Warren Buffett chce, aby nejbohatší Američané platili vyšší daně. V komentáři pro deníku New York Times s názvem "Stop rozmazlování superbohatých", tento věštec z Omahy obhajuje názor, že by zdanění v USA mělo pro 99,7 procent Američanů zůstat, tak jak je, „ale pro ty, kteří vydělávají více než 1 milion dolarů – a v roce 2009 bylo takových domácností 236 883 – bych zvedl sazby na zdanitelné příjmy přesahující 1 milion dolarů, samozřejmě včetně zdanění dividend a kapitálových výnosů. A pro ty, kteří vydělávají 10 a více milionů dolarů, kterých v roce 2009 bylo 8 274, bych navrhl další zvýšení sazby.“
Dnes ráno jsem měla čilou e-mailovou korespondenci, při níž jsem se pokoušela přijít na to, jaké množství peněz by mohlo zajistit Buffettovo zvýšení daní, ale narazila jsem přitom na malý problém: Věštec neupřesnil, jak vysoké by tyto sazby pro ultrabohaté měly být. Dobře víme, že podle Rozpočtové komise Kongresu (Congressional Budget Office) a Společné komise pro plánování daní (Joint Committee on Tax), které ponechaly v platnosti Bushovo snižování daní nejbohatším dvěma procentům Američanů přesně tak, jak to bylo naplánováno, by výběr daní byl v průběhu příštích deseti let o takřka bilion dolarů vyšší. Odhaduji, že tento Buffettův plán by pravděpodobně vedl k získání toho samého bilionu, ale opíral by se o to, že jeho hlavní břímě by nesli milionáři a miliardáři, ale ušetřil by lidi s příjmy mezi 250 tisíci a jedním milionem dolarů.
Když to takto řekneme, je jasné, že Buffettův argument spíše cílí na všeobecnou spravedlnost v daňových zákonech, než nalezení léku na neduhy spojené se státním dluhem. Podle údajů IRS z roku 2007 ze zprávy Institutu hospodářské politiky (Economic Policy Institute ), platí horní jedno procento daňových poplatníků 40,4 % z celkových daní z příjmů vybraných federální vládou, přitom dolních 95 procent platí 39,4 % všech nákladu daně z příjmu. Takové je zadání progresivního daňového systému: nejbohatší platí vyšší podíl, než všichni ostatní.
Taková matematika mění potom poměry v daních z příjmů, jež jsou převážně placeny osobami s příjmy pod 100 000 dolarů ročně. Buffett k tomu poznamenává, že ze svého zdanitelného příjmu 46 milionů dolarů odvedl v loňském roce 17,4 %, zatímco jeho 20 zaměstnanců platí mnohem větší podíl – „jejich daňové zatížení se pohybuje v rozmezí od 33 do 41 procent s průměrem na 36 procentech“.
Buffett o tom mluví už dlouho, ale jednání o zvýšení dluhového limitu mu dala další šanci upozornit na skutečnost, že sazby daně pro bohaté klesaly po více než dvě desetiletí. Pokles těchto sazeb dělal ultrabohatým dobře – od roku 1980 do roku 2005 více než 80 procent z celkového růstu příjmů Američanů šlo nejbohatšímu procentu amerických daňových poplatníků.
Tento trend se zrychlil díky daňovým škrtům Bushe v letech 2001 a 2003. Podle Základního scénáře (The Baseline Scenario) Jamese Kwaka „65 procent z peněžní hodnoty daňových škrtů šlo hornímu příjmovému kvantilu a ohromujících 20 procent (což byly desítky miliard dolarů) nejbohatší desetině procenta daňových poplatníků.“ A když se na to podíváme i z hlediska podílu, bohatí získali více, než je jejich podíl na populaci: příjem po zdanění vzrostl pro nejnižší kvantil o 0,7 procenta, u prostředních tří kvantilů o 2,5 – 2,6 %, o rovná 4 procenta u nejvyššího kvantilu a o 8,2 % pro nejvyšší promile.
Zdanění bohatých nevyřeší trápení našeho národa s dlouhodobým dluhem – není jich prostě dost na to, aby zaplnili díru o velikosti 14 bilionů dolarů. Jenže s Buffetovým hlavním tvrzením, že systém přestal plnit svou funkci, bude zřejmě souznít 99 procent Američanů.
Převzato z Money Watch
Překlad: Aram
Foto: zdroj
