Být aktivistou nebo politikem?

Reklama


Nedávno jsem seděl na jedné konferenci o korupci, kterou v Liberci organizovalo občanské sdružení Čmelák. Představilo na něm rozsáhlé případy rozkrádaček v Liberci, na které chmurně hleděl ohvězdičkovaný zástupce policie. Raději ani nečekal na předloženou strategii boje proti korupci, a šel domů. Medicína se musí požívat po malých kapkách. Po debatě jsme šli do hospody, kde po rozboru volebních výsledků nutně přišlo na řeč základní téma. Jak současné vládě zlodějů zabránit v rozkradení státu? Všem bylo jasné, že tzv. „reformy“ už nikdo nezastaví, a do roka a do dne o všechno přijdeme. Zdravotnictví se zprivatizuje přes Šnajdra a Julínka, důchody se rozkradou do penzijních fondů, školství se vytuneluje podle Bílé knihy milého pana Matějů, a zbytek veřejného majetku se reformuje nějakým jiným, podobně nápaditým způsobem. Lid promluvil a stát bude legálně rozkraden. Takže šlo pouze o to, jak zachránit alespoň zbytek obecního majetku v komunálním vlastnictví, který se nějakým záhadným způsobem zatím nepodařilo zcela rozkrást. Aktivisté všeho druhu a všude možně hodlají vstoupit do komunální politiky, aby ovlivnili chod a kontrolu veřejných peněz. Na vstup do zavedených velkých stran nikdo normální už nemá žaludek. O novopečených stranách na jedno volební použití to platí dvojnásob. Při vstupu různých "nezávislých" do městské politiky vzniká zajímavý problém, totiž konflikt mezi dvěma velmi odlišnými sférami činnosti.

Občanská aktivita stojí na principu svobodné lidské iniciativy, která se snaží ve veřejném prostoru mobilizovat lidi dobré vůle pro tu či onu obecně prospěšnou věc. Od zajištění blaženého života slepic ve vlastním 2+1 s výběhem až po občanské sdružení umlaufoviny, které nese na rozdíl od výše zmíněných křídlatců význam přímo kosmický. Činnost aktivistů a občanských sdružení je v demokraciích umožněna zvláštním zákonem, který přiznává daným skupinám právo nezdaněného zisku a omezeného přijímání darů. Jejich snaha mobilizovat veřejný prostor pro určité cíle je založena na principu dobrovolnosti a autority. Nakolik jsme uznávanou autoritou na výklad společenských dějů, politiky či duchovního života, natolik dostáváme dobrovolných darů, bohužel. Aktivismus a politický život staví na diarchii moci kodifikované papežem Gelasiem I., který v dopise adresovaném východnímu císaři Anastásiovi v roce 494 definoval zásadní rozdíl mezi světskou potestas a duchovní auctoritas. Hned je jasné, v jakém modelu funguje občanská iniciativa: nikdo jí není nic povinován, apeluje na občanskou rozvahu a na ochotu lidí udělat něco pro obecné dobro. Proto se daří pouze těm opéeskám, která založilo souručenství kalašnikovů a hracích automatů, popřípadě Čezu či dalších dobročinných spolků, kteří potřebují ekonomicky či politicky zhodnotit  jimi vložený kapitál. Ostatní aktivisté jsou chudáci, pokud ovšem nesedí u vládního korýtka. Jenže pak nejsou svobodní, což jsme popsali v dilematu velkých neziskovek navěšených na jednu zkorumpovanou stranu s mrtvolně zeleným nádechem. Nevýhoda nepřímé moci plynoucí z autority je zřejmá. Pokud bydlíte ve městě jako Liberec, kde šikovná parta hochů, co spolu mluví, krade jako na běžícím pásu a dostala město ze zisku do dvoumiliardového dluhu, pak v kritické situaci nemůžete udělat téměř nic. Nejste v zastupitelstvu, kde se o zlodějnách hlasuje. Můžete pouze apelovat na zdravý rozum, na občanskou uvědomělost a na morální kvality zastupitelů. Vaše autorita se rovná vaší bezmoci.

Jinak je tomu v případě, kdy přejdete politického boje. Dostáváte plat nebo odměnu zastupitele, jste zvolen ve formálním mechanismu, jste chráněn zákonem a navíc zákonně rozhodujete o obecním majetku. Ale ten není redukovaný jen na to, co vás zajímá. Jako zvolený zastupitel musíte rozhodovat obecní věci komplet, od popelnic až po kanalizaci a školství. Pak máte moc (potestas) a vaše autorita se zmenšuje úměrně s délkou doby, kdy působíte ve funkci. Navíc v této pozici musíte dělat nejrůznější kompromisy, které byste nikdy neudělal jako občanský aktivista. Neudělal byste kompromisy proto, že byste je dělat nemusel. Závěr v hospodě učiněný nebyl, ale všichni pochopili, že tento rozdíl je docela podstatný. Občanské sdružení jako iniciativa založená svobodně generuje anti-mocenskou autoritu. Její působení není totéž, jako úředně zvolený funkcionář města zastupující obyvatele díky monopolu legitimního násilí, které mu bylo svěřeno na čas nebo až dosmrtně. V případě politické moci není jednání určeno modelem svobodně přijímané autority, ale zákonem určeného a zákonem hlídaného pověření, které dotyčného jedince vybavuje zvláštním druhem pravomoci umožňující rozhodovat obecní věci ve jménu všech, kteří u toho nikdy nebudou, protože si zvolili právě vás, abyste je v této zapeklité věci kvalifikovaně a morálně zastupoval. Cinkání klíči v listopadu 1989 ukázalo, že i tato zdánlivě nekonečná moc nakonec stejně spočívá na naší občanské autoritě. Jenže než se bude cinkat znovu, už tu nebude co rozkrást. Takže jít do té politiky nebo ne? Je to stejná pozice jako Hamlet, který drží v ruce lebku svého šaška.
 
Převzato z Umlaufovin

Přejít do diskuze k článku