Černobílé království
Tam mudrc a hlupák sedí tváří v tvář.
Tam vteřiny tančí po viklavém stolku,
a soustředění tiká na ručičkách hodin.
Dva starci si dávají načas, než táhnou,
než černá a bílá se na pole vydá.
Armády ve zbroji, na hlavě hlava.
Tam přilby a krunýře, kopí i meče,
však rozkazy němé a čas, co se vleče.
Tam Biskup se křižuje, vojákům žehná,
když vysvětil krev, která prýštila v žilách
a kterou lze prolévat jen v svaté víře.
Křížem se vyráží nebeské veřeje,
svěcenou vodou se smývají hříchy.
A v Bibli to na bílém černé je psáno,
že bílá je čistá a černá je špína.
Že ve světle tma musí navždycky zhynout
a kdo tomu věří,
že ten bránu nebeskou nemůže minout.
Tam královna s králem se na trůně nudí.
Pan král tajně upíjí kořalku z měchu
a královna v živůtku hledá si blechu.
Ó horko je v brokátu nařasených vleček,
když paruka svědí a pot teče za límeček.
Král s červeným nosem se na trůnu hrbí
a brouká si notu, když slina ho svrbí.
V pokoji pro služku královna vzdychá
a s rytířem blechy si vyhání z břicha.
Kde černí a bílí, tam kují se pikle,
tam osudu kolo už zlověstně skřípe.
Tam hrají se šachy, kde čela se škrobí,
tam rodí se bolest, kde zívají hroby.
Tam zdlouhavá válka, tam zkroucená zlost.
Tam uprostřed stanul jsem
a sám se stal figurkou
ve hře, co zdechnula na ospalost.
Ze sbírky Tulák na útěku
© Dominika Dery, 2003
