Čeká nás biafrizace Súdánu?

Reklama






Přibližně šedesát procent z celkového počtu 3 930 916 oprávněných voličů se už od neděle 9. ledna 2011 vyslovilo pro nezávislost, respektive oddělení jižního Súdánu, skládajícího se z jižních provincií: Horní Nil, Equatoríja a Bahr al Ghazal, o rozloze přibližně 0,6 mil. km2. Není tedy velkých pochyb o tom, že po výsledcích sčítání odevzdaných hlasů v plebiscitu, které končí 15.1.2011  nejen v samotném Súdánu, ale i v sousedních zemích (Uganda, Etiopie, Egypt Keňa a USA.) se více než polovina z hlasujících (a jeden hlas) vysloví pro vznik samostatného státu s hlavním městem Džubou, který by měl být vyhlášen 9. 7. 2011.

Vznik nového afrického státu, již pětapadesátého, jistě bude vhodnou příležitostí pro bilancování. Zejména proto, že tentokrát nejde vůbec pouze o zájem černošských, křesťansko-animistických obyvatel nezdravých rovníkových bažin dnešního jižního Súdánu, ale především o zájem velmocí. Súdán, který je typickým saharsko-sahelským nárazníkovým pásmem po celé své dějiny, vstoupil, na sklonku 50. let do období takzvané nezávislosti (1956), která byla po uvolnění v 60. letech vystřídána pokusem levice o puč a vzápětí protipučem, který vedl plukovník Džafar Nímajrí, hlásící se, podobně jako svého času egyptský prezident Gamál abd an-Násir i libyjský „dobový revolucionář“ Muammar al-Kaddáfí, k arabskému sekulárnímu nacionalismu. Nímajrího prezidentství, končící v 80. letech, přitom mohlo být pro zemi plodným obobím. Alespoň podle dohod z Addis Abeby, které uzavřel zástupce jihu Joseph Lago se zástupci muslimského severu. Mohlo být obdobím, v  němž by byla ukončena občanská válka periodicky sužující Súdán po celé období nezávislosti. Nestalo se tak.

Externí vlivy, zejména arabsko-izraelský konflikt v roce 1973, znamenaly pro Súdán opadnutí zájmu arabských zemí Perského zálivu vytvořit ze země na soutoku Bílého a Modrého Nilu, putujícího etiposkými soutěskami a meandry Súdánu, obilnici Arábie. Ani japonské odběry bavlny souběžně s ropnou krizí a růstem importních nákladů za paliva této největší africké zemi nestačily, a země začala hospodářsky stagnovat. Ropa sice byla objevena v roce 1977, ovšem s její těžbou se mohlo začít až v 80. letech. Na súdánské scéně se v krizi objevují islamisté (Hassan al-Turabí), jsou zaváděny islámské normy všedního živora, arabština nahrazuje na jihu kdysi tolerovanou angličtinu. O slovo se hlásí kombatanti-osvoboditelé, jakými byl nestor osvobozeneckého boje jihu John Garang. Vzniká SPLA (Súdánská lidová osvobozenecká armáda), navazujíící na Lagovu „armádu jihu“ Anya Nya, a až do počátku nového tisíciletí probíhají boje mezi znesvářenými stranami.

Občanská válka je mimořádně trýznivá pro stát, který je sužován vnitřní migrací a emigrací, nemocemi a hladomory. Situace se nelepší ani po Nímajrího pádu a nástupu Omara al-Bašíra v červnu 1989. Al-Bašír činí záhy krok, nevratně zahánějící súdánskou politiku a ekonomiku do tábora extrémistů. Omar al- Bašír, který vyznává velmi svéráznou politiku, se totiž v klíčovém irácko-kuvajtském válečném sporu, končícím operací Pouštní bouře, staví na stranu Iráku, což zemi diskvalifikuje, a předurčuje ji k tomu, aby se stala domovem muslimských odpadlíků (saúdskoarabský občan Usáma bin Ládin).

Snad jen celková tragická politická situace v „rohu Afriky“, kde muslimové ovládají Somálsko, a etiopsko-eritrejský konflikt, který končí roztržením etiopskáho státu a jeho vnitrozemskou marginalizací se vznikem samostatné, neživotaschopné Eritrey, nutí sousední země, aby v Súdánu začaly jednat, přestože se v podstatě vměšují do vnitřních záležitostí. Iniciativou keňského prezidenta Daniela arapa Moie pokračují kdysi padlé addisabebské rozhovory a zprostředkovatel, keňský generálporučík Lazaro Sumbeiywo vede v roce 2005 obě znesvářené strany k dohodě, podle níž je přijata prozatimní ústava a uskutečňováno dnešní referendum. Předpokládá odpověď na otázku, zda si obyvatelé jihu přejí setrvat ve společném státě s ostatními, nebo zda si přejí oddělení (separation). Na základě této dohody, která také upravovala ekonomické soužití obou částí země i příjmů z ropy na jihu (dopravované ropovodem do zásobníků v severosúdánském Búr Súdánu) proběhne také vyhášení jihosúdánské nezávislosti a proklamace viceprezidenta Súdánu, Salvo Kiira, prezidentem nového státního útvaru.

Kladem současného dění je to, že mezi USA a Čínou, která je jednoznačně motivována vlastnictvím ropné společnosti Petrodar (s ropnými zdroji, rafinerií i terminálem) je shoda v tom, zda a jak oddělit jižní a severní část země. Záporem je, že polovina populace jihu trpí chronicky hlady, pouze dvacet procent obyvatel Jihu je gramotných, a v oblasti o rozloze Francie s osmi miliony obyvatel je pouze dvě stě lékařů při scházející infrastruktuře (neexistující dopravní cesty vyjma řek). Neřešena je také zatím otázka státních hranic a Abyei, jejíž obyvatelé se vyjádří, zda chtějí být součástí jižního, nebo severního státu. Navíc kočovní nomádi ze severu, po staletí napájející stáda na jihu, jsou pro setrvání v Súdánu (dobytek je pro ně předmětem směny), zatímco usedlí zemědělští Dinkové preferují  nový jihosudánský státní útvar.

Před námi se odehrává příběh, jako vysřižený z bojů kdysi sužované východonigerijské (ropné) Biafry, usilující o mezinárodní uznání v pohnuté atmosféře konce šedesátých let, kdy se Západ i Východ společně (vyjma gaullistické Francie) přiklonili k likvidaci separatismu a podpoře ústřední nigerijské vlády. Dnes se naopak hodí vznik nezávislého státu i za cenu zrušení amerických hospodářských sankcí vůči severnímu Súdánu a možná i za cenu ukončení trestního stíhání prezidenta Omara al-Bašíra Mezinárodním trestním soudem v Haagu.

Přesto, anebo právě proto, není možné shledávat ustavení následnického severosudánského státu s lhostejností. V duchu mahdismu a  al-Turabího myšlenek je totiž zjevné, ž půjde o stát islámský, nikoli nepodobný fanatickému státu tálibů v Afghánistánu, který se s tichým vědomím velmocí stane domovem těch, kterým vadí dnešní převážně sekulární charakter některých států i monarchií Blízkého Východu. A v tom je riziko současné velmocenské podpory dezintegračního procesu v Africe, jelikož dezintegrace sama o sobě nestabilitu neodstraňuje. Zvláště v oblasti Eritrey-Etiopie-Somálska a jižního Súdánu pak není vůbec zřejmé, zda dojde k mnohostrannému odzbrojení a následnému mírovému charakteru řešení všech sporů, které obyvatelé po celé generace nezažili. Bude-li to nutné, budou Jihosúdánci nepochybně bojovat i nadále. Euforie, které propadla demokratická veřejnost, tedy zatím rozhodně není na místě.

 

Foto: Súdánské provincie a povstalecké oblasti

Přejít do diskuze k článku