekt k přirozené svobodě jednotlivce a k jeho nezadatelným lidským a občanským právům, k nimž postupně přibyla i různě široká ekonomická a sociální práva. Nepíši knihu, ale ideologický návod k jednání pro vybranou politickou skupinu, o níž věřím, že představuje politicky nosnou budoucnost pro naši společnost (viz II. část). I v tomto případě pojednám pouze některé vybrané autory z moderní politické filosofie. Z jejich díla vyberu ty nosné ideologické momenty, které poskytují praktický návod pro jednání občanských aktivit, jež mají státotvorné ambice.

1. Montesquieu aneb diktatura exekutivy

File:Montesquieu 1.png     Šlechtic a obhájce konstituční monarchie Charles Louis Montesquieu vydal roku 1748 po celoživotním zkoumání spis nazvaný O duchu zákonů, kde se snaží určit povahu politických institucí vzhledem k zákonům. Francouzská i americká revoluce zavedla jeho princip rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou jako základní princip demokratické formy vlády. Všechny druhy moci jsou zároveň odděleny a zároveň závisí jedna na druhé. Vzájemným omezením jsou donuceny ke spolupráci, aniž by jedna moc zničila druhou. Liberální společnost zakotvuje efektivní svobodu jedince v rovnosti před zákonem, ve faktické možnosti volit a být volen, a tím určovat přes politicky ustavenou vládu chod veřejných věcí. A vláda zákona je možná pouze tehdy, pokud si bude trojí moc ve státě vzájemně konkurovat, a přitom bude odkázána jinou mocí do svých vlastních mezí. V současné vládě oligarchických zájmových skupin jasně vítězí pouhá exekutiva, tj. vláda. V ní dominuje správa jednotlivých ministerstev, z nichž vyniká správa měšce čili moc ministerstva financí. Pokleslá exekutiva vidí finance a rozpočet jako jediný zdroj moci ve státě. Ostatní složky moci odloučené od státního rozpočtu mají za úkol buď přímo sloužit vládě, nebo mají maskovat nerovnoměrné rozdělení všech tří složek moci. V současné éře exekutivně pojaté vlády dostává demokracie totálně na zadek z těchto důvodů:

  • Parlament vypracovává zákony na zakázku oligarchie, a navíc je schvaluje v tzv. "zrychleném řízení". Veřejnost nemůže nijak zasáhnout do tvorby zákonů. Ze zákonodárného procesu je dokonce vyřazena i řádně zvolená parlamentní opozice. Vláda si v podstatě vládne sama sobě, a to pomocí ad hoc vydaných dekretů schvalovaných poslušným parlamentem.
  • Exekutivní dekrety sledující ziskuchtivé a krátkodobé cíle oligarchie vytvářejí prostředí právní anomie, v níž nelze zajistit výkon spravedlnosti. Svévolná exekutiva fakticky paralyzuje výkon parlamentu, státní správy a soudnictví, a pak veřejnosti dokazuje zbytečnost obou ostatních pilířů moci.
  • Vytvářením falešným vědomím a demagogií ukazuje exekutiva obě ostatní složky moci jako neschopné nástroje vlády. Ta by ráda dělala pro lidi věci rychle a dobře. Ale nemůže tak činit kvůli "zkorumpovaným" poslancům, "zlým" soudcům a "líným" úředníkům. Od této ideologie je už jen krok k autoritativnímu a k fašistickému typu státu.
  • Soudní moc se stává služkou exekutivní moci, a to přes zpolitizované státní zastupitelství a skrze mocenské kliky dlouhodobě vládnoucí na ministerstvu spravedlnosti díky partajnímu obsazování klíčových postů. Úkol soudní moci sloužící exekutivě a oligarchii je jasný. Přes mafiánské instituce typu plzeňských práv je třeba infiltrovat do soudního systému zkorumpované jedince všeho druhu a skrze jejich skryté působení pak efektivně zajišťovat beztrestnost všem systémově důležitým zlodějům a politikům.
  • Systémem dlouhodobě přidělovaných koncesí na veřejnoprávní majetek (zdravotnictví, školství, důchody, stavby atd.) se rozdává moc a majetek těm privilegovaným skupinám, které nahrabaly značný majetek a vliv již za Klausovy privatizace. Tyto skupiny přes nově založené strany a za nimi stojící rodinné dynastie mohou ovládnout přes diktát exekutivy i celý stát, a to na dlouhé generace.
Riziko nadvlády exekutivní moci nad zákonodárnou a soudní tuneluje stát zevnitř, protože dlouhodobě ničí samotnou možnost demokracie jako vlády aktivních občanů. Exekutiva svěřená do rukou oligarchie jde v první řadě po veřejném majetku, který získá za cenu koncentrace politické moci. Moc je trvalá pouze tehdy, když je dlouhodobě ochromena zákonodárná činnost parlamentu, práce nezávislé justice, prokuratury, a pokud je zmařeno vyšetřování trestných činů, zejména zásadních zlodějen. Exekutiva musí z podstaty věci ničit občanský sektor a všechny veřejnoprávní instituce (příspěvkovou TV, veřejnoprávní zdravotnictví, důchodové zabezpečení atd.), které zatím stojí mimo její přímou kontrolu. Je jasné, že ze stejných důvodů nemůže ve státě tolerovat ani nezávislou úřední správu veřejných věcí, natož svobodný občanský sektor. Pod záminkou snižování administrativy bude veřejný výkon moci předán privátním firmám, které si tak pojistí přímý vliv oligarchie na výkon exekutivy v nižších sférách státní moci. Stát se tím vytuneluje definitivně. Z veřejné moci zůstane jen prázdná slupka vnější, třeba i demokraticky volené "reprezentace", ale bez faktického vlivu na chod veřejných věcí.

     Tato skrytá forma etatismu si v současné době nasadila masku neoliberální ideologie. Její exponenti tvrdí, že stát vlastně nepotřebujeme. Základem moci je prý izolovaný jedinec a nad ním stojící neviditelná ruka trhu, a z něj plynoucí moci. Ve skutečnosti jsme svědky diktatury oligarchie, která si zajistila trvalý vliv na stát, a ostatní občany odkázala do role izolovaných a znesvářených jedinců. Jsme svědky nekontrolovaného rozšíření státní moci, kterou si skrytě přivlastnila oligarchie vládnoucí skrze svou loutkovou vládu. Exekutivně pojatý neoliberalismus maskující skupinové zájmy oligarchie je ideologickou karikaturou skutečného liberalismu. Veřejná lež na jedné straně absolutizuje státní moc do neviditelných rukou oligarchie, a na druhé straně hlásá ideologii izolovaného jedince odděleného od všech politicky důležitých možností, jak rozhodovat o veřejných věcech. Klíčem úspěchu je vytunelování zákonodárné a soudní moci ve prospěch exekutivy. Pak je možno ovládnout celý stát. Tento fakt musíme stále znovu veřejnosti vysvětlovat, viz Manifest radikálního liberalismu. Neoliberální ideologii exekutivně pojaté moci chránící zájmy elity je třeba aktivně demaskovat na všech úrovních: fundovaně, s ironií a s českým vtipem. Dominující vliv občanských iniciativ na poli kultury je v tomto bodě naprosto klíčový.

2. Tocqueville aneb riziko masové rovnosti

http://faculty.frostburg.edu/phil/forum/Tocquevillealt.gif     Ze známého díla Demokracie v Americe (1840) jsou klíčové dvě věci, které souvisí s pečlivým pozorováním americké společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville dává odpověď na zkrocení pleonexie, kterou známe od Platóna jako destruktivní sílu v obci (viz III. část). Americká demokracie se podle Tocquevilla projevuje trvalou vášní k rovnosti všech občanů před zákonem. Američané věří, že tato rovnost je lidem dána od narození. Rovnost z hlediska vzájemného respektu stejného postavení před zákonem současně vede ke hledání osobního blaha a majetku. Tato individuální touha po majetku pochopitelně produkuje nerovnost. Politická a demokratická rovnost mezi lidmi nevylučuje individuální sociální nerovnost šancí a majetku. Občané kolektivně vyznávají politickou rovnost jako první a zásadní politický princip, ale zároveň se individuálně snaží v životě dosáhnout stále lepšího společenského postavení a bohatství. Američan z 19. století touží po obecné rovnosti všech a současně chce sociálně vynikat ve společnosti a chce žít ve stále větším blahobytu. Nerovnost majetku a společenského postavení je vyvážena demokratickým smýšlením, které efektivně a na všech úrovních uznává vzájemnou rovnost všech jako občanů. Druhý bod se týká rizika demokracie nazvaného "morální imperativ většiny" (l’empire moral de la majorité). Pocit rovnosti ("všichni přece chceme totéž") a harmonie materiálních zájmů ("všichni se chceme mít dobře") vede k demokraticky pojaté diktatuře většiny, která obětuje svobodu stádně pojaté rovnosti. Tocqueville kriticky pozoruje vztah k menšinám (černoši v USA) a ke svobodným jednotlivcům vybočujícím z řady. Rovnost daná jako nenápadná nadvláda veřejného mínění se může stát zlým pánem, protože nakonec utiskuje svobodného jednotlivce. Ve společnosti je třeba rozlišovat výkon práva a politické moci založený na demokratické vládě většiny (puissance de fait) a faktickou vládu veřejného mínění (puissance d’opinion). Veřejnost v demokratických poměrech významně ovlivňuje výkon veřejné moci, protože mínění většiny se může stát ve stádní vládě rovnostářské většiny skrytou diktaturou.

     V naší situaci má toto varování zásadní význam. Od 60. let žijeme v masové kultuře a v sociálním státu (welfare state), kde máme poprvé v dějinách lidstva biologicky volný čas pro konzum a pro zábavu. Masová kultura a mediální oblbování vytvářejí diktaturu veřejného mínění, které efektivně utvářejí veřejný prostor. Vytvářejí falešné vědomí, že jsme si všichni rovni a že všichni chceme totéž: Nacpat se, pobavit, lehnout a jít shánět peníze na další konzum. Šikovní manipulátoři veřejného mínění vytvářejí přes TV, noviny a média "morální imperativ většiny", který je demokratický co do potřeb a rovnosti, ale zásadním způsobem ničí individuální svobodu. Proti vytunelování demokracie ve jménu falešné konzumní rovnosti a neomezené sociálky je potřeba vidět následující.

  • Odmítnout říši náhražek ve spotřebě a v životě. Věci jsou kvalitní a tím i drahé, nebo průměrné výrobky, nebo laciné šmejdy. Stejně je tomu i s jakýmikoliv jinými hodnotami a kulturními statky. Změnou spotřebních zákonů musí být chráněna kvalita a dlouhodobě užitečné zboží, které slouží generačně. Totéž se týká materiálních a duchovních statků, které platíme z daní (infrastruktura, školství, ekologické zemědělství, kultura, veřejné stavby atd.).
  • Obsadit slušnými lidmi veřejnoprávní média, které přímo platíme z našich daní. Jde o klíčovou věc, protože imperativ veřejného mínění musí sloužit dlouhodobým občanským zájmům, a ne cílené politické demagogii pro vládnoucí oligarchii, jako je tomu nyní. Říše skutečných a trvalých hodnot musí získat důstojné obhájce.
  • Cílené vytváření občanského sektoru a všech asociací a iniciativ (ekonomicky, zákony, politickými programy stran). Pouze ve sféře občanských iniciativ umístěných uprostřed mezi politickými stranami a mezi privátně jednajícími jednotlivci se efektivně uskutečňuje touha po politické rovnosti.
  • Proti prosazované diktatuře sociálna jako falešnému vědomí rovnosti je třeba aktivně postavit příklad sametové revoluce. Její občanský a politický étos prosazoval svobodu a společenské změny, včetně práva lidí na spravedlivé získávání majetku a podnikání. Jedinečnost tvůrců hodnot všeho druhu a svobodní občané musí být uznáni ve své nezastupitelné hodnotě i vzhledem k poctivě nabytému majetku.
      Sdružováním občanů vzniká prostor aktivní spolupráce všech lidí dobré vůle na obecně prospěšných projektech a praxi. Tento fakt podle Tocquevilla fakticky zakládá demokracii. Tím se generuje klima rovnosti a respektu, které ve své podstatě nelze vynutit zákonem a pouhou školskou výchovou. V současné situaci je veřejné mínění manipulováno tak, aby nenávidělo svobodu a výjimečnost. Na jedné straně se generuje pocit existenčního ohrožení a nedostatku. Na druhé straně vzniká systém "chléb a hry", tj. říše spotřebních snů a ludických přeludů všeho druhu. Vzorový charakter dostávají módní a společenské ideály cíleně vytvářené mediálními spin-doktory placenými podle té či oné oligarchické objednávky (viz upadlá média jako MF Dnes, Lidovky, zprávy na TV 1). Vládu nad osobním životem máme svěřit do rukou povolaných "ekonomů" a jiných "expertů na život", které nám nastrčí vládnoucí skupiny. Ekonom, psycholog a samozvaný sociální darwinista ví lépe než my sami, kdo jsme a co potřebujeme. Mocí jmenovaní "experti" mají všem zajistit jakési úživné a existenciální minimum za tu cenu, že se vzdáme jakýchkoliv občanských práv a svobodného způsobu života). Vládou průměru se podporuje představa vlády jako technokraticky organizované státní moci konané pro blaho občana. Všichni se máme zapojit do honu za náhražkovými spotřebními a společenskými statky, kterých je prý navíc stále méně. Tuto manipulaci k falešné rovnosti v nedostatku ideologicky organizuje, mocensky řídí a mediálně podporuje zajímavá menšina. Vyvezla své majetky přes anonymní akciové společnosti do daňových rájů a její exponenti žijí ve vilách v Toskánsku či na Mallorce. Zavedený establišment vytváří diktaturu sociálna ve jménu oligarchické menšiny, která zevnitř vykradla stát, fakticky žije mimo Česko, a není nikde veřejně vidět. Uzavřený nomenklaturní charakter této skupiny vyvolených kontrastuje s falešným imperativem hrabivosti, který se nomenklatura tunelářů snaží zavést jako diktaturu většiny, a to přes spřízněnou politickou a mediální moc. Nyní má tato diktatura většiny už jasně xenofobní, až fašistický nádech. Protože není dost sociálna pro všechny, vylučme a izolujme v koncentrácích ty, které nám vládnoucí moc ukáže jako nevhodné kandidáty na stále se zmenšující společné statky. Výsledkem diktatury takto utvářeného ideologického vědomí bude ustavení "demokratické" rovnosti sociálně frustrovaných jedinců, kteří budou nenávidět svobodné a tvůrčí jednotlivce. Občanské iniciativy a kulturní tvůrci by na toto nebezpečí měli trvale upozorňovat, zejména mladší generaci. Diktatura falešně nastrčeného sociálna slouží ve skutečnosti antidemokratickým zájmům. V této opresivní podobě ji propaguje i sociálně demokratický partajní establišment.

3. Marx aneb drama odcizené práce a všemocného kapitálu

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Karl_Marx.jpg     Proklínaný a oslavovaný Karel Marx patří k největším filosofickým a politickým postavám moderny. Z jeho díla nás ideologicky zajímá dějinná role produktivní práce a funkce kapitálu v systému jemu vlastní, tj. v "kapitalistické" ekonomii. Tato historická formace je vytvářena díky pohybu kapitálu ve společnosti. Marxova obrana odcizené práce je doplněna o fundamentálně pojatou "kritiku ekonomie" na způsob Kantovy filosofie. Celoživotně vytvářené dílo "Kapitál" (1867) představuje ucelený ideologický výklad různých způsobů, jak peníze a moc z nich plynoucí působí na vědomí v epoše globálního kapitalismu. Z podstaty ideologie, kterou vytvářím, mne nezajímá spor o dějinnou roli marxismu. Z Marxova díla si vyberu ty momenty, které mají aktuální význam z hlediska budované ideologie pro občanské iniciativy.

     Za prvé, Marxovo dílo charakterizuje radikální obrana smysluplné práce jako výsostného zdroje svobodné lidskosti a dějinné povahy člověka. Nutně daná a stále znovu obměňovaná společenská dělba práce je něco zásadně pozitivního, na rozdíl od negativního systémového odcizení práce a zejména odcizení jí vytvořené kapitálové nadhodnoty. V této souvislosti je třeba jasně ukazovat pohrdání prací a pracujícími, které vládnoucí oligarchie razí skrze neoliberální ideologii. Čeští super-zbohatlíci se k majetku nedostali klasickou podnikatelskou cestou, ale z velké části přes podivnou privatizaci společného státního majetku. V Česku je tedy kapitál radikálně odcizen práci, a to dvojím způsobem. Za prvé, nikdy nebyly potrestány rozkrádačky privatizačních "géniů", kteří si vesele žijí na Bahamách, v Belize, v JAR a jinde. Navíc je systematicky pěstováno pohrdání těmi, kdo skutečně pracují. U mladých lidí vychovávaných po roce 1990 v novém ideologickém klimatu vznikl kolektivní dojem, že poctivě pracuje jen úplný blbec. Naopak je úplně normální krást a odbývat práci, kde to jen jde. Práce byla zásadně odcizena své společenské funkci i hodnotě od éry kupónové privatizace. Každý občan měl být malý a spokojený akcionář, bezpracně žijící z výnosu kupónové knížky. Po vytunelování tohoto mýtu nabyl trend pohrdání prací alarmující charakter potvrzený novou politickou reprezentací všeho druhu, zleva i zprava. Po posledních volbách 2010 vládne přímá ideologie odcizené práce. Tripartitní jednání mezi odbory, zaměstnavateli a vládou skončila arogancí moci; nový zákoník práce z nás má učinit nevolníky montážních firem; v mainstreamových médiích je za příklad úspěšné práce kladen makléř a burzián, kteří ve skutečnosti neprodukují žádnou přidanou hodnotu, pouze spekulativní kapitál. Hrabivost a neviditelná ruka trhu jsou v současné vládnoucí ideologii povýšeny na hnací síly dějin. Jedinou formou společensky uznané práce se stal management "lidských zdrojů", tj. vrchnostenské řízení těch, kteří doopravdy tvoří základní hodnoty.
    
     Další důležitý moment analýzy kapitálu spočívá podle Marxe v odhalení jeho ideologické funkce. Kapitál při své cestě společností skrytým způsobem proměňuje smýšlení jednotlivých sociálních aktérů. Ti se z hlediska smyslu života skrytě či otevřeně vymezují vůči nadřazené moci peněz. Ta je ideologicky oslavována jako nadosobní, vševládná a inteligentní moc. Díky prozřetelnostní inkorporaci kapitálu do našeho nejlepšího ze všech možných světů pak přirozeně vznikl svět bohatých a mocných jedinců. Pro ně mám pracovat a žít, protože tak si nejlépe pomohu i sám sobě. Pokřivená oslava peněz tvrdí, že pohyb a správa kapitálu údajně zakládá samotnou možnost svobody a smysluplného způsobu života. Z hlediska Marxovy analýzy společenských forem práce a kapitálem ovlivňované formy vědomí lze pozorovat v současné společnosti následující jevy.

  • Zásadní odcizení smysluplné práce a tvůrců skutečných hodnot. Ideologicky jsou odsunuti do pozadí ve jménu těch, kteří parazitují na plodech jejich práce, a navíc pilně dokazují svou společenskou nepostradatelnost. Toto falešné vědomí méněcennosti vůči samozvaným správcům kapitálu zakládá i poraženecké vědomí aktivně pracujících, kteří si nechali vinou vládnoucí ideologie kapitálu odcizit plody vlastní práce. Z takto utvářeného veřejného mínění spokojeně žijí současní společenští a političtí parazité na všech úrovních.
  • Kapitál musí dostat svou původní "investiční" funkci jako akumulátor a stimul pro individuálně a společensky vytvářené hodnoty, které svým pospolitým charakterem slouží zájmům všech občanů. Jeho podstatu tvoří jednak privátní charakter spravedlivě získaných osobních a duchovních statků a jednak společenská funkce privátního majetku. Tato dvojí funkce bohatství se musí odrazit ve spravedlivé formě daní a ve všeobecném určení všech statků, i těch čistě privátních.
  • Privátní kapitál a majetek byl získán přímou či nepřímou spoluprací všech občanů tohoto státu, a dnes i světové ekonomiky včetně jejích planetárních dopadů na další generace. Každé bohatství a kapitál představuje ve své podstatě nezrušitelný morální závazek vůči ostatním, zejména vůči těm nejchudším a nejvykořisťovanějším ve společnosti, a také vůči budoucím generacím. Tento aspekt kapitálu ve smyslu vědomé "socializace" a "futurizace" jeho podstaty je třeba stále znovu připomínat.
  • Hlavními producenty trvalých ekonomických hodnot a vlastního kapitálu jsou individuální podnikatelé všeho druhu a námezdní pracující. Cílené ničení nižší a střední vrstvy mentalitou externích montoven, neomezeným diktátem národních i nadnárodních korporací, řízeným úpadkem školství, vzdělanosti a posluhováním spekulativnímu kapitálu znamená přímou cestu do ekonomického otroctví.
  • Občanské iniciativy by měly přijít s novou ideologií kapitálu a práce. Nové zhodnocení "bohatství národů" by mělo v politice zohlednit váhu a vliv skutečných tvůrců hodnot všeho druhu. Jimi produkovaná nadhodnota tvoří zdroj nejen osobního, ale i společenského zisku, který zatím nemá v politice odpovídající politické zastoupení a mocenskou váhu.
Je třeba aktivně pracovat na nové investituře kapitálu. Nová ideologie práce a hodnot musí cíleně demaskovat falešnou formu společenského vědomí, které není schopno reflektovat odcizení práce a jí produkovaných hodnot. Občanské iniciativy musí aktivně bojovat proti všem formám odcizení, které současný pohyb kapitálu produkuje na své cestě společností. Kapitál přirozeně zvýhodňuje ty společenské aktéry, kteří mu oddaně slouží, aniž by jej kritizovali. Jeho negativní systémová role spočívá zejména v trvalém odcizení práce jejím skutečným tvůrcům; vyvazuje majetek z jakékoliv formy občanské a sociální odpovědnosti; podporuje nezřízenou kumulaci asociálního bohatství; v odcizeném vědomí společnosti jsou pokládány za nedotknutelné i pochybný původ peněz a nelegální formy nabytí majetku; majetek a kapitál je daněn naprosto nespravedlivým způsobem. Zvláštní kapitolou je současné ovládnutí společných zdrojů státu pro soukromé potřeby, jež se nyní provozuje přes diktaturu exekutivy (viz kap. 1). Tuto formu zlodějny bychom měli systematicky demaskovat, a to ze dvou důvodů. Za prvé, jako občané přijdeme o všechno, co vlastní pílí a prací trvale vytváříme jako res publica, čili jako společnou hodnotu pro všechny. Za druhé, po totální privatizaci veřejno-právních institucí a společných hodnot, přestane stát efektivně existovat jako "společná věc". Jak může být něco společného, když všechny klíčové zdroje a majetek státu bude v privátních rukou? Je načase aktivně ukazovat proti vládnoucí ideologii individuální chamtivosti vědomě opomíjenou společenskou roli kapitálu a práce. Toto vytěsnění společenského určení majetku organizuje současná vládnoucí ideologie. Novou ideovou a politickou obranou práce a společenského určení kapitálu navíc plníme i nezadatelný morální závazek, který máme vůči celé společnosti.

4. Rawls aneb spravedlivá práva jedince

http://top-people.starmedia.com/tmp/swotti/cacheAM9OBIBYYXDSCW==UGVVCGXLLVBLB3BSZQ==/imgJohn%20Rawls1.jpg     Nedávno zemřelý liberální teoretik John Rawls završuje klasické teorie společenské smlouvy vzniklé v 17. a 18. století významným dílem "Jedna teorie spravedlnosti" (1971). Pro nás jsou klíčové zejména ty aspekty, které spojují otázku individuálních svobod s "férově" pojímanou spravedlností (justice as fairness). Rawls podobně jako Tocqueville (kap. 2) spojuje osobní svobody s faktickou nerovnoprávností danou individuálně, ekonomicky a sociálně. Tato přirozená nerovnost naplňuje princip férové spravedlnosti, pokud jsou splněny dvě podmínky: 1) na dané pozice mohou principiálně dosáhnout všichni, díky rovnosti šancí; 2) produkovaná sociální a ekonomická nerovnost musí maximálně sloužit těm nejvíce znevýhodněným ve společnosti. Z hlediska zákona máme mít všichni stejnou možnost, jak dosáhnout na majetek a na společenské postavení. A vzniklá diference v nerovném rozdělení majetku a postavení musí z hlediska svého primárního určení nejvíce prospívat těm nejslabším. Nerovnost mající na mysli osud slabých je spravedlivá; nerovnost produkující jednostranné výhody pouze svým, již dostatečně zvýhodněným nositelům, je ve své podstatě nespravedlivá. Klíčovým momentem pro hypotetickou společenskou smlouvu danou ve stavu přirozenosti je podle Rawlse postavení dané tzv. "závojem nevědomosti" (veil of ignorance). Připusťme počáteční situaci společenské smlouvy, kdy nevíme, do jaké společenské vrstvy se narodíme, a jak bude vypadat náš život. Každý se nenarodí jako syn milionáře. Pak přirozeně volíme takové spravedlivé uspořádání, abychom kolektivně mysleli i na zadní kolečka. Z hlediska závoje nevědomosti je jasné, že náš vlastní majetek a sociální postavení musí sloužit i těm nejvíce znevýhodněným, protože z hlediska hypotetické společenskou smlouvy jsme tak mohli dopadnout i my. Dalším klíčovým pojmem je uvážlivá rovnováha morálních soudů (reflective equilibrium). Každý z nás provádí stálou arbitráž mezi obecnými morálními principy a jejich uplatňováním v konkrétních situacích. Politicky to znamená, že musíme stále znovu zdůvodňovat to, čemu věříme intuitivně nebo srdcem. Tyto osobní soudy v konkrétních situacích a volbách musíme spojovat s obecně platnými a uznanými etickými požadavky. Trvalý proces uznávání určitých hodnot pak vede k převažujícímu konsensu v otázce "takto" dané férové spravedlnosti či společenského uspořádání. Rawlsova obrana spravedlnosti doplňuje Platónovo pojetí dané v předešlé části studie. Z hlediska liberální verze společenské smlouvy jsou pro občanské iniciativy zajímavé následující body.

  • Iracionální procesy jako "neviditelná ruka trhu" či sobecké geny jsou podrobeny racionálnímu uvažovaní ve jménu ideologicky hledané a společensky zdůvodňované spravedlnosti platné pro všechny občany.
  • Spravedlnost respektuje sociální a ekonomickou nerovnost jako férovou, pokud nositelé nerovnosti budou přednostně sloužit neprivilegovaným vrstvám společnosti, a až potom sami sobě. Nerovnost ve společnosti získá své morální a politické ospravedlnění ve službě znevýhodněným. Tím je společensky legitimována.
  • Ve společnosti je třeba vést trvalou debatu o morálních a společenských hodnotách, které jsou férové ve smyslu obecně přijatelné a obecně obhajitelné spravedlnosti. Nerovnosti nejsou "přirozené" a "správné" samy od sebe, ale pouze díky racionálnímu diskurzu, v němž kvalifikovaně obhájí charakter své "férové spravedlnosti".
Uvedené body ukazují na spravedlnost jako základní normu společenského uspořádání, které ji dává do vztahu s liberálními občanskými právy a svobodami. Teorie spravedlnosti jako společně uznané férovosti stojí v opozici k radikálním formám individualismu, v němž přírodní stav výměny chrání pouze velmi omezený soubor základních pravidel (viz např. Robert Nozick). Naopak liberálně a spravedlivě myslící Rawls navazuje na Kantovu schopnost obecného soudu ve věcech politiky a mravnosti, kdy jsme schopni myslet obecně tím, že věci nazíráme z pozice jakéhokoliv jiného občana. V nové teorii společenské smlouvy je spravedlnost pojata nikoliv jako třídní či sociální zájem té či oné skupiny, ale z hlediska jejího férového charakteru přijatelného pro všechny.

      Rawls dal politické spravedlnosti i potřebné racionální zdůvodnění. Občanské iniciativy by měly navázat na osvícenský étos státu jako obecného dobra, v němž jsou rozumní jedinci povýšeni nad zvířecí svět nerovností a animálního boje o přežití. V praxi to znamená ustavení toho spravedlivého minima, které je férové z hlediska těch nejméně privilegovaných občanů. Rozum nemůže vzít fakt privilegovaného narození a postavení jako fatum, které trvale určí život jednotlivce. Sociální a politická solidarita postavená proti současným fašizujícím a objektivizujícím tendencím ukazuje na liberální respekt k občanským svobodám pojatých z hlediska rozumné spravedlnosti. Ideolog navazující na Rawlse by nabídl českému neoliberálnímu darwinistovi nebo fašistovi následující experiment: "Co kdyby ses narodil v romské osadě jako dívka, a navíc měl 16-ti letou svobodnou matku? Jaké by byly tvé životní šance z hlediska tvých teorií, a naopak co bys měl k dobru z hlediska naší verze společenské smlouvy?" Teorie spravedlnosti argumentovaná z hlediska závoje nevědomosti ukazuje na imperativ spravedlnosti jako rozumné férovosti. Nerovnost je morálně ospravedlnitelná, ale jen pokud si uvědomí svůj závazek vůči společensky nutné spravedlnosti. Tím se člověk jako politický tvor liší od zvířat. Rozum a etické principy nás povýšily nad přírodu a z tohoto privilegovaného postavení člověka plynou i zásadní sociální a politické závazky vůči druhým.

Závěr druhé části

     Vybrané ideologické střípky z moderní politické teorie navazují na dědictví osvícenství a cíleně prosazují společnost, jejímž základem je svobodný jedinec s nezadatelnými právy. Jeho svoboda je vázaná odpovědností chápanou jako kolektivně zdůvodněná spravedlnost. Budování státu respektuje faktickou nerovnost a kumulaci kapitálu získaného svobodným podnikáním. Logickým důsledkem této nerovnosti je sociální stratifikace společnosti a rozdílné vědomí vlastní důležitosti. Na druhou stranu je potřeba se stejnou, ne-li větší vehemencí prosazovat ducha demokratické rovnosti před zákonem, který musí platit stejnou měrou pro všechny. Formální rovnost v moderní demokracii tvoří nutný doplněk faktické nerovnosti. Dalším důležitým momentem je stálé zdůvodňování férové spravedlnosti. Spravedlnost jako férovost vzniká jako výsledek společenské debaty, v níž dojde k rovnováze různých postojů. Na závěr bych rád shrnul své vlastní ideologické a politické krédo, protože předešlá zkoumání se primárně týkala občanských iniciativ. Udělám to formou stručných bodů.

  • Jako křesťan nevěřím na žádnou vnitrosvětskou utopii milenaristického nebo komunistického typu, v níž definitivně zvítězí nějaká Spravedlnost nebo Dobro. Žijeme v "pozemské obci", v níž se až konce dějin bude stále svážit dobro a zlo (svatý Augustin). Maximem je dosažení smíru občanů v podstatných otázkách společného dobra, přičemž bude aktivně chráněna možnost jít za štěstím individuální cestou.
  • Jako bývalý občanský aktivista a signatář politického manifestu "Hnutí za občanskou svobodu" (1988) věřím v politické jednání a prosazování zájmů vztažených k "veřejné věci". Republika je výsostně politická záležitost, protože její podstata spočívá v občanské aktivitě. Současný systém zastupitelské demokracie, v němž vládnou zkorumpované politické strany hájící čistě privátní zájmy, přestal sloužit občanům, protože slouží především sám sobě.
  • Jako bývalý politický vězeň s obavami hledím na skryté formy útlaku, které ve společnosti postupně vznikají. Za zvlášť nebezpečný mechanismus považuji současné hledání obětního beránka, který na sebe kanalizuje vztek a nenávist znevýhodněných skupin obyvatelstva.
  • Jako aktivní účastník OF považuje dědictví sametové revoluce za nosný prvek dějin. Změna společnosti vzešla od aktivních a statečných občanů, kteří se nebáli žít podle svého svědomí. Odtud je potřeba znovu začít, proto návrh ideologie pro občanské iniciativy. Amorálnost tzv. "Povodňové daně" (viz I. část) ospravedlňuje všechny aktivní formy politického odporu, které nejsou v rozporu se zákonem. No taxation without representation.
  • Jako vysokoškolský učitel bych rád vzbudil hrdost mladé generace na "náš" stát jako místo nově utvářené "společné věci" (res publica). V současné době je republika tunelována horem dolem a její morální autorita se rovná nule.
  • " Jako filosof vím, že sice existuje jakýsi hlubší či transcendentní základ jednoty dějin a světa, ale v politickém prostoru je jeho povaha přirozeně a nutně skrytá v polemické jednotě zájmů a mínění. Tam máme všichni stejnou šanci vidět to, co je společné, a o svém vidění můžeme skutkem i činem přesvědčovat jiné. Quod erat demonstrandum.

Tož tak.

Přejít do diskuze k článku