Otevřu noviny, tam Listopad. Otevřu televizi, tam Listopad. Otevřu internet, tam Listopad. Mám konzervu a bojím se ji otevřít… Měsíc česko-kapitalistického přátelství je v plném proudu.
Valí se to na nás shora zdola, zleva zprava, zepředu zezadu dvakrát tam a zpátky, a není před tím úniku – přehršel jako vejce vejci si podobných variací na téma Vítězný listopad 1989 a jeho adorace. Nejčastěji skloňovaným slovem je v této souvislosti „svoboda“, ovšem najdou se i pokročilí celebranti, kteří si neberou servítky a mluví rovnou o „zázračném roku 1989“. Jako kdyby to byl nějaký zázrak, že se zhroutí systém, na jehož udržování ztratili zájem jeho vlastní mocenské elity.
Jsou to učiněné orgie propagandy a autopropagandy, místy přecházející až do exaltovaného antikomunistického běsnění, které je dvacet let poté nejenom trapné, ale především nebezpečné, protože alibisticky hledá a nalézá „kořeny zla“ tam, kde již dávno nejsou a dnes již ani být nemohou.
Na pozadí marasmu, do něhož se česká společnost propadá, působí všechny ty řeči o svobodě a demokracii stejně spontánně a autenticky, jako rudé hvězdy a milostné vzkazy do SSSR, že s ním na věčné časy a nikdy jinak.
Ale čeho je moc, toho je příliš.
Co je samozřejmé, to není třeba neustále připomínat a zdůrazňovat, co je vidět, o tom není třeba mluvit. Intenzita a patos, s jakou je 20. výročí pádu totalitního režimu KSČ (i když přesnější by bylo hovořit o kapitulaci nebo dezerci elit) oslavováno jako vítězství svobody a demokracie ukazuje slabost nového režimu a dává tušit, že to s tou svobodou a demokracií u nás nebude tak žhavé, že ani nové pořádky nejsou samozřejmé a že je naopak mnohé, co současný režim a jeho ideologické základy zpochybňuje.
Přesto, či spíše právě proto, jede „politické školení mužstva“ na plné obrátky.
Základní cíl je celkem zjevný: přesvědčit váhající a utvrdit rozhodnuté v tom, že převrat z listopadu 1989 měl smysl a jeho hlavních cílů bylo dosaženo, že teď už máme, co jsme chtěli, a máme to právě tak, jak jsme to chtěli, že navzdory rostoucí kriminalitě, nezaměstnanosti, prohlubování společenských rozdílů, aroganci politiků, bující korupci, tunelování státu, erozi národní suverenity, spočívající nikoliv v evropské integraci, ale ve ztrátě kontroly nad průmyslem a finančnictvím, a ztrátě základních jistot, které jsou nezbytným předpokladem skutečné svobody, tak že bez ohledu na to vše „žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili.“
Ani mechanismus fungování není nijak tajemný: stojí na jednoduchém poznatku, že kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost a budoucnost. Proto jsou pamětníci přesvědčováni, že jejich osobní a autentické vzpomínky jsou falešné, že minulost byla ve skutečnosti taková, jak je dnes vylíčena v masmédiích, a pokud se jejich vzpomínky od ní liší, jsou vadné ty vzpomínky, nikoliv oficiální antipropagační obrazu minulosti. S mladšími generacemi, které na minulost osobní vzpomínky buď nemají vůbec, nebo ji zažili jen jako děti, je to ještě jednodušší, těm stačí to správné pojetí implantovat.
Výsledný obrázek je pak zhruba takový: nový režim je ve všech ohledech a pro všechny lepší, než ten minulý. To je axiom. Ten nový je nejlepší, není možno ho již zásadně zlepšit, a to co se jeví jako jeho fatální nedostatky jsou ve skutečnosti pouhé kosmetické vady. To je druhý axiom. Kdo o tom pochybuje, ten se sám vyčleňuje ze slušné společnosti svobodných občanů, protože takový chce zpátky potratové komise, uliční důvěrnice, StB a politické procesy, o platových tabulkách a nedostatku banánů nemluvě.
Mechanismus delegitimace jakékoliv kritiky současného režimu která nerespektuje oba výše uvedené axiomy, je jednoduchý, ale velmi účinný: útočí na základní lidskou potřebu nebýt sám. Damoklův meč morálního vyhnanství (které lze velmi snadno přeměnit ve vyhnanství ekonomické, od kterého je jen krůček k vyhnanství existenčnímu), visící nad každým, kdo není loajální, je velmi účinný nástroj kontroly smýšlení, protože vede na velmi levnou a efektivní cenzuru – autocenzuru.
A tak je veřejné prostor v poslední době doslova přeplněn tisícem a jedním klišé o „svobodě“, „demokracii“, „totalitě“ a „diktatuře“, aniž by se kdokoliv namáhal vážně se nad věcmi zamyslet, vzít si z nich poučení a na jeho základně vyprojektovat budoucí směr vývoje, poučenou adaptaci na změněnou situaci. Nejde o poznání, ale o petrifikaci současného stavu, jako kdyby reflexe dvaceti let budování kapitalismu a revize některých aspektů této cesty byla zradou, kacířskou myšlenkou, které se je třeba střežit jako ďábelského našeptávání. Jenže otrocké okovy nemusí být jen železa poutajícího údy, mohou být i mentální, svazující myšlení a omezující přijatelná mínění na konformní stereotypy.
Orgie vzájemného utvrzování se ve správnosti nastoupeného kurzu nám při zvládání potíží a hrozeb, které nám měnící se svět přinese, rozhodně nepomohou. Neschopnost myšlenku opustit může být horší, než neschopnost myšlenku udržet.
Před všudypřítomnou připomínkou „sametové revoluce“ není úniku, tak jako nebylo svého času úniku před budováním spravedlivé společnosti, táborem míru a socialismu, lampiónovým průvodem a prvomájovými oslavami. Doba pokročila a nemotorné osvětářství vystřídal marketingový mix PR a entertainmentu, základní cíl, kterým je loajalita či alespoň konformnost ovládané většiny, ale zůstává stejný nezměnil.
Je to obtížné jako krvesajný hmyz k večeru a iritující jako Vánoce v supermarketu – a tak je třeba to i brát: jako nutné zlo, před kterým se sice lze schovat, které lze nevidět a neslyšet, pokud se člověk zcela izoluje od světa, ve kterém žije, ale které jen proto nezmizí. Propaganda je vedlejší produkt existence státu.
Přesto se nemohu ubránit dojmu, že současné oslavy změny režimu přerostly do patologických rozměrů, které jsou příznačné pro situace, kdy režim ztrácí přirozený souhlas obyvatelstva a musí si ho začít vynucovat.
Někdo v tom může vidět naději, jiný hrozbu, ale vážně by to měli brát všichni. Jestli něco není samozřejmé a neměnné, tak jsou to vítězné ideologie a věčné pravdy.
Převzato z blogu autora.
