Čas lámání chleba se blíží

Reklama


Mýtus „osudových osmiček", letopočtů končících na „8", ve kterých dochází v Čechách ke společenským zvratům a odbývají se významné události, je v národě hluboce zakořeněn, bez ohledu na to, že z důvodu rozličných reforem kalendáře je to vlastně nesmysl.


„Osudový" rok 2008 je za námi. I já na jeho začátku propadl mýtu „osudových osmiček" a říkal si: Něco se stane, něco se musí stát, už to musí prasknout – je přece „osmičkový rok" a lidé si nenechají kálet na hlavu věčně. Vezmou vidle a půjdou vykydat ten hnůj ze „Strakovky."  Kdy, když ne teď? Doba je těhotná defenestrací….


Jestli byla, tak potratila. Nic zvláštního ani světoborného se nestalo. Vše při starém, šrouby se dále utahují, ale lid je zřejmě ukut z nějakého skutečně kvalitního materiálu, protože stále drží, a i když se objevují první trhlinky, zatím to „neprasklo." Básník Jan Neruda jednou napsal: „Bude-li každý z křemene, je celý národ z kvádru." Měl pravdu – jsme tak pevní a odolní, že nám mohou naši politici na zádech dříví štípat, a s námi to ani nehne.


Jenže to, že čas v Čechách plyne v atmosféře všeobecné rezignace dál svým provinčním tempem ještě neznamená, že jinde se nic neděje, že svět je v klidu. Je-li, pak je to klid před bouří. Ve skutečnosti je svět nervózní, napjatý, podrážděný a se sklonem k výbuchům.


Žádné „osudové osmičky" v tom však prsty nemají. To, co v loňském roce vyplulo na povrch z hlubin kapitalismu a začalo otravovat vzduch na celé planetě, zrálo v útrobách burz, fondů a bank již dlouho dobu. Zatím to však jen nesměle vystrkuje růžky a lze očekávat, že v celém svém děsivém majestátu se ukáže až letos, či dokonce napřesrok: krize, kolaps, válka a zmar, utrpení, bída, smrt. Na horních palubách se ještě křečovitě tančí, ale podpalubí už nabírá vodu takovým tempem, že to již žádná pumpa nezvládne, tím spíše, že ta pumpa je jen virtuální, produkt zbožného přání, pravověrného, ale naivního.


Jsme svědky odkouzlování kapitalismu. Kouzla zbavený kapitalismus ztratil svůj sexappeal a pohádka o selfmademanovi již nedokáže udržet zbídačené zástupy v poslušnosti. Kapitalismus ztrácí svoji schopnost korumpovat, ani svádět už nedokáže a zbývá mu to poslední: brutální hrubé násilí, totalizace, vykročení směrem ke světu z Orwellova románu „1984", který přes veškerou snahu propagandy vykreslit jej jako obraz komunismu, které nemá s kapitalismem nic společného, je především odhalením pravé tváře kapitalismus, zbavené všech masek, šatů a ochranných kouzel. Lháři ve fraku již nikdo nevěří.


Pokud bude nějaký rok „osudový", nebude to 2008, kdy to „jen" začalo, bude to 2009, kdy padnou poslední zábrany a ukáže se, jak a kam to bude pokračovat. To, co se loni stalo, se stát muselo. Ale to, co se stane letos, máme ve svých rukou. My se budeme rozhodovat, zda dáme přednost víře před realitou, zda dáme přednost zaslepené dogmatické věrnosti neoliberální ideologii před odmítnutím vyčpělých a překonaných schémat a nutnými změnami, které jediné nabízejí naději na budoucnost pro nás pro všechny, nikoliv jen pro samozvané „vyvolené."


Začíná to nenápadně, zdánlivě se nic neděje, ale pod povrchem to vře – naše společnost se otřásá v základech, kořeny, z nichž vyrůstá, jsou nade vší pochybnost shnilé a údajné jistoty se ukázaly jako pouhé prchavé iluze. Problémy, před kterými stojíme, již není možno řešit zametáním pod koberec a strkáním hlavy do písku. Touto krizí, která nám klepe na dveře (a která k mnohým již neomaleně vtrhla), se nebudeme moci promlčet. Můžeme se stokrát tvářit, že se nic neděje, na realitě to nic nezmění. Děje se a teprve se dít bude.


Záleží jen na nás, jak se s tím popasujeme. Nejsme bez šancí. Je to náš svět, můžeme jej ovládat, stačí jen chtít. Stačí „málo": osvobodit se od ideologických klišé, v jejichž zajetí žijeme a která nám říkají, že žijeme v jediném možném a nejlepším ze všech světů, že kapitalismus je přirozený a že trh má přednost před člověkem. Znamení to oprostit se od bigotního ekonomismu a poslat na smetiště dějin všechny tržní chiliasty, co jich po světě běhá.


Znamená to připustit, že jsme udělali chybu, jasně ji pojmenovat a především – neopakovat ji. Dokážeme to? Budeme muset, jinou možnost nemáme. Jediná další alternativa je totiž – smrt. I proto je třeba nedopřát sluchu těm, kteří raději zvolí smrt pro všechny, než by připustili existenci světa, který není uspořádán podle kapitalistického dogmatu.


Převzato z blogu Tribun

 

Přejít do diskuze k článku