Čad…na březích Středozemí

Po několika dekádách zahraničněpolitických angažmá Muammara Qaddáfího v subsaharské Africe hrozí „afrikanizace" Libye.

Vojenská operace Spojených států a dvou evropských velmocí, Francie a Británie – obohacená v zájmu legitimity o několik dalších států – devastuje zbytky ozbrojených sil, jež zůstaly po únorovém povstání loajální Muammaru Qaddáfímu. Nutno říci, že letecké údery jdou nad rámec bezletové zóny, jak se také dalo očekávat. Je velmi pravděpodobné, že spojenci doufají v rychlý postup vzbouřenců z východu na Tripolis, který umožní leteckou podporou, a v jejich vítězství nad diktátorem. Ponechme nyní stranou více než malou míru pokrytectví především evropských politiků, jejichž horlení proti Qaddáfího zločinům je přímou úměrné jejich těsným kontaktům s libyjským vůdcem. Ještě na konci listopadu minulého roku Qaddáfí předsedal summitu Evropské unie a afrických zemí a je jisté, že přátelství přinejmenším italského premiéra bylo zcela zištné. Doufejme, že Qaddáfího syn Sajf ul-Islám dostojí svým slovům o zveřejnění smluv, dokazujících, že evropští lídři brali libyjské peníze.

Ať už si myslíme o nově nalezeném euro-americkém zápalu pro práva Libyjců cokoliv – Libye nemá pod Qaddáfím žádnou budoucnost a je pro ni žádoucí, aby tento obskurní vůdce zmizel co nejrychleji v propadlišti dějin. To se však může ukázat jako velmi obtížný úkol. Mezi spojenci nepanuje v tomto ohledu jednota, sami vylučují pozemní operaci, a letecké údery nebudou mít v pouličních bojích velkou hodnotu. Rebelové o schopnosti porazit Qaddáfího jednotky zatím nikoho nepřesvědčili a bez mezinárodní vojenské akce bychom o nich dnes už nejspíše hovořili v čase minulém. Letecké údery sice zničily množství tanků a další techniky a zatlačily loajální jednotky od epicentra vzpoury v Benghází, nicméně pokus vzbouřenců využít situace, podniknout protiofenzívu a dobýt zpět důležitý logistický uzel, malé město Adždábíjá, skončil v pondělí chaotickým ústupem poté, co se dostali pod silnou palbu Qaddáfího vojáků.

Především však neexistuje naděje, že by libyjský vůdce propadl malomyslnosti a pokusil se odejít do několika málo destinací, které se mu ještě nabízejí k exilu (například Burkina Faso), nebo jiným způsobem zmizel ze scény (zde se nabízí asociace se sebevraždou v podzemním bunkru). Jak dokazuje jeho reakce na únorové lidové povstání, Qaddáfí je připraven přeměnit Libyi ve spáleniště, nekompromisně udeřit na kohokoliv, kdo se opovážil jeho diktatuře vzepřít, a vytrvat se svými syny a loajálními jednotkami i v případě, že kontrolují už jen hlavní město. Na jih od libyjských hranic leží země, která má s podobným vývojem vícero smutných zkušeností. Čad, jenž se v minulosti stal dějištěm několika libyjských vojenských dobrodružství, je od konce 60. let disfunkční zemí, jejíž vláda často kontroluje jen metropoli Ndjamenu. Čadský prezident Idriss Déby, někdejší Qaddáfího chráněnec, se sám zmocnil vlády válečným tažením od súdánských hranic a v posledních letech přečkal dva nápory rebelů ze stejného směru, odražené až v ulicích hlavního města.

Libye podnikla v 70. a 80. letech čtyři intervence v této středoafrické zemi, vždy s podporou některé z frakcí čadské občanské války. Původní záměr využít sporné francouzsko-italské koloniální hranice a zmocnit se pásma Aouzou, údajně bohatého na ložiska uranu, byl posléze rozšířen na export Qaddáfího státoprávního vynálezu, džamáhíríje. Přímé libyjské angažmá v Čadu skončilo roku 1987 neslavnou katastrofální porážkou v tzv. toyotové válce, nazvané podle vozu, který dodal čadským silám rozhodující převahu nad logisticky i takticky těžkopádnou Qaddáfího armádou. Avšak i v dalších letech byl Čad důležitou převodní pákou jedné z dimenzí libyjské zahraniční politiky, sahající od Sierry Leone po rovníkovou střední Afriku, spočívající ve vojenském výcviku vybraných skupin (například malijských a nigerských Tuaregů), podpory vzbouřeneckých skupin, dodávek vojenského materiálu a také přímé účasti libyjské armády, naposledy ve Středoafrické republice.