Čekání na smršť

Reklama


Tentokráte ne od meteorologického pracoviště, ale od politicky nekorektního ekonoma s reputací velkého skeptika.

Úvodem zpráva o interním dokumentu IMF, o kterém se nejspíše v novinách nedočtete. IMF byla členem velké trojky, která naordinovala Řecku politiku utahování opasků (austerity measures), spočívající v jakobínském prořezu nákladů řeckého státu, tlaku na privatizaci od rukou předem stanovených, stabilizaci bankovního sektoru a státních financí bez ohledu na dopady na reálnou ekonomiku. Globální bankéři si přitom počínali jako křižácká výprava makroekonomických amatérů. Význam zprávy IMF spočívá v tom, že vyhodnocuje očekávané efekty s následně reálnými efekty tohoto teroristického nájezdu na Řecko, a co je nejpodstatnější, specifikuje obecně platné závislosti, světe div se, v kontextu podobného nebezpečí pro ekonomiku USA.

Je nutno podotknout, že ani IMF ani EU neprosazovaly v Řecku vyrovnaný státní rozpočet, pouze snížení deficitů. Autoři řecké apokalypsy ve zprávě přiznávají, že původně očekávali, že jejich medicína bude znamenat snížení výkonu řecké ekonomiky o 5,5 %. Přiznávají zhrození z toho, že jimi nemilosrdně prosazovaná opatření znamenala reálně pád řecké ekonomiky o 17 %, tj. více než trojnásobně horší dopady než čekali. Stejně tragicky podcenili experti finančního světa dopady na růst nezaměstnanosti. Předpokládali, že řecká nezaměstnanost vzroste na 15 %, nicméně realita 25 % je šokovala. Neboli, data z reálného světa zpochybňují teoretické základy podobných „ozdravných“ banksterských operací.

Nikoho z těch odborníků ani nenapadlo, že 17% pokles HDP v kombinaci s 25% nezaměstnanosti způsobí, že původní cíle operace stanovené jako stabilizace finančního systému, zabránění pokračování procesu nárůstu státního i soukromého zadlužení se stanou jejich vlastními opatřeními nereálnými až fantasmagorickými. Řecko se totiž stále zadlužuje, a to čím dál tím více.

Nikdo v Trojce nevzal v úvahu, že klesá-li ekonomická aktivita a počet zaměstnaných – klesají i daňové výběry. Neuvěřitelná amatérskost? To není vše. Zatímco celý finanční sektor běžně pracuje s tzv. fiskálním multiplikátorem, ty hvězdy finančního nebe tento fenomén v případě řecké krize vůbec nevzali na vědomí. Nejenom u státu, ale i u soukromého sektoru, obyčejných Řeků. Představte si, že žili v přesvědčení, že při vší té hrůze kolem, soukromé firmy a fyzické osoby budou utrácet stejně, jako před krizí. Jinými slovy, že nezaměstnaný, či osoba, která přišla o sociální či jiné státní dávky, firma, co přišla o státní zakázky, bude utrácet, jako kdyby ani nebyly a bez příjmu, jakoby jim zároveň nezdvihli daně, nenutili platit nové, nemuseli nově platit za dříve bezplatné služby státu či obce. Že nedojde k poklesu koupěschopnosti a solvence.

Ona je realita na ulici a perspektiva koridorů moci, odtržená od života obyčejných lidí i potřeb reálné ekonomiky, dvěma vzájemně se míjejícími se světy. Takže, když všechny ty soukromé společnosti, města a obce, občané, jejichž utrácení záviselo na příjmech od řeckého státu, přestali utrácet jako dříve, projevil se onen multiplikační problém, který znamenal trojnásobnou kontrakci ekonomické aktivity a dvojnásobně vyšší nezaměstnanost než jakou systémově posvěcení znalci předvídali.

Řecko je jen evropská bolavá pata, a zároveň stále ještě jen periférie. Pány světa moc netrápí. Zato řecké zkušenosti zacloumaly vždy optimistickými globalistickými ekonomy. Ony jsou totiž Spojené státy americké asi tak třicetinásobným ekvivalentem Řecka a vstup fungování multiplikačního efektu do diskuze o americkém státním dluhu působí špatně utajitelný poprask.

Americká ekonomika je totiž stejně „umělá a fiktivní“, deficitní a stejně tak závislá na půjčování si peněz jako Řecko, její dluhy jsou stejně tak nesplatitelné jako řecké, jen si zatím skoro nikdo z vazalů nedovoluje, americký dluh se srandovními (negativními) výnosy nekupovat.

Následující informace pocházejí přímo z oficiálních statistik vlády USA, není tedy problém si je ověřit. Nejdříve si je nutno uvědomit, že peníze, které vláda USA utrácí, z drtivé většiny neproduktivně, jsou součástí bilance HDP. HDP tedy tvoří ekonomický výkon soukromého, podnikatelského sektoru, osobní spotřeba občanů a utrácení státu.

Podíl státu (obecně) na ekonomickém výkonu USA roste po desítky let a tím mění charakter země od produktivní k spotřebitelské, ošklivě řečeno parazitní. Kapitál metabolizovaný státem totiž není k dispozici tomu soukromému, či výrobnímu sektoru. Proto v poslední době poklesla investiční aktivita v USA cca o 34 %. Podíl státu vzrostl z původních cca 8-10% podílu na ekonomice na počátku 20. století na 35% (pomineme-li období světových válek a velkých konfliktů jako byl Vietnam) v roce 2007. To znamená, že státní správa – její utrácení – se na celkovém výkonu ekonomiky podílela 35 % a soukromý sektor 65 %.

Pak vybuchla bublina na trhu nemovitostí a USA vstoupily ro hospodářské krize. Uprostřed nejkritičtějších krizových měsíců roku 2008 privátní výrobní sektor doslova implodoval, přišel o majetek v rozsahu 1,3 bilionu USD. To byla taková RÁNA, takový pokles, že kdyby se nic neudělalo, USA nebyly v krizi, ale v bezprecedentní ekonomické katastrofě – jasné a neoddiskutovatelné depresi. Nutno dodat, že privátní sektor se z této rány dosud nevzpamatoval, přes růžové oficiální brejle hovořící o oživení US ekonomiky. Stejná oficiální statistika USA tvrdí, že ta samá krize znamenala pokles US ekonomiky pouze o 300 miliard USD a že oficiálně skončila v červnu 2009.

Jak je tento rozpor možný? Snadno, zoufalá vláda se stále zoufalejším dluhem vstoupila do hry a „zachraňovala“ hospodářský růst svým utrácením. Utrácení státu zamaskovalo problémy reálné ekonomiky. Federální, státní a komunální orgány vpustily do ekonomiky USD jeden bilion nového dluhu jen v letech 2008-2009. Jeden bilion ničím nekrytých peněz.

To znamenalo masivní a bezprecedenční změnu US ekonomiky, ve které podíl státních výdajů na růstu US ekonomiky vzrostl z 35 na 43 % za dva roky, aby skryl reálný stav ekonomiky USA. US ekonomika se stala závislou na výdajích státu na dluh. Proto ony programy kvantitativního uvolňování, co nestimuluje reálnou ekonomiku a zaměstnanost, ale utrácení v rámci různých „stimulačních“ programů. Americká ekonomika se stala, minimálně od roku 2008, stejně „umělou a fiktivní“ jako je ekonomika Řecka.

Jinými slovy, ekonomika USA je na kapačkách korporátního státu a emise ničím nekrytých dolarů. Nedávné testování prostředí předsedou FEDu, kdy jen naznačil, že by FED mohl pumpování ničím nekryté měny do US ekonomiky zvolnit, přineslo na finanční trhy téměř hysterii. Oprávněnou hysterii, protože efekty popisované výše, kdy lze oprávněně očekávat, že odejme-li FED státu oněch USD 85 miliard měsíčně a přinutí-li FED stát hospodařit pouze s vlastními zdroji, tedy primárně daňovými výběry, ta kůlnička iluze fungující ekonomiky se zhroutí, a nyní již všichni vědí, že v případě HDP třikrát více a v případě nezaměstnanosti dvakrát více, než si byli dodnes experti schopni připustit.

Pokud řeckou lekci aplikujeme na USA, tak snížení výdajů USA na úroveň vládních výdajů před krizí roku 2007 by znamenalo snížení HDP o 5-6 %, ale spíše o 8-10 %. To by byla dálnice do „druhé nohy“ (2. fáze) světové hospodářské deprese, proti které by těžké roky 2008-2009 byly procházkou letní zahradou.

A to ve výše uvedeném textu operuji „oficiálními“ optimistickými statistickými daty. Dle metodiky z 80. let je „růst“ US ekonomiky trvale negativní, jinými slovy US ekonomika padá každý rok od roku 2008, v rozmezí 5,9 – 2,09 procenta.

Dlouhodobé úrokové míry zase rostou, Abenomika v Japonsku kolabuje, v Evropě se Řecko, Portugalsko a Itálie, nemluvě o Francii, řítí do stejné finanční černé díry, ve které byly některé ekonomiky před rokem. Deutsche Bank, Barclay´s, Lloyd´s a řada dalších superbank v Evropě bojují o existenci, giganti jako IBM, Intel, eBay, Google, Microsoft, Blackberry hlásí poklesy tržeb. Čína i jádro Evropy stojí na brzdě, HDP Spojených států otáčí ostře k Jihu, když ve druhém kvartálu 2013 zaznamenal nárůst pouze o  1,2 % – a ceny akcií se odtrhly ze řetězu – nereflektují ani na světlo a tmu, žijí vlastním životem na infuzi z FEDu, rostou přes pád aktivity privátního sektoru, reálné US i globální ekonomiky, roste nezaměstnanost (USA -23,4 % celkem), pokles ziskovosti firem, ztráty z mizení koupěschopné poptávky, reálná cenová inflace v USA překročila opět 9 %, a ceny akcií nereagují ani na vývoj v Japonsku – NIKKEI (neuvěřitelné v době globalizace), jsou cca 30 procent nad trendem vývoje v uplynulých 200 týdnech.

Máme tu zase megabublinu, co čeká na vpich. A takto grandiózně nafouknutou akciovou bublinu na Wall Streetu jsme tu už 20 let neměli.

Kdo ví, jak vypadala předehra k 2. noze deprese v 30. letech, nemůže být překvapen. Ty noty se nezměnily, jen dynamika a rytmus je jiný. Průměrné pákování US bank 24:1, průměrné pákování evropských bank 28:1, ale – pákování řady systémových bank je v rozmezí 40:1 až 80:1. Komu to nic neříká, stačí, aby tržní ceny jejich kapitálu poklesly o 1,5 až 5 procent – a jsou bez kapitálu – bankrot. Provazochodec nad Velkým kaňonem řeky Colorada má větší šanci na přežití.

Léto čekání brzy skončí, a v září se zřejmě začnou dít věci. A dá se s téměř s jistotou předvídat, že spouštěčem nebudou Spojené státy, ale Japonsko a následně Evropa. Pak přijde řecký nebo výmarský moment US ekonomiky.

Snesitelný vstup od roku 2014 se zdá být strašně daleko.


Překlad a úprava: Exocet

Přejít do diskuze k článku